Všichni zmocněnci pro lidská práva

Premiér Petr Nečas jmenoval po několika měsících absence postu vládního
zmocněnce pro lidská práva nástupce za Michaela Kocába. Částečně tím uklidnil
reprezentanty nevládních organizací, dalších institucí i jednotlivců, kterých se
práce zmocněnce nějakým způsobem dotýká. Již předtím existovaly snahy o
pouhopouhé udržení této úřednické funkce a přesvědčování, že když už jsme
zrušili „křeslo“ ministra pro lidská práva, je nutný někdo zodpovědný za oblast
lidských práv alespoň v pozici vládního zmocněnce. Jaká ale bude nepochybně
charismatická, zatím se ale moc neprojevující Monika Šimůnková? Potřebuje jen
čas k rozkoukání a pak nás překvapí, nebo bude, jak si někteří myslí, méně
výraznou než někteří její předchůdci? A kdo z nich vlastně po sobě coby vládní
zmocněnec pro lidská práva nechal výrazný otisk? Jak byla práce zmocněnců
ovlivněná politickou vůlí?

Nová vládní zmocněnkyně Monika Šimůnková se poprvé veřejněji vyjádřila v
souvislosti s Romy. Požádala server www.romea.cz,aby jeho prostřednictvím mohla
předat zdravici k Mezinárodnímu dni Romů 8. dubna. Vzpomněla dle textu
připraveného evidentně někým z podřízených, že existuje „dokonce romská vlajka a
hymna“, ale třeba romský pozdrav na konec již nezařadila. To ovšem není
nejpodstatnější. Naučená zdravice zcela jistě nenahradí ochotu, vůli a nasazení
systematicky se věnovat problémům a oblastem, které pod osobu vykonávající post
vládního zmocněnce spadají. A že toho není rozhodně málo! To ale není žádné
novum. Nemůžeme vám zatím přesněji říci, kterým tématům a minoritám se bude paní
Šimůnková věnovat s větším zápalem. Žádost o rozhovor, kterou jsme jí zaslali
ihned první týden po jejím jmenování do funkce, odmítla velmi zdvořile
konstatováním, že se teď musí nejdříve zorientovat v tematice a později se
vyjádří. Ovšem to později již trvá měsíc a půl. No uvidíme. Z životopisu vládní
zmocněnkyně, kterou jmenoval premiér Nečas 16. února po několika měsících od
odvolání Michaela Kocába ze stejného postu, vyplývá její převažující zájem o
tematiku dětí. Původně právnička, expertka na práva dětí pracující v nadaci Naše
dítě a dalších mezinárodních institucích, v prvním rozhovoru poskytnutém serveru
Aktualně.cz, kdy si nechala poslat otázky předem, řekla, že chce sice navázat na
některé věci svého předchůdce, ale současně že hodlá být méně dramatická než
Michael Kocáb. On ani jiní vládní zmocněnci či ministři pro lidská práva zatím
její výběr ani konání nechtějí komentovat, prý počkají až na výsledky práce a
pak se uvidí.
Poprvé odborníky zběhlé v tzv. romské tematice překvapila odvoláním Czeslawa
Waleka z postu ředitele Sekce pro lidská práva. Tuto pozici nyní sloučeně
zastává ona jako vládní zmocněnkyně. Přijde mi minimálně neprozřetelné
neusilovat o spolupráci s mužem, který v tu chvíli patřil rozhodně k
nejzběhlejším a nejerudovanějším v oblasti lidských práv, jazykově navíc skvěle
vybaveným. V danou chvíli již rovněž s určitým respektem mezi komunitami a
organizacemi, kterých se post vládní zmocněnkyně týká.
Od Moniky Šimůnkové se obecně se očekává, a ona to svým vyjádřením pro zmiňovaný
server jen potvrdila, že rozhodně bude více akcentovat jiné oblasti než tu
romskou, ačkoliv přiznává, že největším problémem lidských práv v České
republice je situace romské menšiny. Ovšem nepovažuje ji v principu za
diskriminovanou: „Zcela formálně vzato mají stejná práva a příležitosti jako
kdokoliv jiný a veřejné instituce se s nimi snaží zacházet bez diskriminace,“
myslí si. A má na to právo, i když řada mezinárodních institucí vyjádřila opačný
názor, minimálně jde-li o latentní formu diskriminace.
