Již delší dobu sleduji komentáře na facebooku a na stránkách Romea.cz k
tomuto tématu. Je více názorů, tipů, jak se máme vlastně nazývat: Rom, nebo
Cikán. Svůj stát nemáme a všude, kde jsme se v minulosti objevili, nás nazývali
Cikáni. Je samozřejmé, že v každé zemi dle tamějšího jazyka.
Mezi námi Romy jsou lidé, kterým je jedno, jak je kdo nazývá a jak se
označují sami. Dále jsou mezi námi lidé, kteří si stojí za tím, že jsou Cikáni.
Je to každého svobodné rozhodnutí. V neposlední řadě jsme tu však my, kteří se
považujeme za Romy – a troufnu si říct, že je nás mnoho -, kteří se slovem Cikán
mají prožité nejedno ponížení, utrpení, zklamání.
Již od dětství jsem se setkávala a dodnes setkávám s tím, že slovo Cikán je
myšleno jako urážka a ponížení. Ano urážka, protože takhle mě nadávaly děti ve
škole: že mi ruku nepodají, ve dvojstupu se mnou nepůjdou, ve třídě jsem vždy
seděla v poslední lavici a k tomu sama. Proč? No proto, že jsem "Cikánka".
Štítily se mě, jakoby byla prašivá, méněcenná.
Mám to dodnes v sobě vžité a nedokáži se s tím smířit, neboť tak, jako jsem
tím trpěla já, trpěly ve škole i mé děti – v té době jsem již pracovala v
obchodě, ale ani to, že moje děti mají rodiče, kteří žijí spořádaným životem,
ostatním nestačilo. Jednou jsme prostě pro gádže Cikáni, paraziti, špíny, černí…
a tak to nejspíš zůstane na věky. Tak proč bych se měla hlásit k nadávce, když
se považuji za Romku a ne za Cikánku!
Myslím si, že stejné zkušenosti jako já má spousta Romáků. Jen o nich dneska
mlčíme, nechce se nám o tom mluvit, protože se na povrch vyrojí nepříjemné
vzpomínky. A věřte mi, že v tu chvíli se ze mě stává člověk s odporem k lidem,
které znám odmala, a přeji jim zrovna v tu chvíli to nejhorší.
A největší „zlo“, které jsem jim mohla provést, je to, že mám vysokoškolské
vzdělání. Tím jsem je odzbrojila. Učím to jak mé děti, tak děti ve škole:
největší zbraní proti lidem, kteří nás takto nazývají, je vzdělání a studium.
Mám to vyzkoušené na vlastní kůži, a tím je nechávám dost daleko za sebou. Ne,
že bych se nad nimi povyšovala, to ne, ale ani se neponižuji, mám svoji hrdost,
o které jsme tu nedávno psala, jako každý člověk. Víte, jak se to říká romsky:
Našti terďuven andro khul, so chiňav – nemůžou šlápnout do ho…, které já vy…u.
