Jsem přímým pamětníkem těchto událostí a snad mohu říci, že i jejich aktivním
aktérem. Bylo mi tehdy 52 let a pomalu jsem se připravoval na to, že budu trávit
svůj čas v klidu a bez stresů na chalupě na svazích Kralického Sněžníku, až
dosáhnu důchodového věku. Důchodového věku jsem se vbrzku dočkal, ale klidu ne a
stresů jsem se nezbavil. Ale nelituji toho.
V těch památných dnech jsem pracoval jako „černý“ stavbyvedoucí u Průmyslových
staveb v Brně, já však trávil čas na vzdálených stavbách. Přesto již 17.
listopadu jsem se stal šéfem Občanského fóra (OF) u tohoto podniku s
desetitisíci zaměstnanci a dostal se tak i do popředí oněch revolučních událostí
ve druhém největším městě v republice, tedy v Brně.
Už 1. ledna roku 1990 mne OF nominovalo jako poslance do tehdejší České národní
rady, která byla jedním ze tří parlamentních těles v tehdejší Československé
federativní republice, vedle Slovenské národní rady a Federálního shromáždění.
Při volbách do sněmoven v polovině roku 1990 jsem se stal řádným poslancem za
OF, v parlamentech nás tehdy bylo 11 romských poslanců. V tom čase jsme ještě
netušili, že je to v historii ČR poprvé a asi i naposledy, co se Romové tak
houfně dostávají do parlamentních lavic. Už v příštích volbách, které byly v
polovině roku 1992, se to jasně potvrdilo. Ke konci roku 1989 a v dalších snad
ještě dvou letech byla mezi lidmi úžasná atmosféra. Všichni jsme si mysleli, že
konečně zvítězila pravda a láska a že teď už vše bude úplně jiné a jasné. Jak
jsme se mýlili!
V rámci této obecné euforie i Romové byli vnímáni jako součást těchto procesů a
nebylo proti nim cítit žádnou averzi. Vzpomínám, jak největší romští
protagonisté té doby mluvili před davy desítek tisíc posluchačů na náměstích v
Praze. Těmi protagonisty byli dr. Emil Ščuka a Jan Rusenko. Byl jsem účasten
zakládání ROI (Romská občanská iniciativa) někde v Edenu v Praze a bylo tam snad
na tisíc Romů. Zakládací sjezd ROI navštívila Věra Čáslavská jako vyslankyně
prezidenta Václava Havla, aby jeho jménem sjezd Romů pozdravila. Tehdy nikdo z
nás netušil, že jsme právě účastníky nejslavnějšího období historie Romů. Romové
měli i své poslance v parlamentech. Dnes se nic neví o tom, že tehdejší romští
poslanci pracovali na zásadách angažovaného života Romů ve společnosti, které
byly projednávány ve vládách a dodnes nic neztratily ze své platnosti. Bohužel,
jejich realizace v pozdějších letech zaostávala daleko za prvotními úmysly.
Pravda však je, že i v nejvyšších kruzích tehdejší československé společnosti
bylo považováno rovnoprávné postavení Romů ve společnosti za jeden z prvořadých
úkolů vyvíjející se nové demokracie, také jako jeden z prubířských kamenů
fungování této demokracie. A bylo to tehdy míněno naprosto upřímně. Že se
později něco změnilo, je jiná věc.
Svoboda přišla pro všechny, měla však a má význam jen pro ty, kteří jsou na ni
připraveni a kteří jejích výhod dovedou využít. To nebyl a není případ Romů. Oni
byli nejméně připraveni na svobodu, nedovedli ji využít a někdy i docela
paradoxně se dokázali dostávat do zcela nečekaných potíží. Ukázalo se, že nová
doba vyžaduje i dobře připravené lidi. To je proces, který Romy teprve čeká a
mnozí jej ještě ani nezahájili. Jakmile opadla vlna obecné euforie, začaly se
projevovat i problémy v soužití mezi Romy a většinovou společností. Ukázalo se,
že řešení problematiky jedné proskribované menšiny skýtá mnoho otázek, na které
se hledá odpověď těžko, zejména ve společnosti, prosáklé mnohými staletými
předsudky a neochotou připustit, že řešení problémů je v zájmu společnosti celé.
Populisté nejrůznějšího druhu dokázali těchto problémů využít ve svůj prospěch a
získali prostřednictvím voličských hlasů i mocenské postavení. Posléze se
přidaly i extrémní živly, které s poukazem na „dělání“ pořádku místo neschopných
státních institucí získávají otevřenou podporu veřejnosti. Něco se změnilo v
pojetí a názorech politiků na řešení společenských problémů. To situaci spíše
komplikuje než by pomáhalo. Během této doby se role ROI postupně umrtvovala,
přes původní dobré kroky a pověst mezi lidmi, až skončila zcela. Romští vůdcové,
kteří v ROI hráli svoji úlohu, nejsou v tomto směru zcela bez viny. Emil Ščuka
zmařil své skvělé charizma mezi Romy, ať už neschopností politických analýz nebo
špatným vedením politické romské strany pod tíhou jiných problémů. Ta šance je
nenávratně pryč a stěží se někdy v takové excelentní formě nabídne.
Pokud by se někdo chtěl informovat o tom, zda se ROI někdy zajímala o romský
holokaust, pak musím říci, že nikoliv. Snad to je možno omluvit tím, že tehdejší
i současná generace Romů je slovenského původu a genocidu Romů v Osvětimi zažili
v podstatě jen Romové opravdu čeští a moravští, kteří byli zlikvidováni v
koncentračních táborech téměř v úplnosti. Není to případ slovenských Romů i když
ti si také vytrpěli své.
Této práci, spočívající v uchování paměti Romů a jejich historii, se zhostilo
dobře Muzeum romské kultury, které začínalo pracovat v jedné kanceláři s
několika zoufalci, kteří pochopili, že hrdost Romů je možno budovat jen na
základě historie tohoto rodu a sběru hmotné i duchovní památky na ni.
Dnešní státní muzeum Romů je vlastně výdobytkem 17. listopadu.
Právě uplynulé období však ukázalo i některá jiná pozitiva, spojená s procesem
řešení problematiky Romů ve společnosti. Bylo už řečeno, že přístup k menšinám
ukazuje, jak je daná společnost vyspělá či nikoliv. Ukazuje také na nedostatky
fungování demokracie v takové společnosti, a pokud je uplatňována zpětná vazba,
umožňuje i jejich nápravu. To by mohl být i případ České republiky, a snad
můžeme věřit tomu, že k nápravě nedostatků dojde, že naše společnost je zdravá a
že posléze i politici dají přednost státotvorným způsobům řešení problémů, před
populistickým hledáním a získáváním volebních hlasů. Nepřipravenost Romů na
svobodu měla snad jedinou kladnou stránku. Romové se nepodíleli na rozkrádání
státního majetku při privatizaci. Není od věci ptát se daňových poplatníků, zda
jim vadí více miliardové krádeže podivných podnikatelů, které je ochuzují daleko
více než údajná kriminalita Romů, která může být sporná, protože ji vykazují i
příslušníci většiny. Ostatně všechno má své hluboké příčiny. Uzavřeno a
zhodnoceno: dvacetiletý vývoj po revoluci je možno přijmout příznivě a s nadějí,
že i pro Romy posléze přinese užitek, který nyní není z jejich strany
zaznamenán. Ten užitek je ve víře, že demokratická společnost je dostatečně
silná, aby dokázala zajistit důstojný a smysluplný život pro všechny, pokud pro
to každý, kdo chce tohoto cíle dosáhnout, přiloží i svoje ruce.
