Dobrovolníci pracující na odstraňování katastrofálních důsledků povodní v ostravské Liščině, léto 1997. Ohlédnu se, vidím drobnou ženu středního věku, jak s batůžkem a spacákem míří k nám.
Nabídne pomoc, chce poznat situaci postižených lidí, vyslechne. To je mé první setkání s Annou Šabatovou, silnou a charakterní ženou, které z jejích přátel nikdo neřekne jinak než Hanko, s člověkem, pro kterého neexistují tabu, obdivuhodnou postavou českého disentu i porevolučního občanského dění. Jako zástupkyně ombudsmana vykonala nezměrné množství práce na poli lidsko-právním; právě díky tandemu Motejl-Šabatová a týmu, který kolem sebe byl schopen vytvořit, se u nás úřad veřejného ochránce práv stal respektovanou součástí státního zřízení, což rozhodně nelze říci o všech zemích, kde instituce ombudsmana existuje.
Akce na pomoc lidem postiženým záplavami v Hrušově se tehdy prodloužila na dlouhé čtyři roky. V místě obcí vyhlášeném za nevhodné k bydlení, odkud čtyřicet rodin nemělo kam jít, panoval po tu dobu stav divokého bezpráví a bezspráví: obec se o své po povodních zubožené byty nestarala, nefungovala kanalizace, svoz odpadků, mezi polorozpadlými domy bez střech pobíhali toulaví psi. Vkročit sem nechtěli lékaři ani policie. Hanka hrušovský problém neopustila, a jakmile se stala zástupkyní veřejného ochránce práv, pustila se klikatými cestičkami do jeho řešení. Ombudsman má u nás značně omezené pravomoci a nesmí šetřit chování obce či soudu, naopak se může zabývat pouze konáním státní zprávy. Hanka se však vždy snaží najít způsob, jak situaci, v níž bylo třeba zasáhnout na pomoc lidem v nouzi, tvůrčím způsobem vyřešit. A tak to bylo i v tomto případě.
Hygiena a státní stavební dozor, tj. orgány státní správy, tehdy našly v ostravské „čtvrti chudých“ tolik porušených norem, že obec byla pod hrozbou milionové pokuty okamžitě ze dne na den schopna svým obyvatelům najít náhradní bydlení, jež po celé čtyři roky neměla. Nové byty zaplacené z povodňových dotací dávno obývají policisté či úředníci, nezmohl na tom nic ani Nejvyšší kontrolní úřad. Třicet vykořeněných „povodňových“ dětí tehdy jelo do Prahy na výlet, ubytovaly je různé rodiny – chartisté, evangelíci, divadelníci. Hance a jejímu manželovi tak zůstalo krásné přátelství tří romských dětí, které hostili.
Za léta Hančina působení na úřadě ombudsmana jsme spolupracovali na mnoha projektech, které se zdály být beznadějné. Přesto pro mě Hanka vždy byla ženou schopnou trpělivě vyhledávat cestu vpřed. Chodit do terénu, přesvědčovat se na místě o situaci a především s lidmi prožívat. Svou prací tak motivovala a nasměrovala spoustu mladých lidí, spolupracovníků a zaměstnanců „ombudsmanství“. Za kauzami, jako byla sterilizace romských žen, kdy vedla a nakonec předložila vynikající, hluboce propracovanou zprávu o oprávněnosti stížností poškozených žen, za případem vystěhování lidí z bohumínského hotelového domu, kam přijela ne jako zástupkyně ombudsmana, ale jako občanka vyjadřující podporu zbylým outsiderům, za boji proti tomu, aby úřady zbytečně odebíraly děti od rodičů, ale také za případy diskriminací romských dětí psychologickými testy určenými pro majoritní společnost a za pomocí mně ve shánění prostředků na Vesničku soužití, ještě daleko dříve, než se stala zástupkyní Otakara Motejla – za všemi těmito případy a mnohými dalšími jsou stovky a stovky telefonátů, váhání a tápání, někdy i nebezpečí a prohry. Hanka pro mě ale nadále, i bez „ombudsmanství“, bude ženou otevřenou, nápomocnou, jak já říkám, člověkem bez skafandru.
