Francouzské Národní shromáždění letos 13. října v prvním čtení schválilo návrh zákona o přistěhovalectví, který rozšiřuje možnosti zbavit někoho francouzského občanství a usnadňuje vyhošťování cizinců. Podle agentury AFP se implicitně Romů týkají body návrhu, podle nichž bude možné vyprovodit za hranice cizince, ať občany zemí EU nebo ne, kteří opakovaně kradou, uchylují se k agresivnímu žebrání či nezákonně obsazují veřejné nebo soukromé pozemky. Za nejspornější novinku, kterou návrh obsahuje, agentura označila možnost odejmout občanství člověku, který ho získal před méně než deseti lety a který by byl odsouzen za vraždu policisty, četníka nebo hasiče. Takto vyvrcholilo francouzské „romské léto“, kdy se proti vypovídání balkánských Romů z Francie ozvala vlna protestů. Ozvali se nejen aktivisté, ale i Evropská komise. Postoje francouzského vládního establishmentu nejlépe vyjádřil francouzský velvyslanec pro lidská práva François Zimeray, který v září hostoval na zasedání Dekády romské inkluze v Praze. „Náš pocit je, že čelíme velmi neférovému a paradoxnímu rétorickému útoku. Nepředstíráme, že jsme dokonalí, ale přál bych si, aby se ve všech zemích diskriminace trestala soudy tak tvrdě jako ve Francii a občanská společnost prokazovala tolik solidarity a soucitu… Problém začal, když se objevilo slovo Romové. Ale šokující přece není to, co je řečeno, ale ta realita. Realita, že tito lidé se snaží uniknout těžké situaci ve svých zemích… Přijímáme kritiku a nasloucháme jí, ale odmítáme to, co působí jako karikatura… Francie se odmítá stát obětním beránkem problému, který nezavinila“ (Právo, 1. 10. 2010).
Inu, vítejte v klubu. Česká republika už takových horkých romských let má za sebou povícero. Většinou se jednalo o azylovou migraci „českých“ Romů za kanál nebo za oceán. Když se Francie letos snažila vyhošťovat nechtěné balkánské Romy, neváhal se český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg vyjádřit, že mu to připomíná rasismus. Jiří Peňás se v Orientaci Lidových novin (18. 9. 2010) otázal francouzského bohemisty Bernarda Michela, „co se to s vlídnou Francií stalo, že nezvládne na svém území pár tisíc kočovníků?“, a bylo mu odpovězeno: „No to je těžké. Francie musí dbát na zákony. A jestliže je někdo nerespektuje, tak se nemůže divit, že má problém. To není otázka lidských práv. To je otázka zákonů a dodržování pravidel, včetně hygienických. To se nedá nic dělat. A s rasismem to nemá nic společného. To nevím, proč to váš ministr říkal. To vážně nevím.“
Kdo je objektem k romské integraci?
Co tedy vlastně znamená „integrace Romů“ v českém a evropském kontextu? Odpověď zdá se jednoduchá: jde přece o to, aby se Romové stali součástí společnosti. A protože byli po staletí vytlačováni na její okraj, pak je na místě vytvořit projekty (programy, strategie, koncepty), které umožní jejich začleňování (inkluzi) a zamezí jejich vyčleňování (exkluzi). Takováto shoda panuje mezi politicky správně (korektně) jednajícími. Politicky korektní shoda však trpí zásadními vadami. Romy se v různých zemích myslí různí lidé, čímž je cílová akce integračních (vyrovnávacích, afirmativních, pozitivně diskriminačních, zaměstnaneckých aj.) projektů jen s obtížemi určitelná. Jednou je to 12 milionů, jindy osm milionů. Na to, že mnozí se za Romy nepovažují, respektive preferují označení Sinty, Manuša, Kale, Travellers (apod.) a nejsou součástí z východní Evropy importovaného pan-romského nacionalistického projektu, se v Bruselu ohled nebere.
