Zpěvačky Simona Šenkiová a Kristýna Gunárová: Víc než jen hudba

Co vás přivedlo k hudbě?

Simona Šenkiová: Vyrůstala jsem v muzikantské rodině. Táta, Milan Šenki alias Koritár, byl výjimečný muzikant. Hrál na saxofon, harmoniku i trochu na housle. Už jako malé dítě jsem vnímala, že hudba je součástí našeho života, a táta nás k ní cíleně vedl.

Kristýna Gunárová: I mě inspiroval Milan Šenki. Spolu s paní Helenou Sivákovou vedl soubor Amare Čhave, do kterého jsme se Simonou začaly chodit, když nám bylo kolem 10 let. Bylo to poprvé, co jsem zpívala před publikem. Doma mě pak k hudbě vedl i můj bratr. 

Jako zpěvačky jste se sehrály přirozeně nebo jste na tom musely nejprve pracovat?

Simona Šenkiová: s Kristýnou jsme byly nejlepší kamarádky už od tří let. V souboru jsme začaly zpívat v roce 1988. Tím, že jsme spolu vyrůstaly, nám spolupráce šla tak nějak přirozeně. Nemusely jsme se sladit – prostě jsme se doplňovaly. A to platí dodnes. Když na jevišti udělám chybu, Kristýna hned ví, jak zareagovat, a naopak.

Kristýna Gunárová: Přesně tak. Už od dětství jsme zpívaly spolu a panovala mezi námi naprostá souhra. Vlastně mezi námi třemi – počítám k nám i Milana „Bingáče“ Demetera, se kterým také vystupujeme. 

Nejčastěji zpíváte s cimbálovkou. Co pro vás tento žánr znamená?

Simona Šenkiová: Cimbálová muzika mi připomíná dětství. Táta ji hrával často a díky němu jsem k ní přilnula, vyrůstala jsem na ní. Dodnes je to hudba, která mi zůstává blízká.

Kristýna Gunárová: Pro mě je cimbálovka srdeční záležitost. I když mám ráda různé hudební žánry, cimbálové muzice se nic nevyrovná.

Jak odstartovala vaše kariéra v DelaDap?

Simona Šenkiová: Všechno začalo v jedné jugoslávské restauraci, kde jsem zpívala s Vojtou Lavičkou. Na naše večerní představení zrovna náhodou přijel manažer DelaDap z Vídně, který v tu dobu sháněl zpěvačku. Navečeřel se a sledoval naše vystoupení, když jsme skončili, oslovil mě a nabídl mi, jestli nechci přijet do Vídně na zkoušku. Dal mi cédéčko DelaDap, abych si poslechla, co hrají. Bylo to něco úplně jiného, než co jsem znala tady, v Česku, velice se mi to líbilo. Jet sama do Vídně jsem se nejprve bála, ale nakonec jsem vyrazila a zkouška dopadla skvěle. Natočili jsme několik písní a už jsem v kapele zůstala. 

Kristýna Gunárová: Několik měsíců poté, co do kapely nastoupila Simona, odešla z DelaDap druhá zpěvačka. Simona mi zavolala, že bude konkurz v Praze – v Karlíně, a já se rozhodla to zkusit. Měli jsme se na konkurz naučit novou písničku, byla jsem hodně nervózní. Nakonec ze mě tréma spadla a já dokonce zahodila boty, protože když zpívám bosá, nevím proč, ale je to pro mě takové lehčí. Bez bot zpívám líp než s nimi (smích). Konkurz jsem vyhrála a účinkování v DelaDap byla nejhezčí éra v mém životě. Projeli jsme s kapelou celou Evropu, byli jsme i v Asii, v Rusku. Mám na tu dobu mnoho krásných vzpomínek. 

Simono, jak vznikla vaše nejúspěšnější písnička Sik odgelom?

Simona Šenkiová: Tu složil Michal Bažo původně pro slovenskou zpěvačku Gittanu. Jí ale moc nesedla, a tak jsem ji zkusila já a mně „padla“. Gittana je ale výborná zpěvačka – to, že nějaká skladba „nesedne“, se normálně stává, mně se to stalo už několikrát.  

Kristýno, málokdo ví, že jste společně s Lenkou Kormanovou složila jeden z nejznámějších halgátů Phares mange.

Kristýna Gunárová: Ten vznikl u nás doma. Lenka hrála velice dobře na klavír, složila hudbu a společně jsme k ní daly dohromady text. Já to zpívala. Bylo nám asi třináct nebo čtrnáct let a složily jsme ho pro moji maminku, která v té době byla hodně nemocná.

Minulý rok jste uspořádaly vzpomínkovou akci – vystoupení souboru Amare Čhave v původní sestavě. Po kolika to bylo letech?

Simona Šenkiová: Je to neuvěřitelné, ale bylo to po 35 letech. Ten nápad jsem měla v hlavě už pár let, chtěla jsem to uspořádat pro tátu a tetu Helenu Sivákovou, kteří soubor vedli. Sejít se a zavzpomínat. Obvolala jsem všechny, kteří tehdy v souboru vystupovali, týden na to jsme se setkali a pak začali každý víkend zkoušet. Chtěli jsme připravit stejné tance jako když jsme byli děti, šli jsme do toho na sto procent. A moc se to povedlo. Vždycky, když si z té akce pustím záznam, tak mě to dojme. Vzpomínali jsme také na ty, kdo už s námi nejsou. Na všechny, kdo se o nás tehdy tak skvěle starali – někdo o oblečení, někdo o květiny do vlasů, rodiče s námi chodili na sdružení. Bylo to vlastně takové poděkování těm, díky kterým soubor fungoval. 

Kristýna Gunárová: Příprava na vystoupení trvala asi tři měsíce. Jako první jsme začali zkoušet čardáš Ajsi romňi, který celý program otevíral. Překvapilo mě, jak dobře jsme si ho všichni pamatovali, jednotlivé kroky, celou původní choreografii. Ty zkoušky byla vlastně hodně emotivní. Sešli jsme se společně po tolika letech a hodně jsme se nasmáli, ale také si pobrečeli, holky i kluci. Vracelo se nám hodně vzpomínek na dětství a jak už říkala Simona, i na ty, kdo už mezi námi nejsou. 

Chystáte něco dalšího?

Simona Šenkiová: Plánujeme znovu uspořádat takovou vzpomínkovou akci na Amare Čhave. Ale zatím toho nebudu víc prozrazovat. Já osobně teď momentálně nemám naplánováno nic. Na zpívání a vystupování mám velice málo času – pracuji jako „týdenní teta“ a starám se o ohrožené děti ve Sdružení na ochranu ohrožených dětí. 

Kristýna Gunárová: Já jsem na tom dost podobně. Zpěvu se teď nevěnuji naplno, jsem hodně času v práci – dělám kuchařku ve školce. Ale zrovna nedávno jsme se Simonou zpívaly s orchestrem Lavutari di Praga a to byl úžasný zážitek. 

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi.