Žít nenáviděn: Publikace přibližuje každodenní život s rasismem a projevy nenávisti v pěti evropských zemích včetně Česka

„Na každého slavného fotbalistu, jenž je nucen číst rasistické urážky na svém Twitteru, pravděpodobně připadají tisíce prodavaček, zdravotních sester, matek v domácnosti, obhájců lidských práv, studentů a mnoha dalších, kteří se na denní bázi potýkají s různorodými formami diskriminace,“ uvádějí autoři příručky Žít nenáviděn: intervence, zvládání & odpovědi na každodenní formy rasismu.

Publikace Boba Kuříka, Jana Charváta a Marie Heřmanové vznikla na základě kvalitativního výzkumu v pěti evropských zemích – Česku, Německu, Itálii, Portugalsku a Nizozemí – zaměřeného na každodenní život s nenávistí. Příručka čerpá ze statistických a kvantitativních údajů, jen u nich ale autoři zdaleka neskončili.

„Naší ambicí byla snaha proměnit získaná data nejen v čísla, ale i v příběhy. Cílem této brožury tak je vyprávět o každodenním životě s rasismem a zakoušením nenávistných projevů,“ přibližují autoři. Jedná se o situace, které jsou jen zřídkakdy zahrnuty do statistik a někdy je dokonce těžké je definovat jako nenávistné projevy nebo trestné činy z nenávisti, protože jejich charakter může být obtížně uchopitelný – přesto nejsou o nic méně závažné a ohrožující pro jejich adresáty.

Příručka příběhy představuje na sedmnácti příkladech, které zároveň citlivě zařazuje do bližších a zásadních kontextů. Důraz přitom klade právě na perspektivu lidí, kteří jsou nenávistnými projevy a trestnými činy z nenávisti zasaženi – na rozdíl od přístupu, který v aplikovaném a akademickém výzkumu (ale podobně i třeba v médiích) dosud spíše převládal a který se zaměřuje na to, kdo jsou pachatelé, jaké jsou jejich motivace a jak jim můžeme v páchání trestné činnosti zabránit.

Divoká aréna

Kromě důvodů nárůstu nenávistných projevů a trestných činů z nenávisti se autoři zabývají také tím, na koho nejčastěji míří a kde se vyskytují.

Nejčastějšími „terči“ jsou podle zjištění výzkumu imigranti či uprchlíci, lidé s odlišnou barvou pleti, muslimové, Židé, LGBT+ osoby, Romové a Sintové a osoby se zdravotním postižením. „Podle zjištění neziskových organizací zabývajících se trestnými činy z nenávisti v Čechách jsou nenávistné projevy nejčastěji namířeny proti Romům (ve 49 %), muslimům (23 %) a uprchlíkům (9 %), přičemž poslední dvě kategorie se obvykle překrývají,“ přibližuje publikace.

Setkat se s nenávistnými projevy je podle ní možné v podstatě kdekoliv, existují však tři hlavní oblasti: online, instituce a setkání s úřady, ulice a veřejná místa.

„V České republice se rasistický a diskriminační obsah často šíří z propagandistických webů napojených na ruské proputinovské trollí farmy, které získaly značný vliv ve veřejném prostoru během ruské okupace Krymu a následného násilného konfliktu na území Ukrajiny,“ připomínají autoři publikace. Ta vyšla více než měsíc před agresivní invazí Ruska na Ukrajinu 24. února letošního roku a stále aktuálně dokazuje sílu a nebezpečí zákulisí virtuálního světa.

„Sociální sítě jako Facebook sice nepochybně demokratizovaly veřejný diskurz a daly hlasy těm, kteří dříve nemohli být slyšet, ale zároveň se vyvinuly v divokou, neregulovanou arénu, kde nenávistné projevy a útočný obsah proudí volně a bez omezení. Národní i evropští zákonodárci mají problém držet krok s gigantickými korporacemi vlastnícími sociální sítě a tvořícími klíčovou součást tzv. kapitalismu platforem,“ uvádí příručka.

Podle jejích závěrů vycházejících z každodenních životních zkušeností respondentů výzkumu však nejsou online a offline sféry od sebe skutečně odděleny a nenávistné projevy v offline světě na ně mají obvykle výraznější dopad.

Nebýt v tom sám

Autoři publikace se důkladně zabývají terminologií – vysvětlují zejména problematiku používání a významů pojmu oběť (sami raději píší o lidech zasažených či ohrožených různými druhy projevů nenávisti a diskriminace) a intersekcionalita.

Významnou pozornost věnují také odpovědím a strategii zvládání nenávistných projevů a otázkám intervence a podpory. Z infrastruktur podpory přibližují roli a fungování státních institucí, jako je policie nebo soudní systém, a podpůrné sítě občanské společnosti a nevládní organizace působící v oblasti rasismu, diskriminace, ochrany obětí trestných činů a dalších.

„Jedním ze zásadních faktorů, které pomáhají částečně eliminovat dopady nenávistných projevů, byly zásahy jednotlivých přihlížejících během samotných verbálních útoků,“ přibližují autoři výzkumu s tím, že jako o velké pomoci hovořili o osobní intervenci přihlížejících všichni respondenti. Zároveň však uvedli, že k ní dochází jen zřídka – respektive k ní nedochází během samotných verbálních útoků. Je ale nezbytnou součástí psychohygieny, která následuje po útoku a při které respondenti svůj zážitek probírají s rodinou nebo přáteli.

Ve svém závěru pak publikace uvádí doporučení vycházející z rozhovorů s lidmi, kteří jsou každodenně diskriminováni. Příručka vznikla jako součást projektu Erasmus+ Smart for Democracy and Diversity a je v pěti jazycích k dispozici na webu www.sdd-game.eu.