Mluví o „vládě rozpočtové odpovědnosti“. Nastolují však vládu neodpovědnosti
vůči společnosti i přírodě. Je proto třeba, abychom se ke své odpovědnosti
přihlásili my, občané a občanky. Chceme jasně vyjádřit nesouhlas, přispět k
zastavení vládních návrhů, povzbudit aktivitu veřejnosti a zahájit diskusi o
alternativách. Chceme ukázat, že společnost se z ekonomických rovnic a
politických strategií škrtnout nedá.
Škrty jsou problém, nikoli řešení
Vláda chce provést zásadní změny – ve školství, ve zdravotnictví, v penzijním
systému, v pracovním právu, v sociálních službách, ve vědě a výzkumu. Neblahé
dopady však můžeme očekávat i v dalších oblastech, od ekologické politiky přes
politiku kulturní až po zahraniční.
Mnohé změny mohou být nevratné. Hrozí nám zavedení dvojích standardů ve
zdravotnictví a s tím podstatné omezení všeobecně dostupné zdravotní péče,
rozsáhlé škrty v sociální politice a posílení vlivu soukromých firem na dosud
nezávislé univerzity, na systémy důchodového pojištění a dokonce i na
Ministerstvo vnitra. Můžeme očekávat vystupňované ničení přírody, omezování práv
občanů i další opouštění solidárních přístupů v rozvojové spolupráci. Chystaným
změnám přitom nepředchází široká odborná ani občanská diskuse.
Reformy přilétají na křídlech strachu. Neodůvodněné, účelově vyvolané obavy
ze státního bankrotu, šířené bez hlubších znalostí pod heslem „řecké hrozby“,
umožňují ospravedlnit cokoli. Slouží převedení hodnot jako zdraví, vzdělání,
příroda, práce či solidarita na účetní položky. Navíc dvacet let neaktuální,
vypočítavě zveličovaný strach z „návratu komunismu“ má preventivně zneškodnit
jakoukoli opozici.
Mezinárodní finanční a hospodářská krize se využívá k vyvolání pocitu
naléhavosti a ohrožení. Mlčí se o tom, že navrhovaná řešení vycházejí z téže
neoliberální ideologie, jež nás ke krizi dovedla. Ta vznikla v důsledku
deregulace trhů a nekontrolovaných finančních spekulací, dlouhodobého omezování
veřejných statků a zvyšování sociálních nerovností, tedy vinou uplatňování
politicko-ekonomických přístupů podobných těm, kterými chce současná vláda krizi
řešit. Zapomíná se na historickou zkušenost, která ukazuje, že ke zvládnutí
ekonomických krizí v moderních společnostech nikdy nevedlo snižování veřejných
výdajů a ústup od veřejných služeb, ale spíše jejich posílení.
S odkazem na minulý režim u nás zdomácnělo klišé, že soukromé je vždy lepší
než veřejné. Pod tímto heslem vláda chystá útok na veřejný sektor. Privatizace
přitom v mnoha oblastech zásadním způsobem omezuje veřejný prostor, v němž se
lidé stýkají jako rovný s rovným, a směruje veřejné prostředky do rukou
soukromých firem, často spojených s rozsáhlou korupcí a dalšími nelegálními
praktikami. Poučení z probíhající finanční krize, které se shoduje s poučením z
krize ekologické, naopak zní: neodpovědné a nekontrolované sledování soukromých
zájmů se může změnit ve společenskou katastrofu.
Přerozdělování naruby
Tvrdí se, že „v dnešní době může obstát jen společnost s flexibilními
lidskými zdroji“. Zdůvodňuje se tak plán na změnu zákoníku práce, která má
zjednodušit a zlevnit propouštění. Jsme tu stavěni do pozice konkurenta s
ostatními lidmi a společnostmi. Soutěžíme přitom v míře vlastního
znevýhodňování, v omezování sociálních práv, ve snižování mezd, v uvolňování
ekologických a zdravotních norem, zkrátka ve zhoršování celkové kvality života.
Tato logika redukuje náš život na ekonomický výkon a nás samé na lidské
suroviny, obráběné vzděláním a praktickými zkušenostmi pouze v zájmu tržní
využitelnosti.
