Adéla Gálová: Brnox aneb průvodce po špinavých kuriozitách
„Průvodce brněnským Bronxem – BRNOX – akce Kateřiny Šedé“ – tak zní celý
titul publikace, která je nedlouho po svém uvedení kompletně vyprodaná. Druhý z
podtitulů je pro ni zdaleka nejcharakterističtější.
Během přípravné fáze průvodce jsem od autorů obdržela žádost o drobnou
výpomoc s překladem několika maďarských vulgarismů. Pochopitelně jsem jí
vyhověla – nápad se jevil více než sympaticky, renomé autorů slibovalo ojedinělý
počin, maďarštinu ráda zpřístupním kdykoli a komukoli. V tiráži publikace tudíž
nakonec figuruji jako jedna ze spolupracujících překladatelek – a nejsem tomu
ráda.
Když jsem se před časem zběžně zajímala o ráz chystané knihy, nabyla jsem dojmu,
že autorský tým ve složení Kateřina Šedá, Aleš Palán a Lucie Faulerová má v
plánu zpracovat originální koncept demytizace jedné „černé lokality“
prostřednictvím jejího zpřístupnění, „polidštění“, zbavení nánosu exotické
divočiny. Do rukou se mi pak dostala propracovaná, pečlivě, pozorně a často též
(zejména graficky) poutavě vyvedená publikace – která je naprostým opakem
zmíněného konceptu.
Důstojnost ve stopovém množství
Autoři se opřeli o poměrně originální kostru jednotlivých, barevně odlišených
„tras“, jejichž cílem je „protáhnout“ čtenáře daným tématem, jako by jej vedli
za ruku samotným brněnským Cejlem. Namísto výletu po lidech blízkých, známých a
příbuzných však absolvujeme pouť po Bizarlandu, plnou hurónského chechotu, „crazy“
atrakcí a nejrůznějších „realizovaných performance“ s patřičně pikantními
výstupy. Výsledný dojem se v důsledku neliší od pocitu, jaký asi prožívá
návštěvník indiánské rezervace, když se tu vyfotí se šerifem, onde zapózuje s
náčelníkem a nakonec si u stánku se suvenýry zakoupí čelenku, maketu ohnivé vody
a kšiltovku s „vostrým“ nápisem v indiánštině. Na tomto dojmu bohužel příliš
nemění ani některé ze seriózněji pojatých tras, jako je například Fialová,
věnovaná holocaustu. Tvoří ji medailonky židů, odvlečených z oblasti Cejlu ve
40. letech a fotodokumentace jejich někdejších domovů a tematicky souvisejících
objektů. (Zde ráda vyzdvihla alespoň jeden nápad, který je působivý a „hravý“,
aniž by zároveň působil pitoreskně, totiž převod veškeré fotodokumentace do
formátu negativu. Obklopená jednou „divočinou“ vedle druhé však stojí fialová
trasa v průvodci poněkud ztraceně a osamoceně.)
Svatá argumentační trojice
Tohle je umění, zní argument číslo jedna – ten je ovšem ve své prostotě spíše k
smíchu než hodný pobouření. Umělec, který se chce spolu s příjemcem svobodně
kochat hravostí svého výtvoru, nezatíženého předsudky, postoji a politickým
přesahem, může jen těžko sáhnout po tématu méně vhodném, než je vyloučená
lokalita; tedy tématu a´priori a z podstaty politickém. Tvůrce, který si
nezamýšlí dobrovolně zakrýt oči duhovou páskou, si musí být vědom, že tam, kde
chybí kontext, bude tento vždy ochotně a ihned nahrazen, dosazen a dokreslen
podél navyklých linií; jakož i toho, že na místě těch, kdo je dotvářejí, čeká
spousta chtivých ideových lídrů, ale i „obyčejných lidí“, kteří se na potvrzení
vlastních zažitých dogmat, nota bene z rukou „elit“, přímo třesou. (Nejen) v
tomto ohledu je pak celý průvodcovský počin zcela na roveň někdejšímu rozruchu
kolem románu Terezy Boučkové Rok kohouta.
Také Boučková – a tak zní argument číslo dva – pouze umělecky zpracovávala
realitu. A i na tomto místě se člověk zarazí: že by tvůrčí duše skutečně
nedohlédla ani tak daleko, aby dokázala rozpoznat, že „realita“, prezentovaná na
základě impresí a samostatně stojících příběhů, vyselektovaných podle klíče
čtenářské atraktivity, bude ve výsledku jen stěží něčím komplexnějším, než
nahodilým sledem lákavých historek, panoptikem kuriozit?
To nemáte smysl pro humor? – zní argument číslo tři. Co říkáte na to, že spousta
Romů žijících v lokalitě je z knihy přímo nadšená, že se sami sobě chechtají?
