Zatím dobrý

Z médií se zdá, že ministryně pro menšiny Džamila Stehlíková zavolala někomu tam nahoře a on jí řekl, jak to zařídit, aby i 80 000 SOCIÁLNĚ VYLOUČENÝCH ROMŮ brzy žilo v 21. století. Taková očekávání doprovázejí vznik vládní Agentury pro sociální začleňování romských lokalit. Jsou marná.

„Byli tady a říkali, že se ozvou, až pro nás něco budou mít,“ říká Radek Polák. Radek je třiačtyřicetiletý nezaměstnaný Rom z Radiovily v Břeclavi, jednoho ze dvanácti měst, kde bude agentura sídlit.
Nikdo se ale neozve a nikdo pro něj ani jeho rodinu nebude mít nový byt ani práci, jak doufá. Tak to bohužel nefunguje ani ve vládních dekretech. Polák navíc ve skutečnosti nemluví o lidech z vládní agentury, ale o agentuře GAC sociologa Ivana Gabala, která zpracovávala pro břeclavský městský úřad rozsáhlou studii situace místní romské komunity a návrhy jejího zlepšení. Její specialisté strávili ve městě sběrem dat v terénu čtvrt roku.
Nedělám z Poláka hlupáka, jímž ani není. Jen ilustruji falešná očekávání, jež vznik agentury často doprovázejí – jak u Romů, tak u místních samospráv. Ti první věří, že vláda zakázala rasismus a nová agentura je přes noc vytáhne z bídy. Ti druzí doufají, že z jejich měst zmizí ghetta, jež mnohde sami pomáhali roky budovat odsouváním problému z dohledu bílé většiny. Ve skutečnosti má agentura při Úřadu vlády ČR koordinovat práci neziskovek, sociálky, policie i škol plus nabídnout další možnosti, například sehnání grantů.

Ofi ciálně sice od února existuje a má i svého šéfa, Marka Podlahu, v terénu ale zatím žádnou práci nedělá. Vše se teprve připravuje, někde zpožděně či velmi pozvolna. Například v ústecké pobočce nadace Člověk v tísni říkají, že reálně agentura může začít fungovat až koncem roku.

V Českých Budějovicích si zase myslí, že agentura je zaměřena jen na severní Čechy, protože Romům nepomůže se vzděláním ani s prací.
Rozpačitý je i Dymo Piškula, starosta Břeclavi, jež má v médiích díky výrokům o romských ludrách PR rasistického města, ačkoli na svém území nemá podle studie GAC ani jedno romské ghetto. Očekával, že do města přijedou specialisté s penězi a know-how, kteří dokáží, co město nedokázalo za patnáct let. Zatím vybrali jednoho člověka s penězi na vlastní plat.

JEDNO OKO POOTEVŘENÉ

„Má připravený program,“ říká ve své kanceláři o návštěvě Stehlíkové, plánované na druhý den, ředitel břeclavské sociálky Zdeněk Janíček. „Chceme si vyjasnit cíl vzniku agentury na našem území. Trochu se to protáhlo, od dubna ale chystáme projekty. Snad nám paní ministryně otevře oči.“
Snad. Pro ilustraci problému etnickosociální mapa jednoho z pilotních měst: ve zhruba třicetitisícové Břeclavi žije až 800 Romů, někteří přijeli ze Slovenska. Studie GAC o bydlení, zaměstnanosti, vzdělání či dostupnosti sociálních služeb, jež město stála několik set tisíc korun, konstatuje, že na jeho území není žádná sociálně vyloučená romská komunita – zdánlivě tedy vlastně není koho začleňovat.
Jen zdánlivě: mnozí Romové sice žijí ve městě, mnohdy však pospolu, přinejmenším několik rodin; ať už v holobytech, jež město udělalo z kravína, nebo v domech v různě vybydleném stavu, jako je třeba Radiovila. Většina jich je nezaměstnaných, některé děti nechodí do školy. Ve městě se taky rozmohla romská kriminalita: přepadávání lidí v centru na cestě k nádraží, krádeže v hypermarketu nebo rvačky v holobytech, kde by si policie mohla pronajmout služebnu, aby ušetřila za benzín. Kvůli tomu všemu chce vedení města instalovat bezpečnostní kamery. A taky agenturu.

