Díl I.: Dezoláti, chcimíři, ultrakonzervativci a fašisti lžou, že tu je totalita. Chtějí tak jen prosadit svou zvrácenost!

Týká se to různých lidí, někteří z nich postupují vědomě, těm říkáme ultrakonzervativci, dezoláti a Putinovci. Najdou se mezi nimi i ideologičtí pomatenci, kteří navazují na český předválečný fašismus, jenž se živil nenávistí proti Romům a Židům až za hrob. Jiní lidé to dělají nevědomě, z hlouposti, z neznalosti dění či ze zahořklosti a zapšklosti – takoví se najdou obzvlášť mezi „chcimíry“. A ještě jiní za peníze, Putin jim dobře platí. Další by rádi vylepšili svůj veřejný obraz, jak se o to pokouší jeden z bezpáteřních posluhovačů komunistů zpěvák Michal David drzou lží, že jako umělec bojoval proti totalitě a teď se nesmí nic říkat.

Vedle nich je tu skupinka normálních lidí, kteří oprávněně kritizují chyby, jichž se dopouštějí politici, ale protože mají leckdy oprávněný pocit, že si jejich výtek nikdo nevšímá, hledají spojence mezi dezoláty – to je ovšem mnohem větší chyba než ty, které sami kritizují.

Svoboda = liberální demokracie

Začněme připomínkou dříve samozřejmých věcí: systém, který nám zaručuje svobodu, rovnost a důstojnost zároveň, se skládá z (politického) liberalismu, demokratického právního státu a demokratických mechanismů, jako jsou volby a rozdělení moci mezi instituce. Nazýváme ho liberální demokracie. Ten kdo nechce liberální demokracii, kdo nechce liberalismus, jak ho v Evropě dnes chápeme, chce režim nedemokratický a neliberální. A s tím i omezování svobody druhých, protože svobodu, rovnost a důstojnost občanů zároveň zajišťuje v celospolečenském rozsahu pouze liberalismus spojený s demokracií.

Mezi svobodou na jedné straně a rovností a důstojností na straně druhé občas vzniká napětí, i proto si pořizujeme stát s demokratickým liberálním systémem, protože v něm může být jedinec co nejsvobodnější, aniž by ohrožoval svobodu, rovnost a důstojnost druhých. A to jde jenom tak, že se každý z nás vzdá kousku své svobody ve prospěch druhých. Existuje pro to pořekadlo: Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.

Nikdo z nás například nemůže svobodně – beztrestně zabíjet druhé lidi či se na nich dopouštět jiného násilí, podvádět, krást či pomlouvat. A nemůže také nenávistně štvát proti lidem nějak se odlišujících a proti právu na lidská a občanská práva pro všechny bez rozdílu (= rovnost). To je nesmírně důležité, protože právě tak se liberální demokracie zajišťuje proti případné tyranii většiny. Tedy proti tomu, aby většina nemohla prosazovat věci, které jdou přímo proti společenským či názorovým menšinám.

Příklad: Na sklonku 90. let chtěla podle průzkumů většina obyvatelstva ČR přísnější zákonodárství pro Romy. To ale nešlo prosadit, protože naše ústava a Listina základních práv a svobod, která je její součástí, to zapovídají a trvají na rovnosti všech občanů bez ohledu na barvu pleti. A také proto, že téměř všichni politici si tehdy uvědomovali, že takový požadavek patří do autoritářského nebo totalitního režimu, ne do liberální demokracie. Výjimkou byl v té době Miroslav Sládek se svými stranickými poskoky a skinheadskou smečkou na náměstích, který se neskrýval svým rasismem. Zpěvák Daniel Landa, jenž napomáhal zrodu a chodu rasistického a xenofobního hnutí skinheads, by mohl vyprávět.

