V České republice patří Romové k etnické skupině,která je mnohými vnímána
spíše negativně -je jim vyčítáno,že se jim nechce pracovat,žijí ze sociálních
dávek,a také,že se jejich příslušníci do kriminálních statistik zapisují častěji
než jiná etnika,atd. O tom,proč tomu tak je,však přemýšlejí jen nemnozí. A jen
vskutku ortodoxní kritiky Romů nechávají v klidu romská
muzika,tance,příběhy,které vyprávějí… Jak vlastně vnímáme tradiční romskou
kulturu?
O Romech se říká,že mají v krvi rytmus, a proto jsou skvělí hudebníci a
tanečníci,byť v těchto oborech nejsou vzděláni. Jen neznalé věci překvapí,že
mezi Romy je řada skvělých malířů,řezbářů,kteří si “povídají” se dřevem. Ba
sochaře, rozumějící si s hlínou mezi nimi spolehlivě najdete. Umělecké
schopnosti Romů korespondují s romantickými představami gádžů o romské
temperamentnosti a barvité obrazotvornosti. Romská kultura,jež ukazuje vnitřní
soudržnost a energii Romů,může být pojímána jako most mezi Romy a Neromy, pokud
ovšem chceme.
Svérázní kulturologové
Kulturní antropologové Tomáš Hirt a Marek Jakoubek jsou vysokoškolskými
pedagogy na Katedře antropologie Západočeské univerzity v Plzni. Vytvořili a v
průběhu dalších let zdokonalili teorie zpochybňující koncepty a pojmy přijímané
jak odbornou,tak laickou veřejností. Oba “vědci” ve svých pracech hovoří (např. kniha
Romové -konec (ne)jednoho mýtu)o tom,že pojmy “Rom”,”romství”,”etnicita”,anebo
“romská kultura” jsou pouhými sociologickými pojmenováními. Tomáš Hirt navíc
významně ovlivnil i vzdělávací a terénní programy organizace Člověk v
tísni,neboť stojí v čele plzeňské pobočky této pofiderní (a době
poplatné) organizace.
Z textů obou autorů lze vyvodit,že jejich autoři Romy popisují jako “ty”,tedy
jako subjekty,nikoliv lidi. Autoři přicházejí s tzv. Mapou “Romů”,v níž Romy
popisují následujícím způsobem:”Jedná se o osoby se specifickou fyziognomií
způsobenou vyšším obsahem melaninu v pleti,oční duhovce, vlasech,atp.,dosud
nevhodně -a v mnoha ohledech nesprávně -označovanou jako ‘romský antropologický
typ’’,tzv.romel.” Nositele tradiční romské kultury pak v této definici nazývají
“romonoši”. Podle autorů tedy Romové neexistují a jejich romská příslušnost je
pouze jakýsi antropologický typ..
Oba antropologové (dodejme -kulturní) ve svých publikacích dále “precizně”
představují svérázné konstrukce,v nichž hovoří, že všeobecně přijímaná představa
Roma je pouze rasistický pojem,,jenž neodpovídá realitě. Důraz na etnicitu je
podle nich škodlivý,přičemž vede k umělému rozdělování společnosti na Romy a
Neromy. Představitelé romské elity mají dle nich společné s Romy,žijícími v
sociálním vyloučení,pouze to, že o sobě tvrdí,že jsou Romové,avšak ve
skutečnosti jen využívají těchto vykonstruovaných kategorií k tomu,aby mohli
čerpat peníze z grantů,jež by mohly být využity na skutečně potřebné účely.
Své teorie vytvořili na základě dlouhodobých opakovaných pobytů v romských
osadách na východním Slovensku. Bohužel modely života a příbuzenství romských
osad přenášejí i do prostředí českých měst,aniž by respektovali poněkud odlišné
kulturní prostředí.
Mohutný nesouhlas,,který ony teorie mezi Romy vyvolaly,však bohužel nikdy
nevyústil v akademickou debatu,neboť Romové jako odpůrci těchto teorií nenašli
odvahu pustit se do nerovného boje. Oba antropologové totiž romskou problematiku
dokonale předkládají do vzhledné odborné terminologie,odkazují na obsáhlý
poznámkový aparát, dávají na odiv vlastní sečtělost a odbornou fundovanost
odkazem na množství odborných statí.
