"Vyhovuje jim být někde na trávníku". Příběh o snaze důstojně pomoci romským uprchlíkům v Brně

Je slunečný červnový den, devět hodin ráno. Stejně jako předešlé dny spěchám na zatravněný plácek vklíněný mezi čtyřproudovou silnici, tramvajový pás a autobusové nádraží Grand v Brně. Město zde vyčlenilo prostor pro vytvoření „nouzového přístřeší“ a místo ochrany před sluncem a deštěm, jak tuhle parodii na uprchlický tábor samo nazývalo.

Tři vojenské stany, mobilní WC, kontejner s vodou pitnou po převaření. Slunce připaluje. Děti si hrají v prachu, matky posedávají na patníku u silnice, kde je aspoň trochu stínu. Ve stanech, které jsou koncipovány jako ochrana proti dešti a slunci, je už teď pocitově šedesát stupňů a nedýchatelno. Ženy mě zdraví, ptám se jich, jestli byla noc v pohodě. „Nebyla,“ odpovídá jedna z nich, Viktorie, „snažili se sem dostat opilí muži, házeli nám na stany lahve a kameny, měly jsme hrozný strach.“ I když je areál oplocený, nedá se nijak zabezpečit.

Viktorie pochází ze Zakarpatí, z osady Berehovo. Mluví ukrajinsky, rusky, maďarsky a trochu romsky. Je až k nevíře, kolik jazyků ti lidé ovládají. Historicky je část Zakarpatí plná národnostních menšin, díky nimž je bohatá místní kultura, kuchyně i jazyk. U hranic se Slovenskem všichni umí i slovensky, u hranic s Maďarskem pak maďarsky. Přesto jsou tito lidé ukrajinskými občany a mají nárok na pomoc, bez ohledu na to, jakým jazykem mluví či jak blízko válka v jejich zemi je.

Viktorie mi ukazuje fotky dětí – jak jde nejstarší syn do první třídy, fotky z oslav a z výletu s manželem. Vykládá veselé historky, které prokládá smutným zamyšlením nad tím, jak bude jejich osud pokračovat, pokud válka nepřestane. Ukrajinští Romové mají složitou pozici – na Ukrajině jsou terčem rasismu a diskriminace, nezřídka i násilných činů. Často pracují na sezónních brigádách, přivydělávají si v zahraničí, dělají nekvalifikované práce. Pokud se zastaví běžný chod života, zásadně to dopadne na jejich možnost výdělku. „Už teď nemáme co jíst, přišli jsme o práci,“ líčí Viktorie, „a když přiletí bomby, kdo nás, Romy, vezme do krytu? Vždyť většina našich domů nemá ani sklep.“ O to smutnější je jejich situace v Brně – z hledání útočiště se stala další noční můra.

Situace se vyhrotila poprvé už na jaře, v dubnu a květnu, kdy před budovou brněnského nádraží začaly na travnatém ostrůvku přespávat ženy s dětmi. V noci se pak schovávaly do podchodu, kde na ně nepršelo. Město zasáhlo až po dvou týdnech – přesunulo ženy a děti do židenických kasáren, kde mohly přespat na zemi v hale a zajít si na WC. Po dvou dnech však úředníci místo zavřeli, jelikož nebylo, světe div se, hygienicky vyhovující. Jejich plán, že se podaří dostat uprchlice pryč z města, se nezdařil. Během pár dní byly ženy zpátky na ostrůvku. Neměly kam jít, kde přespat, jak se uživit.

Stále jsme čekali na krok města, které se k situaci postaví čelem a pomůže. Když však bylo zřejmé, že se nestane nic, začali jsme na místě pomáhat. Distribuovat jídlo, vodu, bavit se s ženami o tom, co potřebují. Když se pak slavnostně otevřelo nouzové přístřeší, jásali jsme. Ženy, i ty ve vysokém stupni těhotenství, malé děti ani staří lidé už nebudou muset spát na kartonech před nádražím! Radovali jsme se však předčasně – stany byly zcela nevybavené, bez osvětlení, bez přístřešku proti slunci, nebyla k dispozici voda pro kojence ani možnost ohřát si vodu na sunar.

„Jsou zvyklí žít kočovným způsobem života,“ prohlašoval vedoucí odboru sociální péče Jan Polák. Prý nic nepotřebují, protože jim „vyhovuje být někde na trávníku“. Když jsme však dorazili na místo s dalšími dobrovolníky, ženy nás žádaly o plenky, mýdla, hygienické potřeby, přikrývky, oblečení i léky na bolest. V ten moment nám došlo, že potřebujeme pomoc více lidí a že Brnu jde především o „komfort Brňanů“, jak uvedla primátorka Markéta Vaňková.

A tak vznikla Iniciativa Grand – aby propojovala lidi napříč organizacemi, iniciativami a aktivními jednotlivci. Společně jsme začali řešit všechny aspekty pomoci – od základní humanitární pomoci přes asistenci s řešením různých problémů až po vyjednávání s městem. Tři ocásci, Berno tým a Food not bombs se střídali ve vaření, aby každý den bylo alespoň jedno teplé jídlo. Lidé do provizorního skladu nosili oblečení, pleny a drogerii. Někteří doprovázeli uprchlíky k lékaři nebo na KACPU. Lidé nám fandili a posílali i finanční dary.

Dobrovolnické zapojení by fungovalo skvěle nebýt města. Brzo se ukázalo, že město sice postavilo stany, ale dál se starat nehodlá – při bouřkách do stanů pršelo a lidé spali v blátě. Na prudkém slunci trpěli bolestí hlavy. Chybějící toaletní papír, přetékající záchody nebo nevyvezený kontejner, bažina kolem cisterny, to vše jen prohlubovalo nehostinnost místa. Bylo zřejmé, že pokud musíme s lidmi řešit základní existenci a žalostný zdravotní stav, není dost dobře možné jim pomáhat hledat práci, bydlení nebo školu pro děti. Někteří uprchlíci dokonce pracovat začali, ale ukázalo se, že bez vody, elektřiny a s nemožností se normálně vyspat, není reálné, aby tak fungovali dlouho. Město samotné naši práci bojkotovalo, domluvená spolupráce nefungovala, magistrát se snažil všemi prostředky dostat uprchlíky z Brna. Došlo dokonce k vyhrožování odebráním dětí ze strany úřednice z odboru sociální péče.

I přes náš apel, aby byl zřízen uprchlický tábor podobný táboru v Malešicích, město na konci července místo bez náhrady uzavřelo. Prý jej otevře, pokud bude někdy v budoucnu potřeba. Od té doby se na nádraží už další řada uprchlíků sice objevila, ke znovuotevření však už nedošlo. Celkem tímto místem, zcela provizorním a nevyhovujícím uprchlickým táborem, prošlo na tři sta osob, především žen a dětí. Taková je skutečná tvář Brna, které pro komfort svých obyvatel raději odsune „nepohodlné“ do ústraní.

Přestože tento příběh nemá happy end, má možná naději v lidech, kteří strávili stovky hodin prací, kterou téměř nikdo neocení. A i když jsme nezvládli pomoci všem a ani naše pomoc nebyla tak efektivní, jak bychom si přáli, jedno vím jistě – každé laskavé slovo, které jsme těmto ženám a dětem, na jejich strastiplné cestě vyslovili, se počítá.