Po víkendu v Janově se o Česku bude možná zase mluvit, i když se tentokrát
při akci pravicových extremistů nic nápadného nestalo. Oprávněně. Faktem ovšem
je, že jde o problém, který neumějí řešit ani jinde.
Měl jsem na stole štos nejrůznějších výročních zpráv o situaci Romů v Evropě a
novinových článků. Byl asi šest centimetrů tlustý. Zvláštní na něm bylo to, že
jako nejčastěji uváděné země, v nichž jsou Romové opravdu diskriminováni,
figurovaly velmi často Česko a Slovensko. Dobře to bylo vidět na poslední
souhrnné studii Evropské unie, vypracované v roce 2004. Obě země se objevují už
na první stránce a pak pokračují i na dalších jako typické příklady toho, co je
špatně. Nedá se proti tomu říct ani popel. Všechno je pravda.
Má však drobný háček: když se dočtete, že 79 procent Čechů nechce za sousedy
Romy, což je vydáváno za ilustrativní doklad, že sentimenty vůči Romům jsou v
některých evropských zemích velmi vysoké, o kus dál se „mimo řeč“ dozvíte, že
podobně vysoké množství Němců by to taky nechtělo.
Když před lety odlétali čeští Romové do Británie, zamyslel se britský list The
Independent nad tím, z čeho utíkali, i nad tím, kam přicházeli, a napsal: „V
Británii se nebudou mít líp.“
Tohle tvrzení můžeme brát s rezervou, faktem však je, že vždy, když se hodnotí
situace evropských Romů, kontinent se zúží jen na střední a východní část, jako
by romský problém existoval jenom tam. Když se však podíváme i do západní části,
zjistíme s překvapením, že uspokojivé řešení není nikde.
Británie: Buldozery v akci
Nejznámějšího britského Roma zná celý svět. Byl to
Charlie Chaplin. Byl už starým pánem, když v jeho staré vlasti člen městské rady
v Birminghamu v televizi řekl třeba tohle: „S některými Cikány nic nesvedete. Ti
nepřizpůsobiví se musí zlikvidovat, mluvíme tu o lidech, na které by členové
městské rady ani nepohlíželi jako na lidské bytosti v běžném slova smyslu.“
To už je dávno pryč, ale nemoc přežívá v mírnější formě. Třetina romských dětí v
Británii přestane chodit do školy dřív, než je jim deset, a dvě třetiny skončí
před třináctými narozeninami. Třiašedesát procent dětí bylo kvůli svému původu
fyzicky napadeno a šestaosmdesáti někdo nadával.
Jejich rodiče mají horší problémy. Britské obce musely mít do roku 1994 pro Romy
tábořiště, pak byla tato povinnost zrušena, což mělo přinutit kočovníky, aby si
kupovali vlastní půdu a usazovali se. Ti si ji opravdu kupují, ale usadit se
nemohou, protože jim úřady neschválí stavební povolení (90 procent žádostí je
zamítnuto, přičemž britský průměr je dvacet procent). Je to jako Hlava XXII:
když si koupí parcelu na kraji vesnice, postaví se proti místním, když si ji
proto koupí trochu dál, aby se nedostali do konfliktu, nezískají povolení k
bydlení „ve volné krajině“. Často obec nakonec Romy vytlačí, někdy i s pomocí
najatých násilníků či buldozerů.
Britové však většinou nepociťují „romskou otázku“ jako velký problém. Situaci
totiž poněkud zamlžuje terminologie: v Británii se Romům říká Gypsy, Romnichal
či Traveller (poutník či kočovník). Takže když před časem visel na hospodě v
obci Lewes nápis „No Travellers“, vypadalo to, jak si všimla tamní média, mnohem
nevinněji, než kdyby tam stálo „No Romanies“.
Itálie: jezme klidně dál
V červenci vzrušily Itálii snímky z pláže u Neapole:
utopily se tam dvě romské dívky, a zatímco těla ležela na pláži, lidé kolem se
dál opalovali a někteří jedli. „Byly to jen Romky,“ napsal v hořké ironii list
La Reppublica.
