Pozorovatel nedávného sjezdu Strany zelených, kdy drtivě zvítězila koncepce
Martina Bursíka, by si mohl říci, že strana je rozhádaná na padrť, což nelze
slepit. Také to tak chvílemi působilo. Emoce opadly a nastaly všední racionální
dny. Ty ukázaly, že nic není tak horké, jak se může zdát.
Už krátce po sjezdu, při zahájení volební kampaně do Senátu a krajských
zastupitelstev, byly emoce o řád chladnější. Kandidáti představovali své
priority pro volby, přičemž vedle sebe bez problémů stála jak většina těch,
kteří podporovali Bursíka, tak také ti, kteří si v čele strany přáli Danu
Kuchtovou. Nikdo se s nikým nepředháněl v tom, kdo je víc a kdo snad méně
zelený.
NEPŘEHLÉDNĚTE
BLOG autorky na Lidovky.cz
I při zpětném ohlédnutí do sjezdových dnů lze najít nemalou spojnici, která
je víc, než cokoli jiného. Vulgární a xenofobní slova delegáta Petra Dybowicze,
který se do Bursíka navážel stylem, že si prý příště na sjezd přiveze „autobus
plný Cikánů a bezdomovců“, se nesetkala s kladnou odezvou. Proč by se Romové či
lidé bez domova nemohli zúčastnit zeleného sjezdu? Pražská delegátka Anna
Voňavková to za všechny zúčastněné řekla dostatečně nahlas. Dybowicze, který
chtěl být zvolen do předsednictva strany, vyzvala ke zvážení kandidatury. Ten,
ačkoli její výzvu nevyslyšel, stejně neuspěl – dostal minimum hlasů. Voňavková,
která podporovala Kuchtovou, svou reakcí dala najevo, že právě úsilí proti
xenofobii, rasismu nebo třeba homofobii spojuje téměř všechny zelené. Dybowicz
jakoby ani zelený nebyl, působil jako z jiného světa – světa plného předsudků.
Na zelených je sympatické, že hodnotu zvanou respekt k odlišnostem vyznávají
opravdu, což o členech jiných stran takto globálně říci nelze (o konkrétních
lidech samozřejmě ano). Je to něco, co česká společnost potřebuje jako sůl.
Vždyť také jedině zelení nominovali letos do Senátu romského kandidáta Zdeňka
Gužiho. Místopředsedkyně strany Kateřina Jacques, která se romské otázce
věnovala na Úřadu vlády a kdysi neváhala bránit chlapce, jehož napadl skinhead,
správně řekla, že lidí jako Guži je v horní komoře třeba. Problémům Romů totiž
rozumějí a nechtějí na nich populisticky získávat hlasy jako třeba předseda
lidovců Jiří Čunek nebo hejtman Ústeckého kraje Vladimír Šulc z ODS. O
neonacistech a jejich odnožích v podobě dvou nevýznamných politických stran ani
nemluvě. Na pozoru je však dobré být: Rakousko, kde xenofobní extrémisté výrazně
uspěli, je blízko.
NEPŘEHLÉDNĚTE
BLOG autorky na Lidovky.cz
Zelení navíc přicházejí s tématy, která nejsou populismem, ale tolik žádoucí
osvětou. Ministryně Džamila Stehlíková je dodnes ze všech stran peskována za to,
že rozjíždí veřejnou diskusi o tom, zda tělesné trestání dětí není přežitkem. Ač
byla reakce velké části veřejnosti nečekaně agresivní, Stehlíková to nevzdala.
Rákoska prostě řešení není – veřejná diskuse snad přinese to, co pochopili už v
osmnácti jiných zemích. Mimochodem: všude tam došlo k poklesu týrání dětí.
Dalším kladem zelených je jejich upřímně liberální přístup k životu. To, že
falešně nemoralizují a nejsou pokrytečtí. Stejně jako Dybowicz byl totiž na
sjezdu uzemněn i delegát z Uherského Hradiště Radovan Kunc, který začal netaktně
propírat, že Jacques pojí s Bursíkem kromě pracovního také soukromý vztah.
Ostatní jeho slov nedbali a příspěvky věnovali tomu, že Jacques patří k vůbec
nejpracovitějším lidem, kteří v politice působí. Následně ji drtivou většinou
zvolili do funkce místopředsedkyně.
To všechno zelené spojuje. Ve stínu toho je to, co je rozdělovalo – tedy úhel
pohledu na jejich vládní a sněmovní činnost – malicherné. Zelení, kteří jsou
nejmenší parlamentní stranou, ve vládě ani ve sněmovně nemohou prosadit sto
procent svého programu. Ve vládní koalici však mohou pořád prosadit víc, než v
opozici. Osmapadesát bodů programu je přece jen lepší výsledek, než nula a silné
řeči. A je to mnohem více než urážky, kterými zelené častuje parlamentní opozice
nebo třeba iniciativa Ne základnám. Doba o málo delší než dva roky, odkdy zelení
působí ve vysoké politice, dostatečně ukázala, že jejich hlas by v ní citelně
chyběl. Proto by i oni měli do budoucna veřejně prezentovat jen ony přínosy,
rozpory ať vezme čert.
KAM DÁL?
BLOG autorky na Lidovky.cz