Představitelé romských hnutí nedokážou tak poutavě popisovat a ohánět se mnoha
odbornými termíny,přesto základem skutečného mezietnického dialogu nemůže být
jen pouhopouhá odbornost,ale třeba fakt,že se mne daná problematika týká. Je
tedy nepochybné,že každý,kdo se chce k danému problému vyjádřit,by toto měl
učinit,přičemž by měl být brán vážně. Hlas obyčejného Roma má přece stejnou
hodnotu jako názory obou pánů,kteří svobodně svoje zvláštní názory prezentují
studentům.
Naštěstí jsou lidé,kteří na rozdíl od obou výše zmíněných pánů se romskou
kulturou opravdu seriózně zabývají či zabývali a umožnili většinové společnosti
seznámit se s ní.
Milena Hübschmannová
Slovutná (to označení si zaslouží) česká romistka Milena Hübschmannová
(1933–2005) po maturitě na gymnáziu studovala hindštinu a urdštinu na Filozofické
fakultě Univerzity Karlovy v Praze,kterou ukončila v roce 1956. Již během studií
se začala zajímat o romštinu,učila se v romských rodinách. Zásluhu na tom měl
nesporně fakt,že v romském jazyce začala nacházet slova,jež vykazovala podobu s
jazykem Indů -hindštinou. Takto na své setkání s romistikou vzpomínala:”Přišla
jsem k romštině jako studentka hindologie: hindštiny, urdštiny, bengálštiny. Ve
své touze po Indii,jsem začala Indy spatřovat v hloučcích tmavých lidí,které
jsem potkávala v Hloubětíně,Libni, ve Vysočanech. Byli ohromujícím způsobem
podobní mým indickým známým. Na studentské brigádě v Ostravě jsme pak s jednou
tmavou partou pracovali poblíž sebe a já zblízka slyšela jejich řeč. Užasla
jsem,že v ní rozeznávám hindská slova,nebo spíšslova nějakého jazyka hindštině
nesmírně podobného. Často se opakující šun! nemohlo být nic jiného než hindské
sun!, poslyš. Dikh! muselo znamenat dekh, hele podívej se…”
Vydala se proto do Indie, kde hledala původní kořeny romského etnika.
Zabývala se Romy všestranně,velký důraz při tom kladla na zachování jejich
tradiční kultury. Napsala abecedu pro romské děti,navštěvovala mnoho romských
rodin -mezi nimiž získala nesmírné množství přátel,sbírala,překládala a vydávala
lidová vyprávění,pohádky,spolupracovala na českoromském slovníku… Z jejích děl
uveďme např. knihu Můžeme se domluvit (Šaj pes dovakerás),v níž hovoří o původu a
osudech romského národa i o svých romských přátelích.
Působila i jako překladatelka původní romské literatury:uvedla mj. verše Margity
Reiznerové, prózy Tery Fabiánové a Vladislava Halušky. Zpracovala též vyprávění
Eleny Lackové a vydala je pod názvem Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou.
Dokázala “bílé” většině,že romština je jazyk květnatý stejně jako kterýkoliv
jiný. Ten, kdo její překlady četl,ví o čem píšu.
Hübschmannová v 50.a 60.letech působila také v pražském rozhlase,přičemž romskou
tematiku vnášela i do vysílání. Připravila mj. cyklus pořadů o romské hudbě.
Významně se angažovala i při organizování činnosti Svazu Cikánů-Romů
(1969-1973), kde předsedala společenskovědní komisi. V roce 1991 byla díky úsilí
docentky Mileny Hübschmannové na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy
konstituována romistika jako univerzitní obor, jenž jeho tvůrkyně vedla až do
své tragické smrti.
Bez nadsázky Milena Hübschmannová celý svůj život zasvětila Romům a jejich
kultuře,neboť se stala velkou propagátorkou tradiční romské kultury,a navíc
dokázala svým respektem,který mezi Romy měla,mnohé spory zažehnat.
Romský jazyk, dotek východu
Jedním z nejkrásnějších atributů romské kultury je jazyk. Romština,ať už jde
o kterýkoli z jejích dialektů,se řadí mezi jazyky indoevropské,do skupiny jazyků
indických (společně například s hindštinou či bengálštinou). Příbuznost
indoevropských jazyků prozrazuje podobnost některých výrazů,například pro bratr
– anglicky brother, staroindické bhrátr, romské phral.
