Alena Gronzíková: Romové nemají šanci si pronajmout byt. Beznadějný příběh Ireny, která má doporučení od minulé majitelky, stálý příjem a poctivě pracuje
Když se mi známá Irena prvně zmínila, že si bude muset hledat nové bydlení, protože se majitelka bytu, který má v současné době v pronájmu, chce vrátit zpět do svého bytu, věděla jsem, že nebude jednoduché v Břeclavi najít pro ni a její dvě děti vhodné bydlení. Ale že to bude až takový oříšek, to jsem vážně nečekala.
Neměla vždy na růžích ustláno, ale vypracovala se, zařadila do společnosti, pracuje do úmoru i s malými dětmi. V nouzi největší, když přišla první koronavirová krize byla jednou z těch, které šily roušky pro potřebné v první linii, sousedy, přátele, známé v blízkém okolí.
Dnes je na pokraji svých sil, protože se jí nedaří najít pro svoji rodinu náhradní bydlení, ačkoliv má stálý příjem, našetřeno na kauci bytu, v rukou dobrozdání od majitelky současného pronájmu, že je spolehlivým nájemcem a všechny předpoklady, že bude dál vést řádný život občana, pokud jí to společnost dovolí.
V čem je tedy největší problém? V tom, že se jedná o romskou rodinu. Stačí zmínit v telefonu příjmení a sny o lepší budoucnosti jsou v tahu. „Nezlobte se, Romy nebereme, máme s nimi špatné zkušenosti, nebo si to majitel bytu nepřeje“ … Jen pro představu, jak se s nálepkou Roma žije, bych vám ráda zprostředkovala osobní vyprávění a zkušenost samotné Ireny.
Irena: Skončím snad na ulici i s dětmi jen proto, že jsem Romka?
Rozhodla jsem s Vámi podělit o moji zkušenost s realitkami a makléři.
Již dva měsíce sháním pro sebe a mé dvě děti pronájem. Říkala jsem si, že to bude jednoduché, peníze máme našetřené, tak se tím moc nebudu zabývat. Když jsem měla čas, tak jsem vyhledávala na internetu nějaké pronájmy a začala je obvolávat.
Hned u prvního telefonátu, na který jsem zkusila volat se mě makléřka zeptala na mé příjmení. Tak jsem jí ho sdělila a ona na to jen: „Vy jste asi Romka, že?“
Odpověděla jsem: ”…ano jsem, je to problém?“
„Ano je, majitel bytu si nepřeje romské spoluobčany!“ A telefon mi vypla. Už jsem se nedovolala.
Začala jsem tedy více hledat a shánět inzeráty, které nabízely pronájem. Volala jsem na další a další, vždy se slušně představila a jakmile jsem stačila říct, že jsem Romka, osoba na druhé straně aparátu položila telefon, a bylo ticho. Konec hovoru.
Začalo mě to štvát, mrzet, a ptát se proč?
Já i přítel pracujeme, jsme slušná rodina, nemám žádné dluhy, všechno řádně platím, živím se poctivě a nakonec snad skončím s dětmi na ulici jenom proto, že jsem Romka a nedostala jsem šanci na lepší život? Smutné… Až doteď jsem nevěřila, že se něco takového opravdu děje. Není nad vlastní zkušenost.
Pár dnů na to jsem šla “na město” prosit o obecní byt. Tam jsem byla odbyta s tím, že byty žádné nejsou a v pořadníku mají dalších x lidí, odešla jsem naštvaná.
Ani nedokážu spočítat, na kolik bytů jsem volala, na kolik pronájmů reagovala, psala, ale všude jsem byla odmítnuta. Ve většině případů to bylo kvůli mému původu.
Dnes už mi makléři ani neberou telefon, neodepisují na emaily a dokonce ani na SMS zprávy.
Pak mi svitla konečně naděje a já jsem po dlouhé době viděla světlo na konci tunelu a alespoň malou šanci najít vhodné bydlení. Jeden večer jsem narazila na inzerát bez realitky a kontaktovala jsem přímo majitele bytu. Za chvíli reagoval na moji zprávu a volal mi zpět. Vylíčila jsem mu osobní zkušenosti s realitními makléři. Majitel s mým romstvím problém neměl, připadala jsem mu i jako vhodný kandidát. Zmínil, že má mezi Romy kamarády, ale jeden háček to přece jenom má. Problém bude se sousedy, kteří v družstevním panelovém domě Romy prostě nechtějí.
Bydlení stále marně hledám. Je to začarovaný kruh. Kde to žijeme? Proč nás pořád většinová společnost hází do jednoho pytle? Copak mezi Neromy nejsou rodiny, které majitelům způsobují nemalé škody a možná ve větší míře?
Pusťte nás mezi sebe, neházejte nás do jednoho pytle nebo do jedné lokality, pokud tu máme žít pospolu, v sousedství a v jednom městě. I Romové chtějí pracovat, důstojně bydlet, mít vzdělání a být prospěšní svému městu a celé společnosti.
Chcete-li, aby se Romové integrovali, neohánějte se jejich kulturou, v mnohém bychom se mohli učit navzájem, nenálepkujte nás bez osobní zkušenosti. A ještě něco, napadlo vás, že ne každý chce mít takový život, jaký žije jeho soused, kdyby se dostal do hledáčku ostatních?
