Bartoloměj Oláh: Nemůžeme si dovolit, aby nám tu pobíhali vzdělaní Romové
Už od svého dětství jsem se často setkával s lidmi, kteří to se mnou mysleli
dobře. Mysleli na mé potřeby a nechtěli mě brzdit v rozvoji a nechtěli, abych
žil na okraji společnosti nebo se ze mě stal “klasický agresor”, protože pouze v
oblasti násilí bych mohl jako romské dítě vynikat. Jedním z takových lidí je
určitě i
PhDr. Václav Mrštík a starostové Hradecka a další pedagogové v celé
České republice.
Nepřehlédněte:
Jedním z prvních lidí, kteří mi chtěli pomoct a mysleli na mou budoucnost,
byla paní vychovatelka v mateřské školce. Jako profesionální pracovnice mateřské
školy si brzy všimla toho, že se straním kolektivu, nezapojuji se do
kolektivních aktivit s nadšením dětem vlastním a nejraději si hraji sám. Při
ukončení mé docházky, když jsem měl jít k zápisu do základní školy obdržela má
matka pozvánku na psychologické vyšetření, které většinou znamenalo první krok k
zařazení do zvláštní školy, kde by mi určitě bylo lépe a nemusel bych trpce
snášet docházku do běžné základní školy, jak ji bylo odborně vysvětleno a
doporučeno.
Jedním z lidí, kteří to ale se mnou nemysleli dobře, byla má matka, která se
rozhodla naprosto nerespektovat pedagogické a psychologické zákonitosti a
přestože všichni věděli, že bych základní školu nezvládl, odmítla jít se mnou k
psychologovi a prohlásila, že za každou cenu půjdu na běžnou základní školu.
Dodnes vlastním onu žádanku na psychologické vyšetření, kde je červenou
propiskou napsáno sdělení paní psycholožky, že matka zcela nezodpovědně odmítá
vyšetření svého syna. Jak mi svým rozhodnutím vůbec neulehčila život! Musel jsem
jít do běžné základní školy a absolvovat devítiletou školní docházku a
podstoupit to riziko, že se ze mě stane romský agresor na okraji dětské skupiny.
Pan doktor Mrštík a další odborníci mi to nejspíš neuvěří, ale nestal jsem se
romským agresorem, vystudoval jsem střední a poté i vysokou školu. Já vím, je to
neuvěřitelné. Jako Rom jsem měl minimální předpoklady pro to, abych se úspěšně
začlenil do školského systému. Jako Romovi by mi měla chybět cílevědomost, měl
bych stagnovat ve svém mentálním vývoji a mít celkově problém se svou
socializací a vyniknout v násilí a šikaně svých vrstevníků. Měl bych
devastujícím způsobem ovlivnit nejen celou třídu žáků, ale dokonce celého
českého školství. Úroveň znalostí a vědomostí u všech žáků měla být díky mé
přítomnosti velmi nízká.
Kde se stala chyba? Odborníci tvrdí, že Romové jsou tu téměř 500 let a
studenti mezi nimi téměř nejsou. Proč nezasáhla ona genetická závislost, jejíž
existenci doktor Mrštík připouští? Jak je možné, že mě neovlivnilo mé sociální
prostředí? Kde bych byl teď, kdyby má matka dala na rady odborníků s letitou
zkušeností a já bych nastoupil povinnou školní docházku na zvláštní škole? Nebyl
bych na okraji společnosti?
Pan doktor Mrštík by uvítal návrat ke starým dobrým pořádkům, k “tomu co
fungovalo”. Je potřeba zklidnit pedagogickou a sociální situaci. Romské děti je
potřeba dostat do “pozitivního pedagogického prostředí” praktických škol.
Zřejmě si nemůžeme dovolit, aby nám tu pobíhali vzdělaní Romové a významnou
měrou se podíleli na poklesu úrovně českého školství.
DOKUMENT