„Jsou tam zajímavé věci, které si člověk neuvědomuje, ani když tady dělá několik let,“ pro Reflex říká o analýze GAC Janíček. „Řekli nám, že jsme v přípravách nejdál.“

Jenže v přípravách na co přesně? Podle Janíčka se město rozhodlo finančně podílet na agenturních projektech, převážně financovaných z grantů EU. Nikdo ale zatím neví kolika penězi, protože nikdo neví, o jakých grantech se mluví. Unijní granty fungují na bázi spolufi nancování, město vždy musí z celkové částky projektu zaplatit z vlastního rozpočtu 30 procent.
To není v případě mnoha grantů málo.

Primárně však nejde o peníze, ale o politiku: město brzy zjistí, že bude-li chtít dosáhnout na doporučované granty, padne na ně výrazná část rozpočtu. A to hned na začátku, kdy ještě nebudou vidět žádné výsledky, které se snad dostaví za deset patnáct let. Těžko sepíšete sebevražednější volební program.
„Palčivá je pro nás modernizace bytů a výstavba sociálních bytů,“ vysvětluje Janíček.

Město je bude potřebovat. Plánuje totiž prodej městských bytů, v nichž bydlí i Romové, většina na sociálních dávkách. Nikdo neví, kolik z nich bude na byt mít peníze ani co se stane, když na něj mít nebudou. Stejně tak bude nutné přestěhovat čtyři rodiny z holobytů žijící nyní jako dobytek, byť o tom radši nikdo nemluví.
„Tady by se měl finančně podílet stát,“ říká Janíček. „Doufáme, že činnost agentury nebude jen na úrovni metodické, ale i na bázi shánění evropských peněz.“

ŠPATNÝ SVĚT

„Devět let jsem nezaměstnaný,“ stěžuje si v kuchyni jednopokojového bytu Polák. „Práci pro mě nemají, pořád jen chodím na úřady s potvrzením, že si ji hledám. Město nedělá pro Cikány vůbec nic.“
Radiovilu, z níž se prý kdysi někdo pokoušel vysílat, si nespletete: jediný rozpadající se dům obývaný šesti romskými rodinami obklopený svinčíkem zkraje nové – by. Počtem obyvatel ani lokalitou o ghetto nejde, kvalitou života k němu ale nemá daleko. Polákův příběh není příliš originální, ve městě ho žije většina Romů: v malém bytě bydlí pět lidí včetně dětí. Dvanáct let pracoval v místním Gumotexu, to v lepších časech.

V těch horších ztratil nekvalifi kovaný Rom práci a místo výplaty si začal chodit pro dávky, část z nich nyní ve stravenkách.

Podle něj město udělalo pro Romy jediné: sestěhovalo je dohromady, čímž je všechny odsoudilo k živoření. V malém bytě se děti nemohou učit, proto mají ve škole špatné známky; proto taky často končí se základním vzděláním a bez práce; místo toho se spolu pofl akují po městě a kradou. Na odkoupení městského bytu prý nemají peníze, ale stejně o něj moc nestojí. Chtěli by mezi bílé a žít jako bílí.

