Alexander Olah: Dvacet let integrace chudých Romů romskými elitami

Zákon o národnostních menšinách a v podstatě celý koncept ochrany menšin je
zoufale vzdálený skutečným potřebám chudých Romů v sociálně vyloučených
lokalitách. Stejně tak je, pomineme-li úřad Veřejného ochránce práv, naprosto
mizerně zajištěna jejich ochrana před institucionální diskriminací. Afirmativní
akce, umělé vytváření pozitivních vzorů a adorace úspěšných Romů se míjí
účinkem. Kde je chyba?

Národní scéna, osoby a obsazení

Všechno jsou to důsledky dlouhodobého selhávání integračních politik, které
jsou založeny na národnostním principu a více než skutečnou integrační politikou
státu jsou dlouhodobě vytvářenou kulisou na jevišti lidskoprávního divadelního
představení o romské mentalitě, emancipaci, participaci a o tom, jak Romům mohou
rozumět, a tedy jim i pomoci, pouze Romové. Žánr této hry se pohybuje na tenké
hranici mezi dramatem a komedií. Výsledkem je absurdní drama mezinárodních
rozměrů. Představení, které lze vždy zahrát, když se někdo zeptá, jak samotní
Romové participují na změně své nepříznivé situace.

Národnostní politika integrace Romů má rozhodující postavení v celém
integračním procesu a jeho institucionálním zabezpečení, na jehož vrcholu je
Rada vlády pro záležitosti romské menšiny a na samotném konci tzv. romský
poradce.

Funkce romského poradce byla zřízena na základě usnesení vlády ze dne 29. 10.
1997. Samotné usnesení bylo vydáno jako reakce na Zprávu o situaci romské
komunity a k současné situaci v romské komunitě (tzv. Bratinkova zpráva) v
období, kdy Romové ve větším počtu emigrovali do Kanady a začala být
tématizována jejich integrace a problémy s ní spojené. Toto usnesení vlády
sehrálo důležitou roli ve volbě národnostního přístupu v integraci Romů do
společnosti. Mimo to, že ukládá určité povinnosti všem tehdejším resortům,
včetně povinnosti vytvořit při Okresních úřadech pracovní pozice romský asistent
a romský poradce, vyzývá ve své příloze samotné Romy (ke kterým se taková výzva
nejspíš ani neměla jak dostat) a vlivné představitele romských organizací, aby
neprodleně navrhli své zástupce do Meziresortní komise pro záležitosti pro
romské komunity. Integrace Romů tak od roku 1997 v podstatě dodnes probíhá
primárně prostřednictvím vlivných romských představitelů a “romských”
organizací.

Zmiňovaná meziresortní komise se posléze transformovala do Rady vlády pro
záležitosti romské menšiny a podstatnou část občanských členů tohoto poradního
orgánu vlády tvoří právě vlivní představitelé Romů a “jejich” organizací, tedy
tzv. romská reprezentace.

Je otázkou, do jaké míry reprezentují nehomogenní etnickou menšinu Romů.
Bohužel otázkou není, jak k takovému zastupování získávají mandát. Tito členové
romské reprezentace jsou navrženi, schváleni a jmenováni Odborem lidských práv
Úřadu vlády ČR, zejména úředníky z Kanceláře Rady vlády pro záležitosti romské
menšiny. Někteří Romové se v této funkci osvědčili natolik, že jsou do poradního
orgánu vlády nominováni a voleni s každou novou vládou.

Vlády ČR tak od roku 1997 integrují Romy primárně prostřednictvím romské
reprezentace, jejíž část je zastoupena v poradním orgánu vlády. V posledních
letech můžeme sledovat vývoj určitého sporu mezi tímto principem národnostní
politiky, který podmiňuje začleňování Romů účastí jejich reprezentace, a
principem sociálním, který spočívá v zodpovědných veřejných politikách
sociálního začleňování. Ačkoli může národnostní princip budit dojem participace
Romů na jejich začleňování, skutečná participace Romů při řešení problémů na
lokální úrovni zůstává stále stranou. Více než Rada vlády prosazuje participaci
Romů na lokální úrovni Agentura pro sociální začleňování, která se v posledních
letech snaží určité modely participace rozvíjet.

Rada vlády pro záležitosti romské menšiny se setkává průměrně čtyřikrát za
rok. Stěžejními body jednání bývá schválení dotací na podporu romské menšiny,[1]
projednání Zprávy o činnosti Agentury pro sociální začleňování a Zprávy o stavu
romské menšiny,[2] jejichž obsah je ve své podstatě již dlouhodobě neměnný.

Kraje, obce, neziskovky a jejich přístup k Romům

Nejen v poradním orgánu vlády je poměrně početná a heterogenní etnická
menšina zastupována “romskými lídry” s mandátem získaným jednostrannou volbou
úředníků. Z integrace a emancipace Romů se tak na jedné straně stal klub
romských elit a na straně druhé perfektní alibi každé národní, ale i regionální
či místní vlády pro vykázání participace Romů samotných na řešení jejich
nepříznivé situace. Integrační politika státu založená na národnostním principu
ve skutečnosti na lokální úroveň ani zasahovat nemůže.

V obcích nějaký čas opravdu působili tzv. romští poradci. Dle původních
záměrů měl být romský poradce spojnicí mezi romskou menšinou a samosprávou a
jako kvalifikační požadavek pro výkon této pozice byl doporučován romský původ.
V řadě měst se však do této pozice rekrutovali někteří Romové, kteří dokázali
poměrně negativně zasahovat do dění ve vyloučených lokalitách, a to i bez nově
získané autority úředníka Okresního úřadu. V některých případech šlo například o
lichváře. Často byla veškerá pomoc směřována především vlastním rodinám těchto
poradců. V jiných městech se naopak podařilo najít takového poradce, který
skutečně vyvíjel aktivity pro zlepšení situace ve vyloučených lokalitách a mezi
romskými rodinami, ale ani ze své pozice nedokázal zajistit, že se k nim
samospráva zachová dle jeho doporučení.

