VIDEO: Čeněk Růžička v úvodním projevu pietního aktu: A v Letech stojí prasečák. Jak si tohle mohli dovolit?

Tradiční pietní akt v Letech u Písku zahájil dnes ve 12 hodin Čeněk Růžička,
předseda Výboru pro odškodnění romského holocaustu (VPORH). Ve svém úvodním
projevu připomněl osud Romů a Sintů během 2. světové války na příběhu jednoho z
nich. Server Romea.cz zveřejňuje úvodní projev Čeňka Růžičky v plném znění.

Dámy a pánové,

vítám Vás na místě, jehož příběh si našel svoji cestu do myslí
a srdcí velké části veřejnosti jako memento zvrácené teorie o nadřazenosti ras.
Tento akt je věnován nejen romským obětem nacismu, je také věnován milionům
obětí Židovského národa a připomenutí desítek milionů lidských bytostí nezměrně
trpících za druhé světové války pod sférou vlivu nacistického Německa a jeho
spojenců.

Než položíme květiny k pomníku obětem, zveřejním příběh rodiny, která se s
pomocí soudných českých spoluobčanů dokázala před pronásledováním nacisty a
jejich poskoky ukrýt. Popisy osudů jednotlivých vězněných nebo ukrývaných se
romských rodin jsou uloženy v našem archivu a je opravdu složité je s jejich
souhlasem zveřejňovat.

O svůj osud se s námi podělil pan Kloc, Sinto, který byl v době ukrývání své
rodiny ještě 9-letým hochem. Část z toho co nám sdělil si pamatoval a další pak
si pamatoval z vyprávění svých rodičů.

Zápis rozhovoru je z května roku 2008.

Až do konce roku, kdy k nám vtrhli Němci, jsme v protektorátu mohli kočovat a žít
tak, jak jsme byli odjakživa zvyklí. Naše rodina na svých cestách obchodovala s
koňmi, jako všichni Romové a Sinti, s živobytím jsme neměli problém, a protože
jsme kočovali, o Němcích jsme tak nějak nevěděli až do doby, kdy k maringotce
přišel Čech četník a řekl nám, že už dál kočovat nesmíme. Že je to přání Němců a
že máme z místa tábořiště odjet a požádat v jiné vesnici, kde máme nějaké české
přátele, aby tam naší rodinu přihlásili k pobytu.

Přihlásit se do vesnice ale
byl problém, kočovné romské rodiny vesnice přihlašovat nechtěli a tak jsme
vandrovali z místa na místo. Zrovna jako dnes, taky mají Romové s přihlášením
těžkosti, jako my jsme měli tenkrát. Až později jsem si uvědomil, že už tehdy
nás potřebovali zapisovat, aby o nás všechno věděli a měli lehčí práci s našim
uvězněním.

Tatínkovi i mamince se to ale hodilo. Měli se na co vymluvit a mohli
jsme tak nějaký čas popojíždět za kšeftem dál. Potom se ale stala událost, na
kterou nezapomenu. Zrovna jsme přejížděli na naše zimoviště ke Kolínu a po cestě
jsme chtěli přespat u lesa. Přišel k nám četník, abychom z místa odjeli jinam.
Tatínek zrovna přikrýval koně dekou a krmil ho a četníka požádal, aby počkal, že
jsme unaveni, že se kůň potřebuje nakrmit, že si uvaříme a ráno pojedeme dál.
Četník ale trval na svém a tatínkovi dal facku. Otci se to nelíbilo, chtěl facku
četníkovi vrátit, ale my děti s maminkou jsme se na něj pověsili a tak jsme z
místa odjeli. A zase jsme na jiným místě zaparkovali a zase, jiný četník a jeďte
dál. A tak jsme pokračovali a opět jiný četník, z našeho regionu zmizte a takto
znova a znova. Kůň už nemohl, byla zima, my jsme v ten den byli úplně vyčerpaní,
hladový a bylo nám divné, že to pokračovalo i v noci. Později jsem se dozvěděl,
že starostové vesnic měly pod přísnou pokutou nařízeno, aby tam kde se zrovna o
půlnoci, den si nepamatuji asi v roce 1941 kočovné romské rodiny budou nacházet,
tam je ten starosta musí přihlásit k pobytu.

Místo, kde jsme v maringotce mohli žít, než jsme se odešli schovat, byla jedna
malá vesnice u Kolína. Dlouho netrvalo a táta musel koně prodat, práce u sedláků
byla jen málokdy, měli jsme bídu, bylo nás pět a tak jsme s maminkou po okolních
vesnicích žebrali.

Na podzim v roce 1942 k našemu vozu přišel brzo ráno četník, který nás už znal a
tátu varoval, že vyšla nějaká vyhláška, že by nás musel odvést na policii a že
nás čeká podobný osud, jaký v té době zažívali Židé – pronásledování a uvěznění
– a
že bychom se měli jít někam schovat.

Otec se kamarádil se sedlákem z vedlejší
vesnice, kterému prodával koně. Vůz jsme opustili a ten nás nechal u sebe nějaký
čas nad chlévem v seníku žít. Dlouho ale nemohl, sedlákova rodina se bála, že ji
zatknou a tak se táta se sedlákem domluvil, že nám do lesa kam se schováme bude
posílat jídlo, léky nebo oblečení. A také mu poradil, kde je mrštnik, kam se
zakopávají nemocný prasata. To bylo pro nás důležitý.

Za vesnicí v lese jsme
tatínkovi pomohli ve stráni v houštině vykopat zemljanku, na ni jsme položili
větve a tak začal náš těžký život v úkrytu. My děti jsme si ze začátku
nebezpečí, které nám hrozilo neuvědomovaly, kdyby nám nebyla zima, bylo by to
pro nás další dobrodružství.

Sedlák nám dal brambory, mouku, sádlo, nějaké teplé
věci a léky. Maminka nebyla tak tmavá jako táta a tak čas od času zašla do
okolních vesnic požádat lidi o potřebné věci. Když měla příležitost tak sebrala
věci, které jsme k přežití potřebovali.

Pamatuji se, jak nás táta nabádal,
abychom topili jenom suchými větvemi, aby nás kouř nevyzradil. Já jsem za to
dostal hodně pohlavků. Vodu jsme měli ze sněhu.

Až do jara 1943 jsme měli
štěstí, že maminku nikdo neudal. Pak ale za námi do lesa přišel syn toho sedláka,
který posílal potřebné věci a tátovi řekl, že v hospodě slyšel, jak se parta
Čechů domlouvá, že by se o našem úkrytu mělo říct četníkům. Neměli jsme jinou
možnost než z místa úkrytu odejít a schovat se jinde.

Co jsme potom v lesích zažili? O tom mluvit nebudu. No hrůza. Nechci na to
vzpomínat. Nebýt toho sedláka válku by naše rodina nepřežila. Další naší
příbuzní takové štěstí neměli. Někteří zahynuli v táboře u vesnice Lety a
většina v hitlerovském koncentráku v Osvětimi. A v Letech stojí prasečák. Jak si
tohle mohli dovolit?

Poté rozzlobeně kroutil hlavou a na delší dobu se odmlčel. A dál pokračovat v
rozhovoru již nechtěl.