Ať Romové pracují… a nezneužívají sociální dávky, které jdou z našich peněz. A budeme mít po problému. My i oni.
Tato slovy mi řekla jedna studentka při besedě o tzv. romské problematice. Měla pravdu? Svým způsobem určitě a již teď tuším souhlasné zamručení ctěných čtenářů. Kdyby toto bylo řešením, bylo by to krásné. Bohužel, je to problém, jehož rychlé vyřešení by zasluhovalo udělení Nobelovy ceny. Nechci tak složité a oboustranně citlivé téma rozebírat v tomto zamyšlení. Chci se podívat pouze na to, zda může Rom vždy získat práci, případně zda ji může bez problémů vykonávat. Vážený čtenář mi asi dá za pravdu, když se odvážím tvrdit, že všichni Romové nejsou stejní, stejně jako nejsou stejní bílí. Kolik je kterých a proč tomu tak je, není v tuto chvíli podstatné. Chci jenom ukázat, že i když Rom chce pracovat, může to mít složitější, než jeho bílý spoluobčan.
Pokusím se nastínit dva zážitky, dva kratinké příběhy o Romech, kteří chtěli pracovat a nemohli nebo museli práci opustit. Závěr, ať si čtenář udělá sám.
Příběh první
Před zhruba dvanácti lety jsem pracoval ve funkci vrcholového manažera v poměrně velké firmě, která patřila německému občanu, původem z jihovýchodní Moravy a jeho sestře, občance ČR, hluboce věřící katoličce. Z titulu své funkce jsem zodpovídal i za personální práci. V rámci náborové kampaně jsem přijal dvě Romky do výroby jako pomocné dělnice. Majitelova sestra si jejich návštěvy všimla, a tak ihned po jejich odchodu za mnou přišla se slovy: „Co tu chtěly ty Cikánky?“ Po sdělení, že jsem je přijal do výroby, na mne zařvala „To nemyslíš vážně“. Tak jsem se trochu naštval, protože jsem měl zajistit mimořádné navýšení objednávek německého zákazníka a přitom jsem neměl koho postavit k výrobní lince. Trochu kousavě jsem ji upozornil, že za výrobu zodpovídám já a ona že se má starat o ekonomický úsek. Já jí do její práce také nemluvím. Sotva jsem přišel do kanceláře, slyšel jsem za dveřmi, spojující mou a šéfovu kancelář, několikeré zařvání „Scheisse, Scheisse“. U Němců je to údajně známka maximálního vzteku. Pak se rozlétly dveře a rozzuřený šéf na mne zařval, že „… pokud ty cikánky nastoupí, tak on je osobně vyrazí a mne s nimi.“ Musím přiznat, že nenastoupily. Svého zaměstnavatele jsem znal velmi dobře a jeho vyhrůžka byla příliš reálná.
Příběh druhý
U ČSD v osobních vlacích, ještě za komunistů, jezdil jeden průvodčí, Rom. S cestujícími ani s kolegy neměl nikdy žádné větší problémy. Kluk to byl snaživý, ochotný, vstřícný. A protože byl trošku snědší a měl černé kudrnaté vlasy, občas slyšel nějakou narážku o černých hubách a tak podobně. Měl celkem vzácný dar takové poznámky převést na vtip, čímž si dokázal lidi i celkem získat.
Pak se začali stále více a více objevovat skini a slovních útoků přibývalo. Zatím to pan průvodčí celkem snášel, protože za komunistů si ani skini ještě tak moc nedovolovali. Po listopadu, kdy euforii vystřídalo vystřízlivění, začala se objevovat nezaměstnanost a společenské klima se stávalo složitějším, slovních útoků na průvodčího, který se mezitím stal vlakvedoucím, přibývalo. A nejen od skinů, ale i od počestných občanů. Poznámky o černých hubách byly už jako slabounký čajíček. Pro mnohé začal být zlodějem, flákačem, černou sviní a bůhví, čím ještě. Když vlak, v němž konal právě službu, měl zpoždění, tak za to zase mohli Cikáni. Už se mu to nedařilo obracet v legraci a ani na to již neměl sílu. Do služby už nechodil s potěšením, ale se strachem. A oprávněným, jak se posléze přesvědčil. Několikrát ve službě dostal pěknou nakládačku. Od zastánců bílých, jak mu jednou řekl jeden slušně vyhlížející pán, když náš černý vlakvedoucí ležel na peronu zmlácený od skinů.
To už nevydržel a od jízdy odešel. Vzhledem k tomu že měl maturitu – vida, i Romové mohou být vzdělaní – dostal místo v administrativě. Ovšem tam byl nižší mzdový tarif, nebyly nejrůznější příplatky, které měl v provoze, takže šel s platem citelně dolů. Přesto na tom vydělal. S kolegy i s nadřízenými vždy vycházel. Předtím i potom. Ale od cestujících měl pokoj. Už mu nikdo nenadával, ani ho nikdo nebil.
