Vystoupit z kruhu chudoby. Unikátní program Omama podporuje maminky a děti v sociálně vyloučených lokalitách
„Do tří let věku života se nastavuje startovací čára,“ přibližuje Pavel Hrica, ředitel slovenské organizace Cesta von, základní důvod, proč její unikátní program Omama pracuje právě s těmi nejmenšími dětmi. Program má velký a důležitý cíl – vymanit obyvatele segregovaných osad z generačního kruhu chudoby.
„Je dokázáno, že během prvních 36 měsíců života se vyvine 80 % mozkové tkáně,“ doplňuje Hricu Svatava Plachá, ředitelka české organizace Cesta von CZ, která vznikla z původního slovenského projektu asi před rokem a půl.
V období mezi narozením a třetím rokem života má mozek největší potenciál získávat všechny základní dovednosti, znalosti a emoce. Proto se speciálně sestavený program zaměřuje na rozvoj intelektu a motorických i sociálních dovedností – ve snaze zvýšit šance dětí ze sociálně vyloučených lokalit na lepší život.
Dát dětem šanci
Záběry z videa, které je ke zhlédnutí na webových stránkách Cesty von, připomínají film staršího data odněkud z Neapole. Prašná cesta za horkého letního odpoledne, která se proplétá mezi otlučenými domky. Vyprané prádlo rozvěšené na drátěných plotech kolem domů. Žena v letních šatech kráčí po pěšině mezi domky, doprovázena skupinkou zvědavých dětí. O bok má opřenou červenou plastovou krabici s knížkami a hračkami, pod paží nese měkkou skládací podložku na zem.
Žena je jednou z takzvaných omam, stěžejních postav programu. Omamy – proškolené romské ženy z komunity, docházejí do vybraných rodin a pracují s dětmi i s jejich maminkami. Ty se lekcí účastní proto, aby později mohly ve výuce svých dětí samy pokračovat.
Na videu pak omamu Sandru vidíme v jednom z domů, jak sedí na rozložené podložce spolu s malým chlapcem a jeho maminkou. Omama chlapci pomáhá zastrčit dřevěné hřebíčky do správných dírek podle velikosti. Na gauči potaženém barevnou dekou dění pozorně sleduje manžel a starší sourozenci.
V jiném domku pak omama pracuje s malým batoletem. Dítě se soustředí na hru, umisťuje kuličky do skleněné lahve. Když úkol, který mu pomáhá rozvíjet jemnou motoriku, dokončí, usadí si ho Sandra na klín a čte mu knížku určenou pro jeho věk. Čtení je velmi interaktivní, chlapeček je přirozeně zapojen do hry. Každý jeho úspěch, stejně tak jako u ostatních dětí, pak omama odmění potleskem nebo pochvalou.
„Jakmile se nám podaří posunout startovací čáru, kterou děti ze sociálně vyloučených lokalit bohužel nemají stejnou jako děti, které v nich nevyrůstají, budou mít i děti z osad lepší výsledky ve škole a větší šanci dostat se na střední školu. Když budou mít vyšší vzdělání, lépe se jim povede, budou si moci dovolit lepší bydlení a odrazí se to i na jejich vztazích s ostatními,“ rozvíjí teorii startovní čáry ředitel Pavel Hrica.
Slovenský program Omama, který funguje již více než šest let, dokončil v roce 2022 pilotní výzkum ve spolupráci s Oxfordskou univerzitou. Studie zaměřené na vývoj dětí do dvou let v oblasti kognitivních funkcí, jemné a hrubé motoriky a sociálních dovedností se zúčastnilo 251 dětí. Výsledek jasně ukázal, že děti z programu Omama byly výrazně napřed oproti ostatním dětem z vyloučených lokalit, které do programu zahrnuty nebyly. Stále však byly ještě pozadu oproti dětem z majority.
„Pořád je tedy na čem pracovat,“ citují webové stránky Cesty von Michelle Fernandez, pediatričku a výzkumnou pracovnici z univerzity v Oxfordu.
Erika a Marcela
Česká odnož slovenské Cesty von, Cesta von CZ, funguje již druhým rokem. Působí v pěti vyloučených lokalitách v Ostravě, Karviné a v Orlové. Podle ředitelky Svatavy Plaché se už ale pomalu rozhlíží i po dalších lokalitách a plánuje rozšířit tým omam.