Bruselští úředníci rádi mluví o romských evropských občanech. Ignorují tím, že evropské občanství je odvozeno z občanství členských států, ne naopak. Z pohledu vytváření jednotného evropského superstrátu je ovšem téma „evropských menšin“ v logice věci. Stejně tak je eurokraty tematizována i evropská muslimská menšina. (Paradoxem je, že v případě Romů tak vytváří dvojí menšinovost: velká část balkánských Romů jsou totiž muslimové.) Na začleňování Romů z kohezního fondu EU tak bylo na roky 2007 až 2013 vyčleněno 350 miliard eur (asi 8,5 bilionu Kč). Eurokomisař pro zaměstnanost a sociální věci László Andor nyní (v polovině dotačního období) prohlásil, že prostředky by měly dostávat všechny členské země podle podílu této menšiny (ČTK, 12. 10. 2010). Z jakých čísel by ale chtěl eurokomisař vycházet? Jediná pevná data jsou z cenzů. To by pak takovéto rozdělování peněz například v České republice mělo za cílovou skupinu 11 716 lidí, kteří v roce 2001 deklarovali romskou národnost. V roce 2009 byly v ČR podpořeny na Romy zacílené projekty a programy ve výši 332 771 473 Kč z evropských fondů (v gesci MPSV), čistě z domácích zdrojů pak 157 383 278 Kč (podle Úřadu vlády). Pokud by se takto počítalo, pak by to znamenalo 41 729 Kč na jednoho Roma…
Obdobně tomu tak je i v jiných státech EU, kde oficiální přihlášení se k národnosti vykazuje násobně nižší počty než odhady demografů (o médiích nemluvě). Jako důvod nízkého počtu Romů hlásících se v cenzech ke své národnosti se učebnicově uvádí dědictví obav z pronásledování, které za nacistické genocidy prožili, a také neporozumění konceptu národnost či občanství. Jiný názor, zastávaný mnohými kulturními antropology, interpretující výsledky cenzů z pohledu jimi zkoumaných: ti se o věci jako národnost nezajímají. Světem je jejich rodina, mimo ni je vše pochybné, ba rituálně nečisté. Neromové, tedy gádžové (ve východní Evropě), Payové (ve Španělsku), Gorgiové (v Británii a Irsku), vytváří svět, s nímž lze hrát hry, ale Rom se přitom nesmí ušpinit nebo by taky mohl přestat být Romem. Naproti tomu je náhled zastánců romského národního obrození jednoznačný: Romové musí být k svému národnímu uvědomování vedeni. Dokud přivedeni nebudou, vycházejme z odhadů.
V ČR se snažil takovéto hledisko do vládních materiálů protlačit bývalý ministr Michael Kocáb. Ten si nechal vládou schválit novou koncepci romské integrace, ve které je pro nadcházející cenzus připraven úkol „vytvořit ve spolupráci s předsedou Českého statistického úřadu strategii podpory sociálně vyloučených romských komunit při sčítání lidu v roce 2011“. Má být zvýšeno povědomí Romů tak, aby se „informovaně mohli rozhodnout o své národnosti“. V praxi to ovšem znamená vysvětlit Romům, aby se neregistrovali jako Češi, protože jimi přece nejsou. V romské oranžové knize ČSSD, stvořené pracovní skupinou, jejímž spiritus agens byl bývalý vládní zmocněnec Petr Uhl, je pak stipulováno: „ČSSD prosadí do legislativního plánu vlády novelizaci menšinového zákona, a to buď tak, aby byl odstraněn nesoulad vzhledem k rámcové úmluvě a dalším evropským a mezinárodním předpisům, nebo podle možností i rozsáhlejší novelu, která by upravila kulturní autonomii a samosprávu etnických menšin. Zákony o obecním a krajském zřízení a o hlavním městě Praze je nutno novelizovat tak, aby počty občanů nečeské národnosti nebyly vázány na sčítání lidu. I zde je třeba vycházet z úředního odhadu počtů občanů menšinové národnosti.“
Pomiňme, že socialisté utrpěli ve volbách vítězství a jejich romská oranžová kniha tudíž není na pořadu dne. Jimi zmíněný jetřebismus „úředního“ odhadu počtu Romů totiž zůstává vzhledem k financování integračních projektů stejně tak aktuální. Jak se totiž u nás a v Evropské unii určuje cílová skupina „romské integrace“, na níž jsou určeny miliardy?
V praxi řízení integračních projektů je jejich manažery uplatňován koncept sociálního vyloučení, převzatý z francouzské dílny. V množství sociálně vyloučených jsou tak Romové bráni jako blíže neurčená podmnožina či substrát a peníze vydávané na sociální inkluzi jsou brány zároveň jako peníze na integraci Romů. Je tomu tak dobře? Domnívám se, že existuje několik důvodů, proč tomu tak dobře není.