Další klišé zní, že přerozdělování je „trestem za úspěch“. Často se ozývá
otázka, proč máme platit na různé skupiny obyvatel nálepkované jako „líné“,
„zneužívající systém“ či „nepřizpůsobivé“. Právě odbourávání přerozdělujících
prvků je jedním z podstatných východisek i cílů vládního programu. Přitom už
nyní na veřejné a sociální služby vynakládáme jen 18,6 % hrubého domácího
produktu, zatímco průměr evropské sedmadvacítky činí 26,2 %.
Výdaje na podpory v nezaměstnanosti, líčené před volbami jako základní
problém státního rozpočtu, činí 0,6 % oproti evropskému průměru 1,3 %. Ta samá
vláda, která chce v zájmu „rozpočtové odpovědnosti“ škrtat v tomto výdaji,
zároveň podporuje investici v řádu mnohonásobku této částky, až půl bilionu
korun, do dostavby dalších dvou bloků jaderné elektrárny Temelín, ačkoliv se z
ČR už teď mnoho elektřiny vyváží (vloni 13 643 gigawatthodin, což představuje
asi 18% celé produkce).
Už Topolánkova vláda prosadila omezení plateb na sociální pojištění z vyšších
příjmů a systém zdanění, který zvýhodňuje bohaté a dopadá na střední třídy a
chudé, tzv. „rovnou daň“. Nyní se uvažuje o dalším navýšení nepřímých daní,
které opět dopadne nejtíživěji na střední a nižší příjmové skupiny. Připravované
reformy se přitom mají ještě více než ty minulé dotknout právě těch
nejzranitelnějších – handicapovaných, nemocných, nezaměstnaných, důchodců a
dětí. Přerozdělování pokračuje – probíhá však od chudých k bohatým.
Přitom třeba zkušenost ze skandinávských zemí ukazuje, že skutečné
přerozdělování není neefektivním plýtváním, ani pouhým prostředkem k zajištění
potřebných a nevede ani k nárůstu nezaměstnanosti. Slouží rozvoji každého
člověka bez ohledu na podmínky, do nichž se narodil. Tím nejen omezuje
nespravedlnost a pro řadu lidí rozšiřuje svobodu. Napomáhá také rozvíjení
společnosti jako celku.
Jaký dluh? A vůči komu?
Mluví se o „dluhu“, který je třeba snížit, abychom nežili „na úkor příštích
generací“. Cílem plánovaných reforem však není dluhy splatit, nýbrž přesunout je
z veřejných rozpočtů na účty domácností. Lidé budou nuceni zadlužovat se na
školném, na zdravotní péči a mnozí z nich i na zaplacení základních potřeb.
Útok na ekologické zákony, který připravují reformátoři ve jménu oživení
ekonomiky, by vedl nejen k dalšímu snížení kvality života pro občany ČR, nýbrž
také k navýšení dluhu v podobě znečištěné a zplanýrované krajiny a přírody.
Česká republika má se svými dvanácti tunami exhalací oxidu uhličitého na osobu,
svým neúsporným hospodařením s přírodními zdroji i energiemi a neuváženou
dopravní politikou již dnes velký dluh vůči budoucnosti. Průměrný Čech potřebuje
pro svůj život zdroje z dvojnásobného kusu Země než průměrný obyvatel planety.
Vážně míněné splácení ekonomických i ekologických dluhů nevyžaduje, abychom
upozadili sociální a ekologické ohledy. Vyžaduje osvobození společnosti z
diktátu růstu.
Žijeme ve světě, kde deset procent nejbohatších vlastní osmdesát pět procent
světového bohatství; majetek tří nejbohatších mužů světa přesahuje roční hrubý
domácí produkt osmačtyřiceti nejchudších států dohromady. Žijeme ve světě
hlubokých sociálních rozdílů, které se projevují v kvalitě života, v životních
možnostech a horizontech.