Jednou z hlavních podmínek při jejich výběru je, že musejí být Romky a musejí dobře znát vyloučenou lokalitu. „Když jsou to osobnosti v lokalitě známé, mají pak do rodin jednodušší vstup,“ vysvětluje Plachá.
S omamami úzce spolupracují mentorky, ženy, které je připravují na lekce a jsou jim blízko i po lidské stránce, pomáhají jim řešit třeba i osobní problémy. Pravidelně pak na práci omam dohlížeji supervizorky, které sledují, zda omamy dodržují program a případně je i doučují.
Český program má zatím pouze čtyři omamy. Jednou z nich je dvaačtyřicetiletá Erika Biháriová, která působí ve vyloučené lokalitě v Orlové a sama si život v těchto nelehkých podmínkách zažila.
„Vím, co je to mít hlad, nemít dostatečné finance nebo se mýt jen v malé vaničce,“ říká Erika. Z ghetta se jí povedlo odejít, nyní žije v krásném domě a má práci, která ji naplňuje a baví. Díky svým vlastním předchozím zkušenostem se do situace rodin ve vyloučených lokalitách dokáže dobře vcítit.
„Neodsuzuju je a nedívám se na ně skrz prsty. Beru to tak, jak to mají. Respektuju, jak žijí, a nedávám jim najevo, že já žiju jinak a jinde,“ nastiňuje Erika.
Láska, porozumění lidem a potřeba jim pomáhat jsou podle Svatavy Plaché další nezbytné podmínky, které musí omamy splňovat. „Pracujeme v domech a bytech, kde žijí lidé v těžké situaci. Vycítí, kdo je k nim upřímný a poznají, když by to někdo dělal jen pro peníze. Když k nim člověk upřímný není, nepřijmou ho,“ přibližuje Plachá.
Pro Marcelu Chudou (46), která ve vyloučené lokalitě v Karviné sama žije, byla nabídka pracovat jako omama vyslyšením motliteb. O této možnosti se dozvěděla právě od Eriky, kterou zná z křesťanské komunity v Orlové. Marcela se v rámci pastorační služby věnovala romským i neromským dětem a pracovat s dětmi si moc přála. I ona považuje za důležité, aby jí maminky důvěřovaly. Výhodou je, že se s nimi setkává denně ve městě – v obchodě, na náměstí nebo třeba u dcery ve škole.
„Maminky, které zpočátku programu nedůvěřují, se pak dozvídají nebo vidí u ostatních, jaké jejich dítě udělalo pod vedením omamy pokroky. Pak mi hned volají, jestli bych se mohla také stavit,“ usmívá se Marcela.
Podle Eriky Biháriové nejsou pokroky vidět hned, po pouhých několika málo lekcích. „Ale třeba po třetím měsíci si už maminka sama všímá změn, vidí, že se dítě posouvá vpřed. To je pro mě ta nejlepší zpětná vazba a úspěch. Myslím si, že kdyby maminky neviděly, že to jejich dětem pomáhá, a měly by pocit, že si jen tak hrajeme, tak by nás vůbec k sobě domů nepustily,“ vysvětluje Erika.
„To jsou maminky, které mají třeba deset dětí a to samo o sobě je už nezvladatelné. A většinou na to bývají samy. Manželé jsou celý den v práci. Navíc nemají dost peněz. Ty mámy jedou na doraz, ale snaží se,“ vypráví Erika.
Maminky se účastní každého sezení. „Náš cíl je, aby maminka měla dobrý vztah s dítětem, aby s ním uměla komunikovat, hrát si s ním, říci mu pěkné slovíčko, pochválit ho,“ vysvětluje Marcela Chudá. Navíc v domě často úplně chybí dětské knížky, pohádky. Pokud se dítěti v rodině nedostane podnětné a rozvíjející výchovy, samo v dospělosti nebude mít na co navázat a předávat dál svým dětem – stejné vzorce se pak předávají z generace na generaci.
„Já také neměla vzor, který bych použila při výchově svých dětí,“ svěřuje se Erika. „Nějak vnitřně jsem sice cítila, že musím dětem dát něco lepšího než to, co jsem měla sama, ale nevěděla jsem jak. Kdyby za mnou tenkrát někdo přišel a ukázal mi, jak se správně mají děti rozvíjet, tak by na tom teď moje dospělé děti byly lépe. Dnes už to vím a používám tyto metody na svých vnoučatech,“ přibližuje.
