Život v garáži: Příběhy, které ukazují tvrdou realitu bydlení v předlickém ghettu
Únorová sobota v ústeckých Předlicích. Navzdory mrazivému ránu je venku mnoho lidí, kteří mezi sebou pološeptem hovoří, ulicemi pomalu projíždějí policejní a hasičské vozy. Na místě je několik novinářských štábů a natáčí vstupy. Je cítit mastný zápach kouře. Brzy ráno v ghettu znovu hořelo – v jedné z chatek na okraji čtvrti, kde žijí ti nejchudší z chudých. Požár byl velký a plameny si tentokrát vyžádaly čtyři lidské životy, mezi oběťmi jsou i dvě malé děti.
Místo je obehnané páskami, policie postavila vyšetřovací stan a kolem spáleniště se pohybují policisté se psy, hasiči a kriminalisté. Místní nevědí, kdo jsou oběti, někteří se strachují, jestli snad mezi uhořelými nemají příbuzné nebo známé. Později prosakuje informace, že uhořela mladá neromská rodina, která přijela do Předlic z jiného města navštívit svou příbuznou. Proč k ránu začalo v chatce hořet, příčiny a průběh požáru, objasní až policejní vyšetřování.
Život v garáži
Při procházce po okolí potkávám paní Miriam, kterou znám od vidění. Je středního věku a s námahou tlačí vozík naložený velkým igelitovým pytlem, ve kterém má všechen majetek, doprovází ji pes.
„V okolí chatek občas přespávám v létě, v jedné staré chatce šlo přespávat dobře, ale už spadla,“ vysvětluje mi, když se jí ptám, jestli náhodu v jedné z chatek také nebydlela. „Ráno to byl oheň, jaký jsme v Předlicích dlouho neviděli, šel z toho strach,“ popisuje ranní požár, když pomalu procházíme Marxovou ulicí. „Přespávám potají na chodbách domů. Dnes brzo ráno šel někdo do práce a vyhodil mě, a tak jsem šla na návštěvu k sestře, která bydlí v garážích. Tam byl oheň dobře vidět, úplně to hučelo,“ říká Miriam.
Předlické garáže jsou v těsném sousedství chatek. Jde o dvě proti sobě stojící řady. K úschově aut přestaly sloužit už před lety, v době, kdy se Předlice z běžné čtvrti města začaly přeměňovat na chudinské ghetto. Auta v garážích nahradili lidé, kteří nemají kam jinam jít.
Iveta, sestra paní Miriam, žije v garážích ze všech jejich obyvatel nejdéle. Bydlí tu několik let, vlastně už si není jistá, jak přesně dlouho. Když z garážového dvora, kde leží hromady odpadků a vraky aut, vcházíme do její garáže, ocitáme se v úplně jiném světě. Iveta svou, původně rozbitou garáž, během let dokázala přeměnit v útulně a vkusně zařízenou skorogarsonku. Když usedáme ke stolu, dávám velký pozor, abych zablácenými botami neumazal světlý koberec, přestože mě Iveta ujišťuje, že by jí to nevadilo.
„Jde tu přežít, to proto, že mám kamna a nemrznu tady, bohužel elektřina a voda tu nejsou,“ popisuje krušný život v garážovém dvoře. „Samozřejmě, že bych strašně moc chtěla bydlet v normálním bytě. Ale jsem sama, Romka v letech, nedokázala jsem nic sehnat, jediné štěstí je, že děti mám už odrostlé, to by byl největší průšvih.“
Přežít další zimu
Jak by ten největší průšvih mohl vypadat, se dozvídám z příběhu, o který se se mnou podělí Ivetini sousedé v jedné z dalších garáží. „Skončila tady taková holka s dětma, která nezvládla platit nájem, když její muž musel do kriminálu,“ vyprávějí. „Jakmile se o tom, že jsou tady děti, že s nimi nemá opravdovou trvalou adresu, dozvěděla sociálka, hned na ni naběhli a děti vzali, to tu mámu zničilo“, dozvídám se pointu příběhu.
S Miriam vytlačíme její vozík zpět na asfaltový povrch Marxovy ulice. Vypráví mi důvody, proč nedokáže svou situaci řešit. Přišla o dokumenty, včetně rodného listu. Jeho duplikát jí může vystavit matrika na východním Slovensku, kde se narodila. Miriam ovšem nemá peníze na cestu, ani na úhradu poplatků. Cestu by pravděpodobně nedokázala ani naplánovat, není zvyklá cestovat, ke Slovensku už nemá vztah, její život je v Předlicích. Bez dokladů se ale nemůže registrovat na Úřadu práce, žádat o finanční pomoc, natož hledat bydlení, nemá přístup ke zdravotní péči, je to začarovaný kruh.
Pejsek odbíhá, zlákán hejnem holubů, které přistálo v proluce mezi domy. Než za ním paní Miriam zamíří, ptám se jí, co bude dělat. Odpověď je zoufalá a optimistická zároveň: „Všechno bude dobré, přežila jsem další zimu“.