Položím vám otázku: zasmějete se sami sobě, když vás někdo vyfotí v nelichotivé
pozici, se zpitvořenou grimasou, v nedbalkách, v prostomyslnější chvíli? Jistě,
nejste přeci vztahovační, vlastní komičnost nahlížíte. Ke všemu máte i trochu té
skryté radosti, že se vámi někdo zabývá, někdo s vámi mluví, že se někdo směje
právě s vámi. Co se však stane, když někdo vaše nedbalky uchopí, vytiskne,
namnoží a pošle je do světa coby zástupný obraz vás samých? Pořád ještě se
budete smát?
Daleko do Hrabala
A konečně, argument číslo čtyři. Nikde jsem ho neodposlechla – vynašla jsem si
ho sama, když jsem se pokoušela nasbírat plusové body pro publikaci v jejíhož
„ducha“ a potenciál jsem v přípravné fázi doufala. Nestojí nakonec za vším
zvláštní poetika, specifika, jaká známe například z povídek Bohumila Hrabala
nebo Jana Zábrany? Dobrá – dejme tomu, že budeme předpokládat, že cílová
čtenářská skupina disponuje estetickým kapitálem potřebným k uchopení
mimoděčného krásna. Když si však zblízka prohlédneme způsoby, jakými se
publikace příslušných bezděčných momentů dobírá, dostaneme například toto:
performativní nápad, nechat vytvořit fiktivní grafické modely obecně známých
budov (Tančící dům v Praze) a prezentovat jej obyvatelům Cejlu coby „návrh
romské ambasády“. Výsledné texty jsou pak sběrem reakcí („nevědomých“) lidí,
kteří reálnosti takového projektu uvěří a („vtipně“) reagují.
Vždyť je to roztomilé – řeklo by se, za předpokladu, že opustíme
pragocentrismus, sebevědomé přesvědčení o vlastním kulturním rozhledu, jenž by
měl být reprezentativním vzorkem pro celou společnost a elitářskou distanci
entit, které neváhají podrobit své bližní chtěně sofistikovanému trollingu.
Sousto, které je jakžtakž jedlé v případě, že se jedná o dospělé testovací
panáky, pak definitivně ztrácí na poživatelnosti v momentě, kdy se v
posměváčkovském hledátku ocitnou děti, jimž je věnovaná celá – růžová – trasa.
Děti z Cejlu vycházejí z Brnox-u jako zanedbané, nepříliš bystré,
oportunistické, byť pochopitelně též „jímavé“ bytosti, odsouzené už dopředu k
životnímu krachu. Jejich „neadaptibilita“, „nezdravé stravování“, neschopnost
porozumět primitivním zadáním i „špatné vzory z rodiny“ jsou tu hojně
dokumentovány jak – do kontextu nezařazenými – výroky učitelů, tak názornými
přetisky jejich nezdarů ve vypracovávání školních úloh, drsného lexika, ba
dokonce dopisem samotné ředitelky brněnského Muzea romské kultury, která lobbuje
u magistrátu města za to, aby se (pochopitelně ojedinělá) „slušná“ romská rodina
dostala ven z ghetta s „vysokou kumulací problémových romských rodin.“ Příběh
nadaného romského pianisty, „malého Mozarta“ z rodu wunderkindů (u rodičů má
hoch piano rozladěné, u učitelky klavíru ve městě je už pak „pochopitelně
naladěné“), pak jen dokonale podtrhuje celkový dojem zvěřince, z něhož je třeba
v zájmu zachování základních civilizačních návyků co nejdříve prchnout.
Ne-Brnox?
Existuje ještě jeden náhled, který má ladění Brnoxu ospravedlnit. Podle něj prý
průvodce „není o Romech“, a dokonce, slovy jednoho z autorů, „nic jako lokalita
neexistuje.“ A skutečně: trasa holocaustu je věnována židům, několik dílčích
historek a zhruba deset procent „sběru“ výroků se týká i dalších etnicit:
Vietnamců, Číňanů, Ukrajinců, ba dokonce imigrantů z afrického kontinentu. Při
míře zastoupeného lexika, charakteristik na základě jmen a příjmení i
explicitních adresátů rozmanitých stížností odkazujících jednoznačně k romské
etnicitě lze však jen spekulovat, zda se jedná o naivitu autorů, nebo spíš
jejich neochotu k reflexi skutečnosti, že jejich (místy neironicky) brilantní
nápady byly v případě Průvodce Bronxem valnou měrou pohlceny potřebou
prezentovat vlastní jiskrnost a chtivostí literární senzace. Lokalita totiž
existuje – i když v ní sami žijete a „nevíte o ní“, okolí mimo ni o ní ví
vždycky, a když se mu zachce, vždycky ji použije proti vám.
