Živnostník, táta inženýra ekonomie a bývalý nadějný fotbalista Robert Radla: Žít obyčejně může být neobyčejná dřina, když pracuji jsem šťastný

AUDIOVERZE ČLÁNKU

Robertovi bude letos 55, pochází z Příbrami a má dva sourozence. Tedy ty vlastní. „Táta byl ještě před mojí mámou dvakrát ženatý a z obou předchozích vztahů měl dvě děti, takže jsem měl ještě čtyři nevlastní sourozence. Dva z nich vychovával táta, takže bydleli s námi. Ovšem byli o hodně starší, takže šli brzy studovat a bydleli na intru, “ upřesňuje Robert.

Fotbal: Z příbramského klubu do pražské Slavie

Robert šel od dětství vlastní cestou, která ho formovala, a tou byl fotbal. Zatímco jeho vrstevníci se po škole v lepším případ zaháleli, v tom horší pak experimentovali s alkoholem a drogami, Robert hrál v žákovských kategoriích za příbramský klub, chodil pravidelně na tréninky a díky talentu i píli se v týmu vypracoval mezi klíčové opory.

„Fotbal mě uchránil od lákadel, kterým propadli další kluci. Díky němu jsem neměl čas na hlouposti. Fotbal mě udržel mimo tuhle partu kluků. Hodně se mi věnoval trenér, který byl jako můj táta, viděl ve mně potenciál. Dal mi řád, musel jsem se tomu pořádně věnovat, abych mohl hrát, protože jsme tam měli hodně šikovných kluků. Bylo tam i pár Romů a byli výborní. No jo, jenže nechodili pravidelně, dělali hlouposti a časem skončili,“ přibližuje toto období Robert.

Robert byl opravdu výjimečný talent, čehož si všimli nejen trenéři okolních provinčních klubů, ale také celky z pražské metropole. Po jednom utkání na žákovském turnaji se o Roberta začali zajímat zástupci Slavie. Když se dozvěděli, že se nadějný fotbalista chystá učit na zedníka v Praze, slovo dalo slovo a Robert zamířil do slavného klubu na hostování.

„Ve Slavii jsem byl tři roky, až do vojny, a myslím, že kdybych tomu dal všechno a byla to za všech okolností moje priorita, k tomu bych měl trochu štěstí… Tak bych mohl udělat dobrou kariéru. Ale bylo tam víc faktorů, které rozhodly, že to bude jinak. Byli tam kluci, kteří fotbal „žrali“, obětovali tomu vše, navíc jejich rodiče měli u trenérů protekci, a tak hráli víc. Já už tomu všechno nedával, chodil jsem na učňák a seznámil se s budoucí manželkou Pavlínkou, ta pak byla pro mě na prvním místě. Fotbal jsem ale úplně neopustil,“ vzpomíná Robert.

Po vojně ještě několik let hrál „velký“ fotbal v krajském přeboru za Kobylisy. Později ještě kopal druhou ligu v oblíbené Hanspaulské lize. To vše ale už jen pro radost. V roce 1990 se rozhodl věnovat podnikání ve svém oboru – v zedničině. Impulsem k tomu bylo mimo jiné i narození syna Roberta.

Syn Robert vystudoval vysokou školu ekonomickou, je inženýrem a pracuje v auditorské firmě

„S Pavlínou jsem se seznámil asi v 16 letech, byla to láska jako trám. Víte, jak je to s láskou… Vše ostatní šlo na vedlejší kolej, i fotbal. Později jsem musel na vojnu, původně jsem měl jít kvůli fotbalu do Karlových Varů, ale já se na to vykašlal a skončil u jednotky, které jsme i tehdy říkali PTP, neboli Černí baroni. No a po vojně jsem už zůstal s Pavlínou a narodil se Robert. V tu chvíli už jsem neznal nic jiného než rodinu, udělal si živnost a začal podnikat, byla to krásná doba,“ říká Robert Radla.

Jeho manželka Pavlína Radlová se později stala významnou romskou aktivistkou. Po narození syna Roberta pracovala na základní i praktické škole a pomohla řadě romských žáků k přestupu na běžné základní školy.  Poté, co spoluzaložila sociální poradnu organizace R-Mosty, začala studovat speciální pedagogiku na Univerzitě J.E. Purkyně v Ústí nad Labem. Díky tomu mohla po promoci začít učit na Střední škole managementu a práva na Havlíčkově náměstí v Praze obory zaměřené na sociální práci.

