DOKUMENT: Novoroční projev prezidenta republiky Václava Klause 2013
Vážení spoluobčané,
dovolte, abych Vás z Pražského hradu v první den roku 2013 jako každoročně
pozdravil a do nadcházejících dvanácti měsíců Vám popřál zdraví a štěstí v
osobním životě a naší zemi politickou a ekonomickou stabilitu a tolik potřebnou
svornost občanů.
Po celé uplynulé desetiletí jsem v tento den přicházel do své pracovny se
zcela výjimečným pocitem. Ne proto, že je zaplněna kamerami, technikou a
televizními pracovníky, ale proto, že první den roku – snad více než jakýkoli
jiný – vnímáme jako cosi zvláštního. Chceme věřit, že se uzavřela jedna kapitola
našich životů a že ta začínající bude jiná a lepší. Tato naděje je potřebná.
Proto jsem se i já v novoročním projevu vždy pokoušel nalézat zrnka
realistického optimismu. Začít nový rok s novým odhodláním a s novým úsilím je
lepší, než přispívat k šíření nedobré nálady.
Přes všechny problémy, které nás právě teď provázejí, neprožíváme žádnou
katastrofu. Materiálně žijeme ve stavu, jaký žádná z generací našich předků
nepoznala. Již několik let však přešlapujeme na místě, což lidé cítí a různí
našeptávači špatných nálad a namyšlení samozvaní spasitelé se toho snaží využít
pro své cíle.
Dejme si na to pozor. Těmto lidem o skutečné zlepšení života v naší zemi
nejde. Jde jim o zvyšování neklidu a o zpochybňování našeho demokratického
politického systému. Drtivá většina z nás si – na rozdíl od nich – parlamentní
demokracie velmi váží. Mezi námi ještě žijí ti, kteří pro demokracii a naši
republiku nasazovali své životy.
Při vší, v mnohém oprávněné kritičnosti si buďme vědomi základních faktů.
Výkon naší ekonomiky, tedy to, co jsme za posledních 10 let vyprodukovali,
rozdělili si a spotřebovali, vzrostl o 35 %, zhruba o třetinu, což je více, než
je dlouhodobý historický průměr.
Přesto to ve chvíli, kdy jsem pronášel svůj první novoroční projev, vypadalo
nadějněji. Nákupní centra jsou sice dnes větší a naplněnější, ale spokojenější
nejsme. Tento náš pocit je vytvářen atmosférou v zemi, nečekanými a ne příliš
hezkými událostmi na politické scéně, jak – mimo jiné – ukázal poslední
předvánoční týden, i rozdílným vývojem uvnitř tohoto desetiletého období.
V jeho první polovině u nás probíhal relativně rychlý ekonomický růst, dnes
už poněkud pozapomenutý. Ve druhé polovině došlo k jeho zastavení. Že podobným
způsobem zůstala stát na místě i řada dalších zemí Evropy, důvodem k jakékoli
radosti či škodolibosti u nikoho rozumného není a být nemůže.
Před deseti lety měly souboje mezi vládou a opozicí rozměr v demokratickém
světě obvyklý. Stejně tomu bylo i s mírou spokojenosti či nespokojenosti občanů.
Byla taková, jako tomu bývá v každé svobodné zemi, kde radost a spokojenost
nejsou povinné a nespokojenost není zakazována.
Dnes je situace jiná. Mezi vládou a opozicí a na ni navázanými či jí
konkurujícími protestními iniciativami a hnutími je vykopán hluboký a stále více
se rozšiřující příkop. I míra individuální nespokojenosti a občanského vzdoru
přesáhla běžnou mez. To jsou fakta stejně nepopiratelná jako to, co nám říkají
statistické ročenky.
Nedošlo k tomu náhodou. Nedokážeme táhnout za jeden provaz. Hledáme ta
nejsnadnější a krátkodobě líbivá řešení. Závidíme jeden druhému. Nevěříme si.
Vláda má jen malou většinu, je nesourodá a nestabilní. Má kvůli tomu spoustu
starostí sama se sebou. Opozice je negativistická, nepřesvědčivá a realistické
řešení problémů nenabízí. Veřejnost je dnes a denně mediálně bombardována
katastrofickými zprávami a začíná být apatická a bez zájmu. Jako houby po dešti
rostou navýsost populistické, řešení nepřinášející iniciativy, které si vystačí
s lacinou a většinou jen povrchní kritikou. Neklid mezi nás vnáší i evropská
dluhová krize a zaostávání v soutěži s těmi zeměmi, které Evropa ještě před
nedávnem za svého konkurenta vůbec nepovažovala. Jsou to země, kde se stále
ještě tvrdě pracuje.
Ekonomika je přibrzďována tíhou domácí, tedy námi samotnými vytvářené
byrokratické regulace, do sebemenších detailů zasahujícími příkazy a zákazy a
zcela neúnosným počtem pro každou maličkost požadovaných papírů a razítek. To,
co si na sebe vymýšlíme sami, stojí na mohutné základně nejrůznějších povinných
evropských pravidel a norem, které se zdravým tržním prostředím a často i
zdravým rozumem nemají moc společného.
To není všechno. I přes zpomalení či úplné zastavení ekonomického růstu
nepřestává být považována za jakoby samozřejmou představa o oprávněnosti stále
se zvyšujících nároků všeho druhu a pro každého a jejich odtržení od práce a
výkonu. To nelze zajistit, leda na dluh.
Příčiny toho všeho hledejme v našem myšlení, ve ztrátě respektu k poctivé
práci, v hluboké degradaci úcty, kulturnosti i chování nás samotných i světa
kolem nás, v nekritickém obdivu k povrchnosti, okázalosti a líbivým gestům a ve
ztrátě odvahy tyto jevy správně pojmenovat a vystavit se vulgární kritice a
atakům, které současný elektronický věk dělá tak snadnými.
Uskutečnit změnu není a nebude snadné. Nezajistí ji lepší či horší volba
prezidenta, poslanců a senátorů, hejtmanů i starostů. Nepovede k ní obměna
jednoho či více ministrů. Ti všichni mohou fungovat lépe či hůře než ti
předcházející, a kéž by platilo to první, ale skutečnou změnu mohou přinést jen
věci daleko zásadnější – návrat ke starým dobrým hodnotám, tradicím, návykům,
ale i povinnostem, které pod heslem modernosti a pokroku tak nezodpovědně
znevažujeme a opouštíme. Pusťme se do změn tohoto typu co nejdříve. Mají tu
výhodu, že je může každý začít dělat sám u sebe.
Nezapomínejme na to, co je tak důležité v každé obtížnější době, a tím je
udržení naší národní soudržnosti a v rámci ní přirozené solidarity a pocitu
spoluodpovědnosti za ostatní: uvnitř rodin, uvnitř obcí, uvnitř státu. V rychle
se měnícím světě žádnou větší jistotu než tuto nemáme. Na Nový rok si dáváme
předsevzetí. Dejme si každý za sebe alespoň toto jedno a udělejme každý den něco
malého pro to, aby nezůstalo jen nenaplněným přáním.
Vážení spoluobčané, dnes uplynulo 20 let od chvíle, kdy se na mapě světa
objevila samostatná Česká republika. Dovolte mi, abych před zakončením svého
projevu oznámil, že jsem se rozhodl při příležitosti tohoto výročí vyhlásit
dílčí amnestii, která vstoupí v platnost 2. ledna. Její přesné znění je v této
chvíli dáváno na naše webové stránky.
Dovolte mi, abych Vám jako prezident republiky z tohoto místa naposledy
popřál úspěšný a dobrý rok!
