Drahomír Radek Horváth: Návrat k tradičním romským hodnotám není nic jiného než snaha po separaci

Nacionalisté uvnitř romské komunity začínají hrát prim. Aktivismus zaměňují
za národovectví a pod rouškou návratu k tradičním romským hodnotám a kultuře se
vlastně odkopávají. Problém nastává ve chvíli, kdy se ke slovu dostanou lidé,
kteří se domnívají, že ve třetím tisíciletí lze definovat něco jako tradiční
romské hodnoty a navíc tyto glorifikovat. Není to nic jiného než snaha o
separaci na základě odlišnosti. Začleňování do společnosti se tím pádem odsouvá
na vedlejší kolej a na odiv se dává jinakost.

Uvědomte si proto, pánové a dámy, že ačkoliv jsme původně národem nomádů, návrat ke
kočování není možný. Zamyslete se nad tradičními hodnotami a názorovými proudy,
po kterých voláte. Úcta ke stáří byla vždy spíše v našem podání podřízeností
starším a k něčemu takovému bychom se vracet neměli v tradiční podobě. Vnímání
ženy jen a pouze jako hospodyně, rodičky a matky také není v pořádku. Nejde ani
tak o genderově nevyvážený vztah, ale spíše o faktické znemožňování sebeuplatnění
romským ženám ze strany jejich blízkých. Odpor k homosexuálům je také tradičně
romskou hodnotou. A mohl bych pokračovat. Volání po návratu k něčemu, co je dávno
překonanou minulostí a co by se dalo nazvat tmářstvím, mi přijde prostoduché a
prvoplánově vyčurané. Je prostě vidět, že ti, kteří takto smýšlejí, zaspali v
devadesátých letech minulého století. Nemají vizi do budoucna a nedovedou si
přiznat, že jsme mimo hlavní vývojový proud jako etnická/národnostní menšina a
nedovedli jsme se adaptovat na změny. To je v zásadě odrazový můstek pro
potencionální způsob řešení, který ovšem nejde mnohým pod vousy. Tím pádem
sázejí na osvědčené a velice nebezpečné volání po semknutosti na základě etnické
příslušnosti. Emancipace a její podpora uvnitř romské komunity je něco
diametrálně odlišného od nacionalismu, ale to si musí nejprve uvědomit ti, kteří se domnívají, že jsme homogenní společensví.

Nevidím nic škodlivého na přejímání morálních hodnot zvenčí. A to o to více, že jsme
občané konkrétního státu a tím pádem se respekt ke zdejší etice stává slušností
a samozřejmostí. Chybu vidím nejen ve volání po návratu do středověku, ale také
v tom přejímání závadných způsobů chování – ať už tradičních, nebo moderních.
Tradiční romská kultura je folklor, který patří do muzea v Brně. Hýčkejme si
svoji kulturu, nezapomínejme na ni, ale nestavme na ní jako na základech,
protože takový základ bude chatrný. Již jsme se o tom v novodobé historii
přesvědčili.

Naše specifičnost je zjevná, ale hledejme cesty, které vedou k emancipaci.
Nebuďme zpátečníci a oportunisté, ale navrhujme skutečně racionální a životaschopná opatření. Nacionalismus (národovectví) je zlo ve všech jeho podobách a barvách.

Závěrem trochu mimo téma:

Možná by mi mohl někdo z těch, co mají plnou pusu solidarity, sounáležitosti,
semknutosti a jednoty, poradit. Na Facebooku mám jednu přítelkyni české
národnosti, se kterou občas chatuji a diskutuji na různá témata. Takové to
virtuální přátelství. V komentářích se dáma jeví velice rozumně. Když přijde řeč
na problematiku soužití mezi majoritou a minoritou, tak se většinou shodneme na kompromisu. Skvělá ženská, která nevnímá svět černo-bílou optikou a paradoxně
ona je matkou poškozeného (zbitého) chlapce z Nového Boru. Když mi napsala
zprávu v neděli na Facebook, že jejího syna zmlátili Romové a že nehodlá ani
přesto házet všechny do jednoho pytle, tak jsem zdvořile poděkoval, ale neměl
jsem slov. Nevěděl jsem, jak se k tomu postavit, co k tomu napsat. Druhý den jsme si telefonovali a já se snažil být oporou a projevil lítost a rozhořčení.
Rozloučili jsme se v dobrém, avšak já stále cítím divnou pachuť. Jsem rozčilený
nad lidskou zlobou a v takovém případě mi veškeré řeči o jednotě a
sounáležitosti přijdou nepatřičné.