O 4 roky později společně s ředitelem Jakubem Čihákem založila v Mladé Boleslavi Azylový dům pro matky s dětmi, jehož se stala vedoucí.

„Pavlína bylo po celý život pro mě neskutečnou inspirací a motivací. Byla inteligentní, pracovitá, podnikavá. Ale také hodně citlivá, zajímala se o lidi, jejich osudy a chtěla upřímně pomáhat. A to taky dělala, pomohla spoustě lidí ve velmi složitých situacích. Moc jsem si jí za to vážil. Zcela ovlivnila můj pohled snad na cokoliv – majetek, vzdělání, výchovu. Byla prostě jedinečná,“ přibližuje Pavlíninu osobnost Robert.

Společně s Pavlínou vychovali syna Roberta, který si narodil rok po Sametové revoluci. Robertovi tehdy bylo 21 let. Vzdělání hrálo pro oba důležitou roli, a tak po Gymnáziu Jana Nerudy vystudoval Vysokou školu ekonomickou, kterou zakončil inženýrskou zkouškou. Nyní pracuje v auditorské firmě. Kromě toho rád hraje na klavír a fotí.

Nejtěžší životní období: Smrt milované Pavlíny ho nezlomila

Robertovo nejtěžší životní období nastalo, když těžce onemocněla jeho žena Pavlína. Ta po několika letech boje nemoci ve 53 letech podlehla.

„Pavlína byla bojovnice, bojovala s nemocí, jak nejlépe uměla. Byla na sebe přísná, snažila se pracovat, o vše se starat, jako kdyby nemocná nebyla. I v těch nejtěžších chvílích byla prostě úžasná. Prožil jsem s ní většinu svého života, celkem 35 let. To už je nějaké číslo… Jsem za ty roky moc rád,“ říká Robert o nelehkých letech Pavlíniny nemoci.

Robert ovšem na život nezanevřel, dál pracuje, věnuje se podnikání, dělá kompletní rekonstrukce bytů, a zároveň si našel novou práci. Stal se zaměstnancem ministerstva obrany, kde se stará údržbu různých vojenských prostor a objektů. Aby toho nebylo málo, udělal si ještě licenci u Bolta, aby mohl taxikařit.

„Jsem prostě workoholik. Nechci se spoléhat jenom na podnikání, přeci jen mi bude 55 let a chci mít i nějaký stálý jistý příjem. A taxikaření mám ještě pro nějaké ty volné chvilky. Když je sobota a neděle a nemám právě nějakou pracovní zakázku, jsem nešťastný. Jsem celý život zvyklý pracovat, neumím jen tak sedět doma,“ říká Robert.

Robert Radla dělá kompletní rekonstrukce bytů (FOTO: se svolením Roberta Radly)

Jak Romové rádi označují lidi ze smíšených manželství, i Robert byl takzvaná „křižovatka. Otec byl původem Němec, ovšem jak on sám hrdě přiznává, více se cítí být Romem. Většinu života nezažil pocit diskriminace, jak ale sám přiznává, poslední roky i on takou zkušenost zažil.

„Před dvěma roky jsem si musel shánět nové bydlení. Prošel jsem snad stovku bytů, dvě, tři prohlídky denně. Byla to beznaděj a v mnoha případech bylo jasné, že byt nemůžu dostat, protože jsem Rom. A vůbec je nezajímalo, že pracuji, mám peníze na kauci i vše ostatní. To mě tenkrát nemile zaskočilo. Ale nakonec to dobře dopadlo a bydlení jsem sehnal,“ vzpomíná Robert.

Nijaké zvláštní plány do budoucna nemá.

„Beru život takový, jaký je. Když pracuji, jsem šťastný, práce je mojí náplní. Ještě doufám, že se někdy v budoucnu stanu dědečkem, to ale tak moc nezáleží na mně (smích). Jinak si budu žít dál svůj obyčejný život, který mi dokonale stačí,“ říká na závěr Robert Radla.