Zuzana Pavelková: Kriminálníci v Bělé - má detence cizinců v ČR smysl?

Protesty cizinců zadržovaných v detenčním středisku v Bělé-Jezové vyvolaly v minulém týdnu další bouřlivou vlnu v již tak rozvířené a emocionálně nabité diskuzi na téma přijímání uprchlíků. Obrázek „zpupných ilegálů“, kteří si jako „hosté“ v ČR dovolili klást požadavky, jen posílil stereotypy a mýty panující v české uprchlické debatě. Ponechal naopak jen málo prostoru pro věcný dialog o tom, nakolik je detence cizinců v ČR smysluplná či nutná.

Vůbec největším prohřeškem cizinců a právním základem pro jejich detenci je totiž ve většině případů skutečnost, že si na rozdíl od většiny evropských turistů nemohli dovolit luxus letět do cílové destinace přímo. Cestovali často nejprve z Turecka do Řecka lodí a potom dále po zemi, mnohdy pěšky, taxíky, autobusy, vlaky, někdy v kufrech aut či schovaní v náklaďácích. Nemohli tak ani jinak, než vstoupit na území ČR skrze další stát EU, který tak má nyní dle Dublinského nařízení povinnost jejich žádost vyřídit. Pokud měli navíc tu smůlu, že je při cestě přes některou ze zemí EU zachytila policie, jsou jejich otisky zanesené v databázi EURODAC. Česká republika tak má přesnou informaci, do kterého členského státu je oprávněna je předat. Za účelem zajištění jejich předání je pak umisťuje do detence v Bělé-Jezové.

Z právního hlediska přitom smějí být cizinci umístěni do detenčního zařízení pouze v případě, že představují riziko pro veřejný pořádek či bezpečnost země, nebo pokud existuje podezření, že budou mařit úřední rozhodnutí. Stanoviska mezinárodních organizací a judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora Evropské unie se přitom shodují v tom, že detence má být využívána pouze v nejnutnějších případech, po pečlivém individuálním posouzení a na co nejkratší nutnou dobu. V ČR jsou místo toho zachycení cizinci s odvoláním na zákonem neurčené „nebezpečí útěku“ do Bělé posíláni často téměř automaticky. A to včetně těhotných žen, nezletilých bez doprovodu a rodin s dětmi. Že je tato praxe bez příslušné definice „nebezpečí útěku“ v zákoně v případě Dublinských řízení protiprávní, potvrdilo i dnešní rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Automatická detence cizinců je přitom nejen protiprávní, ale v mnoha ohledech také neopodstatněná. Pro zajištění správního vyhoštění či předání cizinců totiž existují smysluplné a především humánní alternativy. Studie Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky z roku 2011 uvádí více jak 8 možných alternativních postupů. V českém právním řádu existují alternativy dvě, totiž pravidelná ohlašovací povinnost vůči policii, nebo zaplacení finanční záruky ve výši předpokládaných nákladů vyhoštění. Výsledky monitoringu kanceláře Ombudsmanky přitom ukazují, že alternativy k detenci dlouhodobě nejsou využívány v praxi.

Je s podivem, že Ministerstvo vnitra vynakládá nemalé úsilí na zajištění dalších detenčních objektů, jejichž provoz bude ve výsledku s velkou pravděpodobností mnohonásobně dražší, než by bylo systematické využití alternativ v praxi.

Detence za účelem předání cizince pak již definitivně ztrácí smysl za situace, kdy navracení v rámci celé EU dlouhodobě výrazně pokulhává. Podle ministra zahraničí Zaorálka navrací ČR v současnost 40 % tzv. dublinských případů. A jen těžko si lze představit, že se kapacitní situace v Maďarsku či Rakousku, kam předání z ČR směřují nejčastěji, v nejbližší době zlepší natolik, aby bylo možné realizovat další transfery. Nemohou-li být předáni, jsou pak cizinci ze zákona nejdéle po 180 dnech propuštěni na svobodu. V praxi to znamená, že uprchlíky na jejich cestě zdržíme, připravíme o našetřené peníze a možná vystrašíme natolik, že žádost o azyl v ČR skutečně nepodají. Od další cesty do Německa či jiných zemí je ale ve výsledku neodradíme. Smysluplnější a dlouhodobě udržitelnější opatření jsou naopak přinejmenším tři: Za prvé, zastavit transfery do zemí potýkajících se s nedostatkem vhodných ubytovacích kapacit, tak jako se již v současnosti děje v případě, kdy uprchlíci přichází skrz Řecko. Za druhé, omezit detenci na nezbytně nutné případy a systematicky využívat alternativy. Za třetí, těm, kteří si budou přát zde zůstat, umožnit azyl jako vážně míněnou alternativu. A naopak těm, kteří si přejí pokračovat do jiných zemí, to opět umožnit. To však by ve výsledku také neznamenalo nic jiného, než konečně skoncovat s nesmyslem, jakým je Dublinský systém.