Vzpěrač František Polák a jeho sen o olympijských kruzích

František je mnohonásobným mistrem České republiky, dvakrát byl stříbrný v Evropě. „V patnácti jsem zvedl 100 kg – tehdy dvojnásobek své váhy,“ vzpomíná na úspěch, kterého dosáhl jako první z žáků vůbec. Za soutěžemi procestoval kus světa, navštívil už třeba Thajsko, Izrael, Itálii, Maďarsko, Albánii, Švédsko, Norsko, Rakousko nebo Německo.

Letošní rok mu přinesl úspěch zatím největší – vyhrál bronzovou medaili na olympiádě mládeže v argentinském Buenos Aires. Při své tělesné váze 56 kg zvedl 104 kg trhem a 129 kg nadhozem, čímž se zároveň postaral o nový český rekord.

KKdo by si ale pomyslel, že o vzpírání snil odjakživa, ten by se spletl. František nejprve začínal s fotbalem. Když mu bylo devět, svěřil se mu spoluhráč v týmu, že chce s kopanou skončit a zkusit raději vzpírání. Nechal se kamarádem inspirovat a pověsil kopačky na hřebík. „V deseti jsem začal pravidelně dřít a makat,“ přibližuje své úplné začátky, se kterými mu tehdy vydatně pomáhal trenér. O tři roky později se pak vydal na svou první zahraniční cestu jako reprezentant České republiky. Respekt k jeho výkonům již tehdy měli vedle vrstevníků i starší závodníci.

„Kromě nejbližších olympijských her v roce 2020 v Tokiu bych se chtěl o čtyři roky později dostat i na hry do Paříže a třeba se i na dalších olympiádách jednou porovnat se světovou vzpěračskou špičkou,“ říká dnes.

Život vzpěrače

V havířovském dětském domově je i Františkova mladší sestra. Ostatních šest sourozenců žije s matkou ve Velké Británii, otec na Slovensku. Ani s jedním z rodičů se mladý talent rozhodl neodcestovat, a to právě kvůli vzpírání.

„V domově bych chtěl zůstat i po svých osmnáctých narozeninách, na dobrovolném pobytu,“ prozrazuje svoje plány. K nim patří i dokončení tříletého oboru kuchař/číšník v Karviné, kde je zatím v prvním ročníku, a následné studium dvouleté nástavby s maturitou.

Nejvíce ho to ale stejně táhne ke sportu. „Pro mě je největší motivací to, že mě vzpírání jednoduše baví,“ říká. Navíc díky své neúnavné snaze výkony stále zlepšuje, a když vidí, jak jsou na něj spolužáci ve škole, ale i děti z domova a vychovatelé hrdí, žene ho to ještě dál. V neposlední řadě je ale pro Františka hnacím motorem jeho vlastní příběh z doby „před děcákem“. Ghetto, chudoba a nefunkční rodina – osm dětí a táta, který rodině s ničím nepomáhá.

„Celou dobu žili v nefuknční rodině, u babičky nebo u pěstounů. A najednou, s příchodem do dětského domova, musí kompletně změnit svůj život. Musí dodržovat pravidla, mají okolo sebe nové lidi a mají jiný komfort, než na který byli dříve zvyklí,“ přibližuje přechod do dětského domova u dětí ve věku Františkových vrstevníků ředitelka toho havířovského, Ladislava Hilbertová. 

PPro domov bylo zpočátku složité se Frantovým vzpěračským snům přizpůsobit, dnes však jeho program plný tréninků a závodů funguje. Klub v Horní Suché i trenér s vedením domova úzce spolupracují. „Nikdy jsem ho neslyšela před dětmi machrovat nebo říkat ‚podívej se na to, kdo já jsem, já se s tebou nebudu bavit‘, naopak, je kamarádský a když se mu něco nepovede, přemýšlí nad tím a umí uznat chybu,“ popisuje Hilbertová s tím, že domov Frantu v jeho cílech podporuje. Sám je svým kamarádům inspirací a vzorem.

„Trénuju dvě až dvě a půl hodiny denně. Je to individuální a nebo v týmu s ostatními, kteří zase dělají něco jiného. Když tam trenér není, tak přihlížím a dávám pozor. Vzpírání je taky hlavně o hlavě, to je základ,“ přibližuje František. Tréninky probíhají odpoledne, a když zrovna netrénuje, rád si odpočine nebo zajde na něco dobrého k jídlu. Zkouší hrát na piano a na kytaru a rád svůj čas tráví i se svojí přítelkyní, se kterou se potkal právě v domově.

Jak dlouho vydržíš

Silným motivem Františkova přístupu ke sportu je duchovní víra. Blízko k ní má už od základní školy, během které navštěvoval kroužek náboženství. „Když zvedám činku, věřím tomu, že je Bůh u mě a že mě podporuje,“ svěřuje se František. Do kostela dříve chodil s maminkou, dnes už to je od jeho poslední návštěvy zhruba rok. „V Bibli se ale říká, že to není zas tak důležité, pokud se nezapomínáš pomodlit doma,“ říká. 

Blízko má i ke svému romskému původu. Romštině rozumí, protože ji vedle češtiny slýchával doma. „Vnímám to tak, že romství mi určitě přidává na mém talentu a nikdy v životě mě nenapadlo, že bych Romem být nechtěl. Jsem na to hrdý,“ přibližuje František.

A jak kromě olympijských plánů vidí svoji budoucnost? „Vzpírání není o tom, jak dlouho budeš chodit, ale jak dlouho vydržíš. Průměrný vzpěrač vydrží i dvacet let. A ti, co jsou talenti, vydrží i 30, někdy až 35 let,“ vysvětluje. A jak jedním dechem dodává – se svým trenérem Emilem Brzóskem udělají pro své sny o medailích pod olympijskými kruhy maximum.

Článek vyšel v časopise ROMANO VOĎI. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi.
Více na www.romanovodi.cz.