Kdyby si český národ hledal důvod pro sebezpytování, konzistentní segregace
romských dětí a jejich umísťování ve zvláštních školách na základě
nedostatečných jazykových schopností by měly být na samém vrcholu společenského
studu. Jazyk si spojujeme se samou podstatou naší lidskosti, i odborníci si
často pletou jazykové dovednosti s inteligencí, přestože jsou to rysy na sobě v
podstatě nezávislé.
A protože romské děti mívají problémy se školskou češtinou, která je pro ně v
jistém smyslu téměř cizím jazykem, nepřekvapí, že jejich potíže s osnovami
průměrné školy jsou tak silné, že se i školeným psychologům může zdát, že patří
do školy pro děti se skutečnými mentálními nedostatky. Toto je problém všeobecně
známý, ale přesto není snadné pro něj najít řešení, jímž prosté zrušení nebo
přejmenování zvláštních škol rozhodně není. Ministerstvo školství se snaží
problém řešit dobře míněným Programem na podporu integrace romské komunity, ale
jeho neúspěch je téměř zaručen směšnými patnácti miliony v ročních dotacích.
Ještě závažnější je ale interpretace pojmu „integrace“.
Podíváme-li se na dvacet projektů programů schválených v letošním podzimním
řízení, zjistíme, že jsou všechny zaměřeny na snahy pomoci romským dětem
překonat „nevýhody“ svého prostředí, aby nakonec mohly vypadat více jako my.
Není tam ale jediná zmínka o tom, jak pomoci romským dětem dosáhnout
vzdělávacích a obecných životních úspěchů, a přitom zůstat tím, kým jsou:
českými Romy, nebo dokonce „cikány“.
A právě zde by nám jazyk, který je v jádru mnoha těchto problémů, mohl
poskytnout nárys řešení. Problém je ale v tom, že toto řešení jde zcela proti
srsti všem intuicím, které ohledně fungování jazyka máme. Selský rozum nám radí
doučovat romské děti češtinu a selský rozum se tak úplně nemýlí. Výpomoc se
školskou češtinou je pro úspěch romských dětí nezbytná. Ale selský rozum opomíjí
jednu stejně důležitou součást řešení: romštinu. Jak může výuka romštiny vyřešit
problém s češtinou? To rozum rozhodně nedá. Ale výzkumy ve Spojených státech,
které se potýkají se vzdělávací integrací hispánských imigrantů, jasně ukazují,
že programy, v nichž je španělština rovnoprávným partnerem angličtiny nejen jako
předmět, ale i jako nástroj výuky, jsou mnohem úspěšnější než ty, které vyžadují
pouze majoritní jazyk a jakýkoli výskyt španělštiny zakazují.
Jak je možné, že děti přistěhovalců, které měly ve škole méně angličtiny,
nakonec mají lepší výsledky a ovládají majoritní jazyk lépe? Všechno se to váže
k úloze, kterou jazyk hraje v naší identitě. Děti ani dospělí nemají problém se
naučit nové i velice složité způsoby chování a mluvy, mají ale problém se naučit
cokoli v prostředí, které jim tvrdí, že jejich bytostná podstata je
nedostatečná, a kde je podmínkou úspěchu zavržení vlastního původu. A to je
přesně to, co naše snahy o integraci romským dětem i jejich rodičům sugerují.
Jak ale může s tímto výuka romštiny pomoci? Voliči v Kalifornii a v Arizoně
ukázali, jak špatně se toto řešení prosazuje, když hlasovali pro zákaz
bilingvních vzdělávacích programů, svedeni svými intuicemi i pomýlenými médii.
Ale jak by takové řešení vůbec vypadalo?
Mohlo by se začít poměrně malým gestem a nabídnout romským dětem hodiny romštiny
jako součást všeobecných osnov. To by samo o sobě ukázalo, že chceme podporovat
jejich vlastní identitu a zvýšilo by to i status romských dětí, které doma
romsky nemluví. Ale to není všechno.
Druhým krokem by bylo vyučovat části osnov v romštině. To by vedlo k nutnosti
programů pro rozvoj romského psaného jazyka a vyvedlo romštinu z ghetta
folkloristiky. Ale ani tady se nelze zastavit. Romsky by se neměli učit jen
Romové, romsky bychom se měli učit všichni. Ne snad proto, abychom se mohli v
romštině plynně domluvit, ale abychom si uvědomili bohaté romské kulturní pozadí
a zažili si pojem romskosti jako plnohodnotného modu lidskosti. Romština by
takto neměla v našich školách nahradit angličtinu nebo němčinu. Ale proč jí
nevěnovat více prostředků třeba na úkor latiny, kterou dnes univerzity vyučují
dostatečně? Co k tomu potřebujeme?
Potřebujeme učitele romštiny, romského i neromského původu, které budou muset
vzdělat programy romštiny na pedagogických fakultách. Potřebujeme programy pro
podporu romské vzdělanosti, které by řešily skutečnost, že na rozdíl od
španělštiny v USA je romština dialekticky mnohem rozmanitější a ne všichni
Romové ji ovládají jako mateřský jazyk. Ale hlavně potřebujeme peníze na alespoň
desetiletý program romské kulturní obnovy, protože podobné řešení není možné
uskutečnit z roku na rok.
Znásobme ubohých patnáct milionů ročně na sto padesát a snad budeme mít šanci
alespoň trochu ulevit národnímu svědomí, na kterém by zacházení s romskými dětmi
za posledních padesát let mělo ležet jako Sisyfův balvan.
Romský jazyk by neměl v našich školách nahradit angličtinu ani němčinu. Ale
proč mu nevěnovat více prostředků třeba na úkor latiny? Některá jazyková řešení
jdou proti srsti všem intuicím, které ohledně fungování jazyka máme.
