Alica Sigmund Heráková: Brnox mezi Hrabalem a Troškou
Když na konci loňského roku vyšel Průvodce brněnským Bronxem Kateřiny Šedé, těšila jsem se na něj. Dala jsem si ho pod stromeček. Tehdy jsem netušila, jak velkou lavinu Brnox spustí. Teď jsem byla vyzvána, abych se ke knize, která nedávno získala Magnesii Literu a budí velké emoce nejen v Brně, vyjádřila také. Lavina jede a i proto tento komentář píšu a bude osobní.
Jako mnoho jiných, kteří v lokalitě bydlí, jsem i já absolvovala rozhovor s Kateřinou Šedou a Alešem Palánem. S Kateřinou jsme navíc byly v častějším kontaktu, posílala jsem jí tipy na jednotlivé trasy, probíraly jsme lokalitu na komentované procházce v rámci festivalu Meeting Brno nebo spolu sháněly romské účinkující do pořadu Ano šéfe, který se natáčel v restauraci v lokalitě.
Když jsem Průvodce dostala do ruky a pročítala, některé mikroscénky, jimiž je protkán, jsem už znala z Kateřinina Facebooku. Vyznačovaly se specifickou situační komikou a někdy mě i bavily. Co ale dobře fungovalo na sociální síti, kterou vystihuje zkratka a rychlost první reakce, to v knize nemělo stejný efekt. Byla jsem trochu zaskočená.
Jednotlivé trasy popisující lokalitu, kde jsem doma a kterou mám ráda, tam sice byly, našla jsem i zajímavé texty a nové informace. Jiným částem jsem ale nerozuměla a udivilo mě, že knize dominovaly tzv. uliční sběry, útržky konverzací často působící spíš, že se baví na účet těch, se kterými je komunikováno.
Bylo to jako sledovat Menzelovy filmy podle Hrabalových novel, do kterých někdo sestříhal scény z filmů Zdeňka Trošky. Lidé se zde jako postavičky mění z autentických na karikované, křehkost střídá vulgarita. Byla jsem zmatená a asi i proto začala sledovat pozorně debatu kolem Průvodce, přestože mě více zaměstnával blížící se příchod druhého potomka.
Do vášnivých debat na Facebooku jsem se pustila jen jednou s potřebou sdílet vlastní zkušenost. Kateřina byla z více stran nařčena z rasismu, označena za etnobyznysmenku nebo vypočítavou marketingovou potvoru, která Průvodce napsala tzv. „gádžům po chuti.“ Já ji ale poznala jako umělkyni s odlišnou perspektivou vidění světa a s chutí poznat lokalitu i lidi v ní. Co se pokazilo?
Kateřina věnovala Bronxu několik let života, ale taktéž Bronx věnoval těch několik let jí. Obyvatelé lokality, s nimiž mluvila, jsou většinou právě Romové, za kterými už roky chodí výzkumníci, studenti, novináři i umělci a ptají se na jejich život i leccos dalšího. Často s naivním očekáváním, že jim Romové budou věnovat svůj čas, energii i kus sebe zkrátka jen tak, protože je přece super, že o ně má někdo zájem. Všichni tito lidé přijdou a odejdou, tak jako Kateřina Šedá. Pominu to, že výstupy výzkumů, diplomek nebo v zahraničí realizovaných uměleckých projektů se k Romům a jejich starostem už nedostanou. Co chci říct, je to, že Romové v Bronxu jsou zvyklí, že se jich stále někdo na něco ptá a naučili se žít pod drobnohledem pozornosti tak, jako umí žít s vědomím neustálé vnější xenofobie.
Stávají se objekty, někdy odborného zájmu, jindy zvědavosti, každopádně vzhledem k rostoucímu zájmu o lokalitu samotnou často hraničícího až s pozorováním zvířat v zoo. Kritika Průvodce z tohoto pohledu nevychází z potřeby upravovat nebo vylepšovat jejich obraz do korektní podoby. Je o chybějící pokoře v přístupu k lidem, kteří jsou stále objektem zájmu a žijí s frustrací, že ať dělají, co chtějí, jejich životy se nemění k lepšímu.
Schopnost tomu porozumět nebo si ten pocit vůbec představit je hraniční čárou kulturní propasti, která mezi Romy a mnoha lidmi z majority vězí.
Chápu proto, proč Romové čtou Průvodce jako urážlivého, neuctivého a vulgárního, přestože nepochybuji, že záměr autorky to nebyl. Proč mají pocit, že za čas a energii, kterou někomu věnovali, dostávají to, co vždycky. Nic nebo ještě hůř. Magnesia litera, prestižní literární cena, kterou pak Průvodce získal, jako by v očích většiny Romů definitivně potvrdila staletí trvající nespravedlnost a legitimizovala znova gádžovský výsměch. Z Průvodce lokalitou se stal pamflet vržený jim do tváře.
Chápu tento pocit a místy ho i sdílím. Je trochu smutné, že to nedokáže pochopit Kateřina a její tým a mnoho příznivců Průvodce. Nutno podotknout, že stejně tak smutné jsou některé nevybíravé útoky na její adresu, které démonizují ji i její záměry a jichž jsem byla na Facebooku svědkem (především od lidí, kteří Průvodce nečetli a autorku neznají.)
Jak to shrnout? Kateřina Šedá nenapsala učebnici, v Průvodci prezentuje svůj pohled na lokalitu, do které byla pozvána organizátory Ghettofestu ve snaze otevřít Bronx světu. Předvídáme, že kniha potvrzuje stereotypy a někdy se to určitě děje. Na druhou stranu, nechme řečeno s Umbertem Ecem dílo otevřené a každého čtenáře, ať rozhodne sám, co si o Bronxu a jeho obyvatelích bude myslet. Přestože je romské – a co se týče kritik nejen romské – rozhořčení z podoby Průvodce Bronxem pochopitelné, vypovídá ze všeho nejvíc o frustraci z kulturní bariéry ležící mezi námi a těmi, kteří ho stvořili a které baví. Lavina, již spustil, ukazuje, že to nejdůležitější, čemu se potřebujeme věnovat, je právě tahle debata a naše vzájemné (ne)pochopení.
Komentář byl napsán pro čtrnáctideník Romano Hangos.