Všeobecně se očekávalo, že když do Nového Bydžova, kde je situace od loňského
prosince velmi vyostřená, jede dvoustovka občanů protestovat proti shromáždění a
pochodu Dělnické strany sociální spravedlnosti, nová vládní zmocněnkyně se
zúčastní rovněž. Zvláště, když zdůrazňovala, že je připravena zaujímat silná
stanoviska. A protože se silně ani nijak jinak před Bydžovem nevyjadřovala,
několik neziskových lidsko-právních organizací ji vyzvalo k podpoře a účasti na
protiakci v tomto městě. Do Nového Bydžova 12. března nejela, na rozdíl od
bývalých ministrů pro lidská práva a školství Ondřeje Lišky, Džamily Stehlíkové
či jejího předchůdce Michaela Kocába, jenž pak z ministra „ponížil“ na vládního
zmocněnce. Vystačila si s tím, že pověřila Martina Šimáčka, ředitele vládní
agentury pro začleňování v romských lokalitách, který se tam soukromě stejně
chystal, aby ji o všem informoval. A ačkoliv pak přijel jako ostatní jmenovaní s
tím, že podle něj v Novém Bydžově radnice i policie nejednali adekvátně, podle
mých informací se nijak posléze nevyjádřila ani nepřidala k žádostem o
prošetření postupu policie. Když se podobná akce opakovala v Krupce 9. dubna,
nikdo už ani její účast či vyjádření nepředpokládal. A nespletl se… Co lze tedy
očekávat? Uvidíme, musíme si počkat, jisté ovšem je, že půvabná Monika Šimůnková
bude k romským tématům vystupovat mnohem méně než její předchůdci. A i to jí
nikdo nemůže vnutit. Vládní zmocněnec má ve své agendě tematiku rovných
příležitostí, všech národnostních minorit, neziskových organizací, práv vězňů,
gayů a leseb, zdravotně handicapovaných a také dětí, kterým je profesně nová
zmocněnkyně nejblíže. I proto chce znovu nastolit diskusi kolem ustanovení
dětského ombudsmana. Není divu, právě Zuzana Baudyšová, ředitelka Nadace Naše
dítě, kde Šimůnková působila, za myšlenku instituce zastřešující dohled nad
právy dětí a dospívajících do osmnácti let dlouhodobě lobbuje. Jistě v zájmu
věci. Více pozornosti chce Šimůnková investovat i do prosazování práv cizinců,
kterých v České republice přibývá, nebo zdravotně handicapovaných, což vítá
Václav Krása, předseda Národní rady osob se zdravotním postižením: „Vítáme
pozitivně přístup nové zmocněnkyně. V minulosti jsme pociťovali, že je tady
agenda lidských práv nastavená nevyváženě,“ řekl muž, který se se Šimůnkovou
stihl setkat.
Pravda je, že agenda vládního zmocněnce je široká a Šimůnková může udělat
spoustu práce v jiných oblastech, také potřebných a navíc více populárních.
Jakou podporu vlády ale může očekávat? Koho budou zajímat lidská práva v době,
kdy vládní koalice bojuje o přežití. Nelze naivně očekávat, že Petr Nečas v době
krize Věcí Veřejných, jež jsou součástí jeho vlády, bude vehementně podporovat
ženu, kterou si vybral možná i proto, že nebude tak viditelná a aktivní jako
Kocáb, kterého odvolal.

Co bylo před vládním zmocněncem?

