„Chceš-li vědět, kdo žije na dně společnosti, jediné, co musíš udělat, je podívat se, kdo boxuje,“ říká se v USA.
Zda to platí i v Česku nedokážu posoudit. Ale troufl bych si tipnout, že zatím ještě ne. Přesto první vlaštovky již existují, třeba Box club Žižkov Stanislava Tišera či aktivity rapera a učitele kickboxu Lukrecia Changa na severní Moravě.
Když v březnu tohoto roku napsal regionální internetový deník Idnes článek právě o Changovi a jeho práci s dětmi a mládeží, reakce virtuálních diskutérů nebyla již bohužel ani překvapující. Čtvrtý nejoblíbenější názor mj. říká „Hmm, rap a kickbox…, lepší kvalifikaci pro vstup do pouličního gangu si lze těžko představit.“ Kdo sundá rasistické brýle, zjistí, že realita je mnohem komplikovanější. Českým všeználkům v tématu sociální logiky bojových sportů ve vyloučených lokalitách nelze než doporučit dovzdělání. V tomto případě bych sáhl po knize francouzského sociologa Loïca Wacquanta Tělo a duše (Oxford, 2004).
V 80. letech přijel Wacquant do Chicaga, aby si na tamější univerzitě udělal doktorát ze sociologie. Vzkvétající kampus Hyde Park, kde bydlel, sousedil ze tří stran se zpustlým afro-americkým ghettem South Side. Kontrast byl do očí bijící a mladý sociolog se rozhodl městské krajině plné mizérie, beznaděje a násilí porozumět etnografickým výzkumem. Jenomže jak má bílý středo-třídní intelektuál navázat kontakt s lidmi z úplně jiného prostředí? Wacquant to zkusil přes sport – zapsal se na box ve čtvrti Woodlawn. Woodlawn Boxing Club mu měl zpočátku být jen přestupním bodem, místem navázání vstupních kontaktů a pozorování prvních sociálních kontur ghetta. Velmi záhy ho ale box pohltil. Wacquant zjistil, že klub je nejen ideálním vhledem do každodenního života v ghettu, ale i mikrokosmem sám o sobě a místem, skrze které je možné porozumět širšímu ghettu jako takovému. Strávil v něm měsíce, denně několik hodin cvičil a večer zmožen a zbit ještě psal tisíce stran antropologického deníku. Jedním z nejpozoruhodnějších výsledků jeho výzkumu jsou závěry, které se týkají vztahu tělocvičny a boxování k nehostinné pouliční kultuře ghetta plné drog a zbraní, tedy vztahu „gymu“ a ulice.
Tento vztah je dvojí – na jedné straně symbiotický, protože lidé v tělocvičně posilují ústřední hodnoty étosu mužnosti, individuální cti, prestiže, tělesného výkonu a smyslu pro dobrodružství, které jsou respektované i na ulici.
Jenomže na druhé straně a zřejmě ke vzteku všem rasistům, je onen vztah zásadním způsobem kontrastní a opoziční. Tělocvična poskytuje únik před dvěma klasickými životními trajektoriemi v ghettu, kde chronicky nefunguje jak systém školství, tak pracovní trh – vstupem do gangu či zapojením se do páchání kriminality v predátorské ekonomii ulice. Člověk se může každý den na pár hodin schovat před nehostinným světem sousedství a zapomenout na veškeré existenční nejistoty, tlaky a mizérii každodennosti. Gym je ostrovem řádu, bezpečí a stability, kterých se nedostává v ghettu.
Ba co více, tělocvična v ghettu funguje zároveň jako škola morálky, jak by řekl klasický sociolog Emile Durkheim. „Je strojem designovaným k výrobě ducha disciplíny, spojení se skupinou, respektu k druhým i k sobě samému a autonomie vůle,“ říká k tomu Wacquant. Nepsaná pravidla, disciplína, překonávání sebe sama a pravidelnost úkonu, kterým se boxer musí v tělocvičně podřídit, jsou v protikladu k pravidlům ulice a vedou k převýchově těla i mysli. Boxeři utvářejí v gymu bratrství, jež jim umožňuje uniknout z anonymity vzájemně si po krku jdoucí masy z ghetta a získávat tak mezi sebou to, čeho se jim v pouliční každodennosti nedostává – tedy obdivu, respektu a uznání. Člověk může utvářet sociální vztahy, které nepodléhají pravidlům nehostinné ulice. Kultura gymu je založena na principu rovnosti ve smyslu, že se všemi členy je zacházeno stejně bez ohledu na jejich status v ghettu – všichni mají stejná práva a musí plnit stejné povinnosti a poslouchat stejná pravidla.
Není pravda, že se v gymu lidé učí svéhlavému násilí, které je vlastní kriminálnímu životu na ulici v ghettu. Namísto nepředvídatelné agresivity na ulici se učí sociální regulaci násilí, poznání sebe sama, kontrolovatelnosti vlastní výbušnosti a zkrocení jiných vášní, oddělení násilí od kriminality i selektivitě jeho užívání (např. k sebeobraně). Nezapomínejme, že v prostředí ghetta je pěst, zbraň, násilí často nezbytným a hlavním argumentem přežití. Literaturou podložený a racionálně artikulovaný argument z kavárenské debaty tam nemá žádnou váhu. Chci říct, že v takových místech neexistuje a nebude existovat volba mezi nenásilím a násilím, ale mohla by existovat volba mezi nepředvídatelným pouličním násilím gangů a kontrolovaným a regulovaným násilím v tělocvičnách.
Moralisté, politici, elity, státní úředníci i intelektuálové ze středních a vyšších tříd, kteří, když slyší slovo násilí, tak propadají panice a hned chtějí volat policii, by si to měli uvědomit.