Romština však není zdaleka jednotným jazykem,neboť díky územním přesunům
jednotlivých romských skupin existuje několik hlavních dialektů romského
jazyka,ale i přesto se Romové z různých částí světa mohou spolu domluvit. Slovní
zásobu všech romských dialektů tvoří,podobně jako u ostatních jazyků,slova
původní,přejatá a nově vytvořená. Na území bývalé československé federace jsou
třemi nejrozšířenějšími dialekty:slovenský,maďarský a olaššský. Slovenským
dialektem přitom hovoří přibližně 80 procent Romů,maďarským 10 procent,stejně
jako olašským. Romové, hovořící olašským dialektem,mohou nejsnáze komunikovat s
Romy na celém světě. Pravidla pravopisu romštiny,kterou hovoří Romové na českém
území,napsaly spolu s romsko-českým a česko-romským slovníkem Milena
Hübschmannová, Hana Šebková a Anna Žigová.
Ženy “vládnou” Romům
Když se podíváme na romskou literaturu, snadno zjistíme,že jí vládnou ženy.
Možná proto,že nejkrásnější říkánky,příběhy a pohádky vyprávějí dětem (jedno ke
kterému etniku se řadí) vyprávějí maminky a babičky.
Spisovatelka Elena Lacková (narodila se v roce 1921),první romská studentka
Univerzity Karlovy,je autorkou románu Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou,ve
kterém s humorem líčí své dětství i dospělost. Vznikl díky Hübschmannové,která
zaznamenala vyprávění Eleny Lackové v romštině a poté je přeložila do češtiny.
Vznikla tak kniha mimořádné hodnoty. Lacková žije na východním Slovensku,je
autorkou i první divadelní romské hry v bývalém Československu.
Tera Fabiánová (*1930),skvělá romská spisovatelka. Její otec pracoval jako
nádeník a příležitostný hudebník,,matka pečovala o pět dětí. Do roku 1946
vyrůstala Tera v cikánské osadě,odkud odešla za prací do Prahy,v níž žije
dodnes. Více než pětadvacet let pracovala jako jeřábnice,přičemž literatuře se
věnovala ve chvílích volna. Zajímavé je, že Fabiánová chodila do školy pouhé dva
roky,o čemž také vypráví ve své autobiografické črtě Jak jsem chodila do školy.
Z jejích dalších děl uveďme např.¨pohádku Tulák.
O romských dětech v dětských domovech píše spisovatelka Ilona Ferková z Rokycan
ve své knize Čhorde čhave -Ukradené děti. Ferková se romským dětem věnovala i
při své práci v mateřské školce v Rokycanech. V srpnu 1999 však se svou
dcerou,romskou asistentkou,odcestovala do Velké Británie a dosud se nevrátila.
Romské pohádky píše spisovatelka Margita Reiznerová, která se narodila v roce
1945 na Slovensku,odkud se však celá rodina odstěhovala po skončení války do
Čech. Margita Reiznerová pracovala 11 let jako pomocná sestra v nemocnici v
pražském Podolí,přičemž byla sólistkou romského folklorního souboru Perumos. Od
počátku 80. let píše povídky a pohádky v romštině,kterou považuje za jazyk,v
němž může nejlépe vyjádřit své pocity. Publikována a do čeština přeložena byla
například pohádka Kaľi, věnované patronce Romů svaté Kaľi.
A poznámka na závěr…
Na romskou kulturu se lze dívat různě. Někdo ji vnímá očima Jiřího
Čunka, předsedy KDU-ČSL,senátora a místopředsedy vlády, jiný ji vidí ve
zdůrazňování odlišností života a zvyků Romů,další je pak považuje za “ty
druhé”,kteří vlastně neexistují a jsou jen sociologickým “pojmem”,jak shora
uvádím. A pak jsou ti,kteří Romy vnímají jako svébytnou národnostní menšinu s
bohatou kulturní minulostí,s tradicemi,kterých se obtížně zříkají,s láskou k
rodině,úctě ke stáří a dětem. Romové nejsou “ti druzí”… Jsou ale jiní, to je
fakt.