Primárně, dochází tak k etnizaci chudoby. Vytváří se rovnítko co Rom, to sociální problém. Pro mnohé Romy jsou projekty ohánějící se pomocí Romům dehonestující. Nežijí v ghettu a jsou na tom stejně jako jejich čeští sousedé. Pokud vezmeme v potaz „úřední“ odhady v ČR, pak takových musí být víc než polovina z odhadovaných dvou set tisíc.
Sekundárně, při vyhodnocování efektivity projektů na postavení Romů se evaluátoři ocitají v začarovaném kruhu. Projekty jsou sice určeny „na Romy“, ale také na všechny ohrožené sociálním vyloučením. Jak se ovšem dobrat k tomu, jestli měly (nebo neměly) efekt na zlepšení postavení Romů? Při pokusech o evaluaci romských integračních projektů se tak ocitáme v roli auditora, jenž má určit bonitu firmy, která nevede účetnictví. Audit je nemožný. Bonita je nulová. Firma se vyřazuje z dotačního programu.
Není divu, že princip zaměření programů na Romy, ale nejen na Romy, byl vytvořen právě na virtuálním Kocábově ministerstvu, které ho v rámci českého předsednictví EU propašovalo do dokumentů Evropské komise. Takovýto „princip“ totiž přesně vyhovuje české formě integrace, v které téma efektivity pomoci Romům není „salonfähig“.
Qui bono? Začleňování stále bez konce
Není sporu o tom, že postavení Romů je v české společnosti tíživé. Stali se totiž synonymem sociální zátěže a špatného sousedství. Všude slyší o nutnosti se integrovat. Všichni, bez ohledu na to, jak na tom jsou. Pokud se liší vystupováním, mluvou a jazykem těla od obyvatel „vybydlených“ domů a bytů, jsou často považováni za cizince tmavé pleti. Byť je podle všech průzkumů a odhadů v ghettech méně než polovina potomků dřívějších obyvatel osad na Slovensku, skloňuje se slovo Rom ve všech pádech skryté mluvnice sociální patologie. „Proto je třeba v dalším období zaměřit činnost zejména na plnění těchto úkolů: rozšířit a prohloubit individuální i skupinové formy sociální práce (…); pravidelně organizovat v každém místě s větší koncentrací (…) internátní letní rekreačně výchovné tábory (…); věnovat zvýšenou pozornost kultuře bydlení (…); usilovat o větší pracovní zařazení (…) občanů, zejména žen, a dosáhnout větší stabilizace jejich pracovních poměrů; zařazovat co největší počet (…) dětí do mateřských škol; zintenzivnit výchovnou a vzdělávací práci škol (…); rozšiřovat a prohlubovat formy kulturně-výchovné práce (…) v mimoškolní vzdělávací činnosti i v zájmové umělecké činnosti, a především se zaměřit na mladou (…) generaci; prohloubit zdravotní výchovu (…), zejména v otázkách plánovaného rodičovství (…); věnovat větší pozornost efektivnímu čerpání rozpočtových prostředků na řešení specifických otázek (…).“
Souhlasíte? Jak by ne. Vždyť jde o aktuální nastavení integrační politiky, jak je známe i dnes. Zvláště důraz na zařazování žen do pracovního procesu odpovídá posledním požadavkům EU. Bohužel, ačkoliv obsahem i formou těžko rozlišitelné od vládních integračních opatření současnosti pochází výše uvedené citace z dokumentu Ministerstva práce a sociálních věcí České socialistické republiky z roku 1976 (vytečkoval jsem však obraty operující pojmy cikánská populace). Jak je možné, že tak rozdílné režimy, jakým byl „reálný socialismus“ let sedmdesátých, a „reálný kapitalismus“ let desátých nabízí de facto stejná doporučení? Tehdy národním výborům, dnes, arci, různorodější sestavě aktérů. Možná jen, že se cílová skupina doporučení za oněch uplynulých šestatřicet let nezměnila. Nebo že by se integrátoři nezměnili?
Čeho tedy můžeme pro Romy v Evropské unii dosáhnout za oněch 350 miliard eur do roku 2013? Většina peněz pokryje administraci projektů a platy pracovníků pomáhajících a poradenských profesí. Nejedná se o zdroje použitelné na přímé investice do cílové skupiny. Obávám se, že při zachování principu zaměření programů „na Romy, ale nejen na Romy“, nebudeme za tři roky ani schopni zjistit, zda jsme „na Romy“ vůbec nějaké peníze utratili.
Psáno pro Romano hangos a Lidové noviny. Vyšlo v Romano hangos 18/2010