V České republice se zatím těšíme určité míře ochrany zaměstnanců ve vztahu k
zaměstnavatelům, solidárně financovanému zdravotnictví a bezplatnému veřejnému
vysokému školství a zatím i relativně nízkým sociálním nerovnostem, které se
ovšem již nyní prohlubují. Ve Spojených státech plyne dnes jednomu procentu
nejbohatších téměř čtvrtina veškerých příjmů. Podíl příjmů pro tuto úzkou vrstvu
Američanů vzrostl trojnásobně od sedmdesátých let minulého století, kdy se v
zemi začala uplatňovat neoliberální politika. Je to skutečně směr, kterým se
chceme vydat?
Protest má smysl
Proti vládě nejsme bezmocní. Politici jsou závislí na veřejném mínění.
Vyjádří-li se veřejnost dostatečně nahlas, vytváří tlak, který politici pocítí.
Protesty mají smysl a mohou hodně změnit. K pádu britské premiérky Margaret
Thatcherové, vzoru neoliberálů po celém světě, podstatně přispěly demonstrace
proti dani z hlavy. Na přelomu století protesty proti ekonomické globalizaci
vehnaly její stoupence alespoň na čas do defenzivy. Generální stávky dokázaly
otřást řadou režimů. Budeme-li aktivní, můžeme vládní plány odvrátit.
Řada sociálních, ekologických a občanských výdobytků, jež dnes v České
republice považujeme za samozřejmé, byla výsledkem domácích občanských iniciativ
a hnutí. Mnohé ovšem byly vybojovány jinde a my jsme je během posledních dvaceti
let dostávali ze zahraničí téměř bez politického zápasu. Nyní nejde jen o nás.
Je čas přispět aktivně k protestům a bojům, které se celosvětově vedou o zvýšení
sociální spravedlnosti a za záchranu planety.
Zakládáme tuto iniciativu, abychom sdružovali občany, podporovali a případně
propojovali iniciativy, které se snaží působit naznačeným směrem. Chceme
zahrnout široké spektrum nesouhlasících. Chceme být prostorem pro sebevyjádření
občanů, aniž by se museli připojit k některé z politických stran. Na těch budeme
nezávislí.
Budeme vytvářet a zveřejňovat odborné analýzy, vstupovat do veřejné diskuse,
pořádat a podporovat demonstrace a jiné formy veřejného protestu. V určitých
případech se oproti navrhovaným reformám nebojíme hájit současný stav i s
vědomím jeho chyb. Tyto chyby blednou tváří v tvář hrozbám, které přinášejí
vládní návrhy. Právě tak nám ale v řadě případů půjde o hledání alternativ jak
vůči navrhovaným opatřením, tak vůči současnému stavu.
Stejně jako jinde ve světě ani u nás není řešením současných ekonomických,
sociálních a ekologických problémů rychlé zavedení údajně zázračných receptů,
založených na zjednodušujících formulkách a odrážejících zájmy bohatší části
společnosti. Nepotřebujeme další reformní „léčbu šokem“, ale především otevřenou
diskusi o současném stavu a různých možnostech řešení a budoucího vývoje.
Skutečné řešení problémů nemůže přinést pokračování politiky, která je
přivodila. Je třeba prosazovat alternativy založené na demokratické účasti
všech, na sociální spravedlnosti a na ekologické ohleduplnosti. Cesta k nim vede
přes porážku stávajících návrhů vlády. Klíčová bude mobilizace veřejnosti. Je v
našem společném zájmu vyjádřit se co nejhlasitěji: protestovat a formulovat
alternativy.
Toto prohlášení můžete podpořit svým podpisem na adrese
www.proalt.cz. Zde se také o
iniciativě ProAlt dovíte více. Budeme rádi, pokud se zapojíte do její činnosti.
