Cesta ven? Ale kam, když to (skoro) nikoho nezajímá?
Úspěch filmu Cesta ven může mít paradoxní dopad. Film Petra Václava o životě Romů z ghetta získal cenu českých filmových kritiků a už předtím reprezentoval českou kinematografii na festivalu v Cannes. Mohlo by se tak zdát, že česká média, čeští odborníci a svým způsobem i společnost jako celek je otevřená realistickému pohledu na „romské téma“, vítá ho a oceňuje.
Skutečnost je ale jednodušší a mnohem méně líbivá: Ten film skoro nikoho nezajímá. Tedy, abychom byli spravedliví – zajímá velmi úzký a předem dost snadno odhadnutelný okruh lidí: Intelektuály a aktivisty, kteří se angažují v „romských tématech“, fanoušky neběžných, náročnějších, „artových“ filmů, fanoušky režiséra Petra Václava… Vloni přišly do kin na Cestu ven necelé 4 000 diváků.
Pro srovnání: Takový druhý díl Babovřesků vidělo za první víkend zhruba 70 000 lidí a třeba lehkou až banální komedii Hodinový manžel vidělo během několika týdnů po uvedení už přes
140 000 lidí. Samozřejmě: Nemá smysl srovnávat návštěvnost uměleckých, „klubových“ filmů a „lidových“ komedií, a to platí bez ohledu na to, zda se film týká či netýká Romů.
Je dobré si ale nenamlouvat nic o tom, že Cesta ven oslovila tu část společnosti, které běžně říkáme „majorita“, Že oslovila lidi, kteří Romy nemají rádi, vytvářejí o nich předsudky, vědí o jejich životě málo, domnívají se, že si za vše mohou převážně sami, myslí si, že nejlepší je na ně tvrdá ruka a vůbec nejlepší by bylo nějak se jich prostě zbavit. Když ne z Česka vůbec, tak alespoň z okolí vlastního bydliště. Tedy také svého druhu „cesta ven“.
Ne, tento typ lidí Cesta ven neoslovila. A neosloví je ani na obrazovkách druhého programu České televize, nebudou si ji stahovat do svých počítačů. Bylo by hodně krátkozraké a nezodpovědné pomýšlet na úspěch toho filmu jako na něco, co otřáslo, či může otřást stereotypy a bezvýchodností ve vztahu mezi „majoritou“ a romskou menšinou.
O tom filmu se přitom psalo víc než o srovnatelných „klubových“ filmech – kvůli tématu, kvůli Cannes, nyní kvůli ceně kritiky. A v zásobě je možná ještě nějaký ten Český lev. Recenzenti byli většinou filmu příznivě nakloněni, byť zdaleka nikoli všichni a i tady bylo možné docela dobře odhadnout, kdo film pochválí víc, kdo méně. Ale v podstatě všichni film doporučili a režiséra chválili jako jeden z největších talentů současného českého filmu… A přišly necelé 4 000 diváků…
Film se nestal ani možností pro vyvolání veřejných diskusí, nechopili se ho takto politici na místní ani celostátní úrovni. Několik veřejných promítání zajistila Agentura pro sociální začleňování, ale ta už média téměř nezajímala. Rozhodně mnohem mnohem méně než účast filmu v Cannes. Jakoby bylo pro Česko důležitější, zda nějaký film získá cenu na nějakém festivalu, než to, jestli jsme schopni začít řešit náš možná největší současný problém.
Připomíná mi to bezvýchodnost diskusí o reformě školství. O tom, jestli dostanou romské děti rovné šance na vzdělání, nebo jestli budou nadále posílány do „zvláštních škol“. Dnes se intenzivně diskutuje o paragrafu 16 novely školského zákona, který má otevřít normální školy všem žákům s „handicapem“. Jakoby přitom ale politici zapomínali na to, že „majorita“ si to nepřeje, a že jí ani nezkusili přesvědčit. A že koneckonů zapomněli i na to, aby na celou akci vyčlenili dost peněz.
Při jedné z podobných diskusí, kdy se politici zapřísahali, že tentokrát už to vyjde, jeden z našich předních odborníků na školství Ondřej Šteffl zdůraznil, že změna se neprosadí bez „masivní státní kampaně“. „Stejně jako se prodává jogurt, tak se dá prodat i myšlenka, že rozdělování dětí do různých typů škol je chyba a že dětem škodí. Nestačí prostě vyhlásit, že ten který politik neustoupí tlakům na diskriminaci některých žáků. Je třeba veřejnost ‚zmasírovat‘ mohutnou kampaní. Taková promyšlená kampaň by měla být součástí politického programu“.
Možná to není tak jednoduché jako s jogurtem. Ale o to víc by se asi na to měli politici a odborníci soustředit a o to víc by to zřejmě chtělo peněz. Jenže to zatím nikdo ani nezkouší.
Nikoho, tedy skoro nikoho to nezajímá. Stejně jako Cesta ven.