„Říkám si, že jsem toho hodně zameškala,“ přemítá Marcela Chudá. I ona by uvítala, kdyby se o této metodě dozvěděla dříve. Sama má dva dospělé syny a devítiletou dceru. V době, kdy byli její synové malí, si procházela velmi těžkým obdobím. Manžel pil a bral drogy a ona sama kouřila a pila. Často docházelo k hádkám a násilí. Je přesvědčena, že ji zachránila víra v Boha. Když oba s manželem uvěřili v Ježíše, přestali pít i kouřit a po patnácti letech společného života se konečně vzali. Teprve když změnili způsob života, podařilo se jim získat si v komunitě respekt.
Podpora rodičů
Zatímco Marcela má nyní na starosti čtrnáct rodin, Erika Biháriová sedm.
„Působím v lokalitě, kde se rodiny stále stěhují, nevydrží na jednom místě a to je problém. Chceme se nyní zaměřit na jinou část komunity, která je trochu stabilnější,“ vysvětluje Erika.
Podle Svatavy Plaché se bude počet omam v České republice v dohledné době navyšovat. Program se také rozšíří na nové lokality. I na Slovensku začínali se čtyřmi omamami, nyní už jich je více než 40 a působí ve 30 lokalitách. A program se nadále rozšiřuje. „V současné době pracujeme s přibližně 900 dětmi, brzy jich už ale bude 1100,“ doplňuje Pavel Hrica.
Sám byl před více než šesti lety jedním z iniciátorů programu. „Pomáhal jsem v romském skautingu. Chápali jsme, jak důležité je intervenovat již v raném věku, aby dítě mělo šanci mít úplně jiný život. Nejprve jsme se po něčem podobném rozhlíželi v zahraničí, ale nic jsme nenašli. Většinou se slučovalo zdravotní a sociální znevýhodnění, zatímco u nás se jednalo jen o chudobu a sociální vyloučení. Pak jsme našli podobný program na Jamajce, ze kterého jsme vycházeli. Z konzultací s mnoha odborníky, logopedy, psychology, fyzioterapeuty a pediatry jsme vytvořili manuál tak, aby vyhovoval našim podmínkám,“ vysvětluje Hrica.
Program Omama organizace Cesty von je financován sponzory, od těch nejmenších až po velké firmy a společnosti. Cílem jejího ředitele ale je, aby se projekt včlenil do národního programu sociálních služeb. Už nyní je tým lidí z Cesty von součástí skupin na ministerstvech zabývajících se sociální tématikou.
Jak ukazují mnohé studie, podpora nejmladší věkové skupiny je výhodná pro celou společnost. Finanční návratnost pro stát je největší právě při intervenci v raném věku do tří let, kdy se znásobuje potenciál dítěte pro jeho budoucí studium i zaměstnanost v dospělosti. Dítě tak má mnohem větší pravděpodobnost, že bude úspěšné a plně integrované do společnosti a namísto podpory a dávek bude odvádět daně.
Podle ředitelky Plaché je ale postoj mnoha lidí z majoritní společnosti, a to i těch mladých, často negativní. „Minulý měsíc jsme navštívili gymnázium v Ostravě. Bylo znát, že žáci vnímají vyloučené ostravské lokality jako velké stigma. Přitom třeba samotné omamy jsou pozitivním příkladem toho, že je možné se z osudu vyloučených lokalit vymanit,“ přibližuje Plachá.
Organizace Cesta von si je komplexnosti problému chudoby vědoma. Ta slovenská proto spustila i další programy podpor rodin z vyloučených lokalit. Jedním z nich je program Filip, který za pomoci mentorů zvyšuje finanční gramotnost rodin a snaží se o zlepšení jejich sociální situace. Další program Amal se zaměřuje na výuku slovenštiny pro Romy, kteří mluví převážně romsky.
Pavel Hrica je přesvědčen, že podpora rodičů je jedním ze základních předpokladů úspěchu. „Rodiče dětí z vyloučených lokalit čelí existenčním výzvám a často jim už na nic jiného nezbývá mentální energie. Potřebují ve své těžké situaci pomoc a motivaci,“ říká.
„Někdy stačí opravdu jen trochu pomoci a podpory, aby lidé z vyloučených lokalit mohli mít šanci se ze začarovaného kruhu chudoby vymanit,“ uzavírá Svatava Plachá.
Článek vyšel v časopise Romano voďi. Předplatné si můžete objednat na webu časopisu.