„Všichni si myslí, že chceme být doma na dávkách, ale mně by taky byla milejší výplata,“ říká Polák. „Dělal bych cokoli. Už je to tři měsíce, co tady z té agentury byli, a ještě se nikdo neozval. Taky si dělali poznámky jako vy.“

I Radiovila ovšem může vypadat jako Hilton, záleží na úhlu pohledu. V případě holobytů na konci města je možný jen jeden: i s plastovými okny je kravín pořád kravín, jen v něm místo krav nyní žijí lidé. Konkrétně čtyři romské rodiny, jež to nezvládly s dluhy.
Ve čtvrtek kolem poledne je doma pouze jedna z nich; zbylé tři odjely do města pro dávky, jiné tři si prý koupily ve městě domy, ačkoli dluží magistrátu. Ne, nejde o ekonomický zázrak typu Stanislava Grosse. Jde o švindl uvnitř romské komunity a každý to ví. V holobytech neteče teplá voda ani není topení. Dvě rodiny se dělí o jedno umyvadlo se studenou vodou ve společné umývárce, stejně tak o záchod. Z kanálků v podlaze čpí močka. Za nos by se tady chytl i Jiří Čunek, ministr neortodoxních řešení.

„Myslím, že jako tady, v Břeclavi, se nežije nikde jinde,“ říká Milan Daniel, jeden z nájemníků. „Říkali nám, že je to na tři měsíce, ale už jsme tady dva roky.“
Jednu růžově vymalovanou místnost s elektrickým přímotopem obývá Daniel s družkou a šestiletým chlapcem. Oba invalidní důchodci, městu dluží 30 000 korun.
Za to jim hrozí vystěhování na ulici, stěží akt sociálního začlenění, který navíc nic neřeší. Co žijí tady, nikdo jim prý nepomáhá, aby se odsud dostali.
„Tenhle svět není dobrý, lidi se kvůli tomu vzbouří,“ prorokuje Daniel.

JEN NAOKO?

„Myslím, že tak, jak se agentura nakonec vytvořila, nebude moc fungovat,“ vysvětluje bývalý člen Rady vlády pro záležitosti romské komunity, který na projektu intenzívně pracoval, jenž chce však zůstat v anonymitě.

Vládní agentura řešící situaci Romů není ničím novým, plány na její zřízení mělo na stole už několik vlád. Z prostého důvodu: statistiky ukazují, že situace romské menšiny – a kvůli ní i její vnímání bílou většinou – se u nás zhoršuje. Mimochodem jde až o čtvrt miliónu lidí. Všechny vlády je však smetly se stolu, nebo spíš potichu strčily do šuplíku; nikomu se nechtělo politicky se k problému přihlásit a říct, že i města a obce bude jeho řešení stát spoustu peněz. Většinou se počítalo se španělským agenturním modelem, opírajícím se o jasně vymezenou součinnost celé státní hierarchie, od vlády až po místní samosprávu. Ve Španělsku to znamenalo zavést nově vše od jednotného grantového schématu až po tréninkové bydlení sociálně vyloučených lidí.
„U nás to tak není, chybí k tomu opravdová politická vůle. Dělá se to jen naoko,“ říká bývalý člen rady. „Jednotnou vizi nemá vláda, kraje ani města. Každý si víceméně dělá svou vlastní politiku.“

Podle něj nemůže agentura fungovat tak, že jeden její člověk přijede do města, sedne si tam do kanceláře a bude jen zastřešovat činnost všech dosavadních subjektů, které se romskou problematikou nyní zabývají, vcelku spíš neúspěšně. Model musí fungovat opačně, iniciativa musí vzejít od měst. Ta by sama vypisovala výběrová řízení na subjekty, které nabídnou nejlepší komplexní služby, ne jen dílčí programy. Zástupce agentury by propojil město, neziskovky a granty. A současně i koordinoval specialisty, z nichž každý by pracoval s určitou skupinou lidí a které by z grantu, na němž se finančně podílí, platilo město.

Většina našich měst se ale poslední dobou vydala opačnou cestou: výdaje na Romy co nejvíc snížila.
„Na začátku je potřeba připravit příjemce pomoci na to, aby uměl tuto pomoc vůbec přijmout – většina z nich to neumí. Bez toho to může být banditismus,“ vysvětluje bývalý radní. „Jenže u nás se politici bojí jasnou podobu sociálního začlenění sepsat.“