Kontaktní adresa: info@proalt.cz
Signatáři iniciativy k 8. 8. 2010:
- Yasar Abu Ghosh, sociální antropolog
- Milena Bartlová, historička umění
- Michal Bartoš, ekolog
- Václav Bělohradský, publicista a univerzitní učitel
- Jan Beránek, ekolog
- Adam Borzič, básník a překladatel
- Kamil Bouška, básník
- Jan Černý, doktorand filosofie
- Vlasta Čiháková Noshiro, historička umění
- Pavel Čižinský, advokát
- Jiří David, umělec
- Vratislav Dostál, novinář
- Patrik Eichler, novinář
- Táňa Fischerová, herečka
- Karel Floss, filosof
- Jana Glivická, studentka
- Iveta Hajdáková, doktorandka antropologie
- Marta Slačálková Harasimowicz, informační pracovnice
- Ludvík Hlaváček, historik umění
- Hanka Holcnerová, redaktorka
- Karel Holomek, strojní inženýr, nyní předseda nevládní romské
organizace, publicista - Stanislav Holubec, sociolog
- Dita Horová, advokátka
- Antonín Horčica, správce systému managementu
- Marek Hrubec, filosof
- Martin Hříbek, vysokoškolský pedagog
- Jakub Hutera, student
- Jana Jetmarová, antropoložka
- Naďa Johanisová, ekologická ekonomka
- Eva Kaličinská, lektorka Organizace pro pomoc uprchlíkům
- Eva Kantůrková, spisovatelka
- Lubor Kasal, básník
- Jan Keller, sociolog
- Václav Klusák, astronom
- Roman Kocek, student
- Erazim Kohák, filosof
- Martin Kopecký, vysokoškolský pedagog
- Jan Krajhanzl, psycholog a pedagog
- Miluše Kubíčková, pedagožka
- Zuzana Kubišová, socioložka
- Petr Kužvart, environmentální právník
- Vítězslav Lamač, student
- Ondřej Lánský, sociolog
- Lenka Lindaurová, teoretička umění
- Marcela Linková, socioložka
- Kateřina Lišková, socioložka
- Miloslav Lomič, pracovník v kultuře
- Olga Lomová, vysokoškolská učitelka
- Václav Magid, teoretik umění
- Jan Májíček, student
- David Miler, zdravotník
- Jiří Musil, sociolog
- Lukáš Nádvorník, student
- Jiří Nečas, vysokoškolský učitel
- Lukáš Němec, student, asistent pedagoga na ZŠ
- Karel A. Novák, sociální pracovník
- Marianna Otterová, knihkupec
- Jakub Patočka, novinář
- Miroslav Patrik, občanský aktivista
- Roman Petrenko, student
- Miloš Pick, ekonom
- Karel Piorecký, literární kritik
- Michal Polák, filozof a ekonom
- Martin Potůček, analytik veřejné politiky
- Jan Prokeš, poradce
- Libor Prudký, sociolog
- Dušan Radovanovič, historik
- Miroslav Rendl, psycholog
- Jaroslava Richterová, sociální pracovnice v důchodu
- Petr Rohel, důchodce, historik
- Karel Růžička, novinář
- Jakub Řehák, básník a literární kritik
- Tomáš Samek, lingvistický antropolog
- Jiří Silný, ředitel Ekumenické akademie
- Ondřej Slačálek, vysokoškolský pedagog
- Linda Sokačová, pracovnice v nevládní neziskové organizaci
- Miloslava Srbová, výchova a vzdělávání dospělých, v důchodu
- Štěpán Steiger, publicista
- Tereza Stöckelová, socioložka
- Vít Strobach, historik
- Alice Szczepaniková, socioložka
- Jaroslav Šabata, politolog
- Martin Šaffek, knihovník
- Libuše Šilhánová, socioložka
- Martin Škabraha, filozof a publicista
- Ivan Štampach, religionista a teolog
- Milan Štefanec, ekologický aktivista
- Jiří Šteg, poradce
- Stanislav Štech, psycholog, vysokoškolský pedagog
- Ilona Švihlíková, ekonomka
- Jaroslav Terkovič, dělník
- Tomáš Tichák, redaktor
- Toy-Box, komiksová kreslířka
- Tomáš Tožička, projektový manager
- Saša Uhlová, redaktorka
- Milan Valach, filosof
- Jan Vaňo, překladatel
- Rudolf Vévoda, historik
- Tereza Virtová, studentka
- Libor Vodička, teatrolog a vysokoškolský pedagog
- Sandra Zálabová, farářka
- Jana Zoubková, překladatelka a kritička