Po zrušení okresních úřadů nebyl realizován systematický přechod této agendy
na obce a v současné době obce nemají povinnost tuto pozici zřizovat.[3]
Institucionální zajištění integrace Romů na lokální úrovni je tedy v současné
době mizivé. Otázkou však je, zda je opravdu nutné a vhodné (principiálně
integrační), mít pokaždé, kdy se jedná o přístup samosprávy k romské menšině,
konkrétní nástroj či pracovní pozici s přívlastkem romský, vykonávanou lidmi s
romským původem. Nebo zda je opravdu nutné mít svého „lokálního romského lídra“,
který zprostředkovává samosprávě potřeby romské menšiny na území obce a zda je
to vůbec v případě různorodé etnické menšiny možné. Praxe totiž ukazuje, že
možné to je pouze za určitou část romské menšiny, kterou takový lídr
„zastupuje“. Nezřídka se stává, že zastupuje především své vlastní partikulární
zájmy či zájmy určité části této skupiny, kterou lze rozklíčovat na základě
vlastních příbuzenských vazeb „romského lídra“. Čest výjimkám.

Dalším prvkem mezi centrální a lokální úrovní v institucionálním zabezpečení
romské integrace jsou koordinátoři pro romské záležitosti. Jejich pozice je
legislativně ukotvena zákonem č. 129/2000 Sb., o krajích. Původně měli krajští
koordinátoři koordinovat činnost romských poradců. V současné době je jejich
agenda velmi široká a jejich pozice kumulovaná a rozšířená o oblast cizinců a
menšin obecně. Jejich úkolem je poskytovat metodickou podporu romským poradcům a
dalším subjektům za účelem zlepšení kulturní, sociální a politické situace Romů.
Často však nahrazují roli absentujících romských poradců.

Tam, kde není romský poradce zřízen, je práce se sociálně vyloučenými
obyvateli v lepším případě zcela běžnou agendou odborů sociálních věcí v rámci
výkonu sociální práce na obcích. V některých místech ale stále není tato agenda
nahrazena ničím, co by na situaci lidí v sociálně vyloučených lokalitách jakkoli
reagovalo.

Stejně tak prošel určitým vývojem i romský asistent na školách. V současné
době máme pedagogické asistenty, kteří nemají primárně etnické zaměření, ale
zaměřují se obecně na žáky, kteří asistenci ve vzdělávání potřebují. S
přívlastkem „romský“ se zrovna nešetří. Původně doporučovaný požadavek na romský
původ takového pracovníka jako jedno z kvalifikačních kritérií pro jeho výběr,
který při současné právní úpravě již můžeme považovat za nadbytečný, zcela
zapadá do konceptu národnostní politiky integrace.

Obecně se při uvažování o romské integraci na místní a regionální úrovni
nešetří ani výrazem romská komunita. Ani na lokální úrovni však není romská
menšina tvořena homogenní komunitou, kterou by snad šlo zastupovat v rámci
vytvořené pozice romského asistenta či poradce, který je vybrán zástupci
samosprávy.

Národnostní princip lze vysledovat i z poměrně zvláštního zmatku v neziskovém
sektoru, který se zcela nesmyslně (a bez opory v zákonných normách) dělí na
romské, proromské a neromské organizace. Takové označování je často i podmínkou
pro žádosti o dotace na jejich činnost, kdy oprávněným žadatelem v některých
případech může být pouze organizace romská či proromská, tedy s daným
procentuálním zastoupením Romů ve vedení organizace.

Past konceptu pomáhání Romům Romy

V institucionálním zabezpečení romské integrace v České republice hraje
národnostní princip první housle. Máme Romské muzeum, oslavy Mezinárodního dne
Romů, romské výstavy, romské piety, romské mentory, romské studenty s romskými
stipendii a exkluzivní romská školení pro úředníky o mentalitě Romů, placená z
veřejných peněz a realizovaná romskými neziskovými organizacemi. Jistá část Romů
se tak může díky tomuto principu emancipovat a rozvíjet své „romské“ aktivity
emancipace. Vedle toho však také máme tisíce chudých Romů, kteří se potýkají se
sociálními problémy a na které národnostní princip začleňování nestačí. Tento
přístup totiž vyčleňuje Romy jako specifickou menšinu, která jako by nutně
potřebovala specifická (romská) opatření k začlenění do společnosti.

Národnostní integrační politika se na lokální úrovni spíše snaží vylučovat
Romy jako občany, ale staví je na úroveň velmi specifické etnické menšiny, která
potřebuje specifické nástroje a pozice v samosprávě nejen proto, aby dokázala
nabídnout efektivní pomoc při řešení problémů spojených spíše s chudobou a
sociálním vyloučením, ale i proto, aby s nimi vůbec mohla komunikovat.
Principiálně tak vytváří spíše nástroje na prohlubování jejich exkluze a na
druhé straně opět vytváří dojem, že samosprávy začleňují a spolupracují. Je to
výhodné jak pro některé „romské lídry“, kteří si tím rozšiřují svůj vlastní
vliv, tak pro některé samosprávy, které tak mohou část zodpovědnosti za řešení
přenášet v duchu národnostních principů na „vlivné romské představitele“ a různá
specifika této etnické menšiny, se kterými si dokáží poradit jen Romové samotní.

Je minimálně načase tento dosavadní a dlouhodobě uplatňovaný princip ve
vztahu k sociálně vyloučeným Romům přehodnotit.