Romové měli v Itálii těžký rok. Itálii zachvátila vlna protiromských nálad
související s přílivem především rumunských Romů, což odnášejí i ti domácí,
kteří v Itálii žijí od středověku. Berlusconiho vláda oznámila, že provede
sčítání Romů, což vyvolalo poprask jako „nebezpečný precedens dělení lidí podle
ras“. Kromě toho by měli všichni Romové včetně dětí odevzdat otisky prstů. Navíc
vláda oznámila zrušení sedmi set nepovolených romských „táborů“. Stupňují se
rovněž fyzické ataky. V květnu organizovala neapolská Camorra desítky útoků
skupin mužů vyzbrojených tyčemi a palicemi, kteří na základě fám o únosu malé
holčičky napadali místa, kde Romové žijí, a vypalovali je. Šokující byla reakce
politiků. „Tohle se stává, když Cikáni kradou děti,“ řekl ministr vnitra Maroni,
zatímco další ministr, Umberto Bossi, pronesl: „Lidé sami dělají to, co politici
nedokážou.“
Francie: tiché zákazy Svoboda, rovnost, bratrství?
Pokud jste Rom, existuje
ve Francii nepsaný seznam osmadvaceti měst, kam nesmíte vstoupit. Alespoň podle
zprávy zveřejněné Evropským střediskem pro práva Romů. Týká se jen Francie a má
342 stránek. I přesto, že zohledníte, jak jsou ochránci lidských práv nároční,
máte při čtení pocit, že popisuje nějakou zemi podstatně dál na východ a v jiném
letopočtu.
Podle zprávy jsou Romové Francouzi druhé kategorie a jejich situace se blíží
krizi. Musí počítat s tichým zákazem vstupu do barů, restaurací, obchodů.
Odmítají je také některé pojišťovny. Nemohou mít ani sociální pojištění, protože
nemají trvalé bydliště. Někteří ředitelé odmítají přijímat romské děti do svých
škol a celkově je „šokující, jak málo dětí nad dvanáct let dochází do školy“.
Místa, kde Romové žijí, jsou častým cílem policejních razií, přičemž policisté
přijíždějí ve velkém množství, v plné bojové výstroji a s automatickými zbraněmi
v rukou, což je podle zprávy „jednání překračující meze šikanování“.
Města s více než pěti tisíci obyvateli mají povinnost zřídit pro kočovné Romy
tábořiště se základní infrastrukturou. Respektuje to deset až dvacet procent
obcí, jinde jsou příchozí naopak vyháněni a je jim ztrpčován nebo rovnou
zakazován pobyt.
Španělsko: pořád na okraji
Španělsko je zajímavé tím, že je zemí s největší
komunitou Romů na Západě. Romové dali Španělům slavné flamenco, ale jinak jsou
na okraji společnosti. Uvádí to zpráva tamního ministerstva práce a sociálních
věcí. Zatímco přistěhovalci se poměrně dobře začleňují do společnosti, polovina
Romů, kteří tak žijí už pět set let, považuje rasismus za největší problém.
Polovina rovněž zažila diskriminaci, když se snažila získat byt nebo práci.
Čtyřicet procent se setkalo s diskriminací v nejběžnějším životě, tedy v
restauracích, u bazénu, na diskotéce nebo v obchodě. Třetina Romů je negramotná
nebo přestala chodit do školy dřív než v páté třídě.
Ale tu hudbu máme rádi Tím seznam nekončí. Žádná evropská země není dokonalá,
a tak vydestilujeteli ze zpráv ty negativní, bude to vypadat velmi sugestivně.
Škraloupy mají kromě férových Britů či svobodomyslných Francouzů i Švýcaři a
Skandinávci či úzkostlivě korektní Němci.
Příkop, který odděluje Evropany od jejich největší menšiny, je někde hlubší,
někde mělčí, ale pořád je. I přes opakované pokusy Romy asimilovat zůstávají
uprostřed národů, mezi nimiž žijí už dlouhá staletí, odříznuti na okraji
společnosti.
Jako hořká ironie působí, že zrovna loni byli Romové celosvětově „in“. V nočních
barech a kabaretech od Paříže přes Londýn a Řím až třeba po New York byla v módě
jejich rytmická a melancholická hudba. Romové se mohli zúčastnit – jako
hudebníci, těžší by to měli jako návštěvníci.