Zvrácenost

Dezoláti, ultrakonzervativci a fašisti chtějí více vlastní svobody na úkor svobody ostatních. Jeden z hlavních důvodů, proč tito dnešní Sládkové chtějí konec liberální demokracie, je jejich přesvědčení, že většina by měla vždy rozhodovat o všem, bez ohledu na menšiny či na cokoli jiného. Cítí se být diskriminováni, protože nemají svobodu rozhodovat podle svých zvrácených představ, protože nesmějí diskriminovat či eliminovat Romy, Židy, lidi z LGBT+ komunity a liberály, a to ani tehdy, když si to (údajně) přeje většina.

Protože nemohou zcela zakázat potraty, bez ohledu na těhotné ženy a jejich situaci; protože nemohou druhé nahnat do katolických či pravoslavných kostelů, kam podle nich všichni patříme, ať chceme, nebo nechceme; protože chtějí, aby v rodinách znovu vládl muž jako malý fűhrer; protože nemohou kriminalizovat gaye, lesby, bisexuály či trans lidi; protože nemohou zakázat umění, které ve svobodě leckdy odporuje jejich pohledu na svět; protože nemohou ostatním diktovat, jak mají žít a co si smějí myslet. Proto tu chtějí zavést totalitu, v níž budou mít větší svobodu vzít či umenšit svobodu druhým a rozhodovat o nich.

Líbí se jim Putinův režim

Dezoláti, ultrakonzervativci a fašisti nyní pokřikují, že tu vládne jediný správný názor a jiné názory se prý nesmějí říkat. To je často používaná lež, ohání se jí i kandidát na prezidenta za americké dezoláty, ultrakonzervativce a fašisty Donald Trump, jeden z nejmocnější lidí na zeměkouli.

Jiné názory jsou naopak v liberální demokracii vítány, protože ta stojí na různorodosti pohledů na svět a výměně zastánců odlišných názorů u moci (volbami). To, co se doopravdy podle demokraticky přijatých zákonů nesmí beztrestně říkat a prosazovat, jsou rasismus, anticiganismus, antisemitismus či výzvy k násilí, obzvláště ty, spojené se snahou o změnu režimu. Právě tohle ovšem antisystémové iniciativy chtějí, proto takto lžou.

A není náhoda, že dezoláti, chcimíři, ultrakonzervativci a fašisti pokřikují o tom, že tu máme totalitu – postupují na vlas stejně jako jejich oblíbenec Vladimír Putin. Historik Timothy Snyder ve své knize Cesta k nesvobodě (Prostor, Paseka, 2019, str. 143, 144) označuje ruský režim za schizofašismus: „Skuteční fašisté nazývají své protivníky ,fašisty´, vinu za holocaust přičítají Židům a druhou světovou válku vydávají za argument pro nové násilí (v Ukrajině)… Fašista Dugin tak mohl fašistickým výrazivem oslavovat reálné vítězství fašismu a přitom své oponenty očerňovat coby fašisty. Ukrajinští obránci vlastní země jsou podle Dugina ,žoldáci junty z řad ukrajinských sviňských fašistů´.“

Naši malí čeští dezoláti, chcimíři, fašisti a ultrakonzervativci obhajují Putinův režim i s jeho genocidní válkou v Ukrajině, protože se v něm vidí. I oni by rádi měli v Česku takový režim a ten, kdo by jim v tom mohl pomoci, je právě ruský prezident a jeho imperialistická politika.

Posilování fašismu v Příčovech

Proč píšu o dezolátech, chcimírech, ultrakonzervativcích a fašistech zároveň? Protože jejich ideologie i metody postupně srůstají, protože se scházejí a posilují se tak navzájem v onom prorůstání. Dobře je to vidět na jejich každoročním setkávání na zámku v Příčovech, kde potkáte všechny, od Tomáše Vandase, jemuž Nejvyšší správní soud rozpustil Dělnickou stranu jako nacistickou, přes Okamuru, Foldynu a jejich kolegy či dezoláta Rajchla, po náboženského fanatika Semína či věčného oportunistu Petra Žantovského. Blíže si to ukážeme ve druhém dílu tohoto cyklu.