Nic. Jen velké snahy na jedné straně romské menšiny v čele tehdy s Emilem
Ščukou, Karlem Holomkem a dalšími, aby vznikl post, jenž by umožňoval
systematickou péči o témata upozorňující na stav romské menšiny. Na straně druhé
nesystematické plnění jistých mezinárodních závazků České republiky, jak mi
připomněl Petr Uhl. Zprávy o stavu lidských práv, které měla vláda nechat
každoročně vypracovat, se jednou psaly, pak zase ne. Nutno si uvědomit, že v
době neexistence vládního zmocněnce pro lidská práva spadala tematika minorit –
nejrůzněji chápaných – zpravidla pod místopředsedy vlády, výjimečně pod
ministry. Pozice vládního zmocněnce vznikla díky úsilí Pavla Rychetského,
místopředsedy vlády za Zemanovy vlády. Nabídnuta byla disidentu, který se
lidským právům již v té době věnoval dlouhodobě a seděl dokonce ve francouzské
komisi, později Radě, v OSN. Ta se zabývala čím jiným než lidskými právy, včetně
práv vězněných. Petr Uhl, spoluzakladatel Charty 77 a Výboru na obranu
nespravedlivě stíhaných, sám pět let ve vězení strávil. Celý život zasvětil boji
za lidská práva, stejně jako jeho manželka Anna Šabatová. Byl tedy vskutku
důstojným prvním vládním zmocněncem pro lidská práva. Funkci vykonával na
neštěstí krátce – od září 1998 do února 2001, pak sám odstoupil kvůli možnému
střetu zájmů, neboť jeho žena byla jmenována zástupkyní veřejného ochránce práv.
Petr Uhl vzpomíná na to, že prosazovat cokoliv spojeného s lidskými právy bylo
ve vládě velmi těžké: „Zájem skoro nikdo neměl, až na Pavla Rychetského,
člověka, který mi tu pozici nejen nabídl, ale sám se o tuto oblast zajímal. Mezi
Romy měl například přátelé, lidská práva ho zajímala. Přijal i moji podmínku, že
chci založit Radu vlády pro lidská práva coby poradní orgán vlády. V tu dobu se
také z původní meziresortní komise pro Romy, kterou předtím založil ministr
Vladimír Mlynář a předsedala jí Monika Horáková, začala transformovat Rada pro
záležitosti romské komunity. Teprve později začaly vznikat rady pro rovné
příležitosti a další,“ vzpomíná Uhl. S politickou vůlí se to dle jeho slov
příliš nezlepšilo. I on měl velké těžkosti získat pro lidská práva respekt a
ochotu politiků, kteří vždy řešili něco podstatnějšího a zásadnějšího, a možná
že rovněž chybí tradice na rozdíl od některých zemí lidská práva vnímat jako
přirozenou a nutnou součást života každého z nás. A není divu, výchova tohoto
druhu chybí. Petr Uhl potvrzuje, že se snažil s tehdejší vedoucí Rady pro lidská
práva Martou Miklušákovou prosadit systematičtější výchovu a vzdělávání v
oblasti lidských práv u vojáků například. Narazili. A nejen to, připomínali
blázny, jejichž nápady připadali ostatním naprosto nepochopitelné a samozřejmě
nepotřebné.
Petr Uhl ovšem rozhodně patřil k nejvýraznějším a respektovaným, i samotnými
Romy, vládním zmocněncům. Jednak proto, že pomáhal utvářet rámec tohoto úřadu,
který v jeho začátcích vlastně žádným úřadem s aparátem lidí nebyl, to až
později. Také mu svojí osobností dodal na vážnosti. A zájem o lidská práva a i
Romy samotné byl naprosto nepředstíraný. Koneckonců dodnes je. A vždycky byl tak
nějak přirozeně coby součást života Uhla, Šabatové a jejich dětí. Jeden z jeho
synů, pětatřicetiletý respektovaný právník Pavel Uhl, zastupoval například
popálenou Natálku z vítkovské žhářské causy, která otřásla svojí brutalitou snad
celou zemí. Má za sebou několik politických caus a pracuje v kanceláři
Rychetský, Hlaváček & partneři, čili ve firmě, kterou před lety zakládal dnešní
předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Už vám je jasné, proč právě on
dopřával jako jeden z mála členů tehdejší Zemanovy vlády, ale obecně českých
politiků, sluchu oblasti lidských práv a radám Petra Uhla, s nímž se znají z
doby disentu? Někdo prostě zájem má a dokáže jej přenést i o léta později někam,
a někdo ne.
Po Petru Uhlovi se vládním zmocněncem pro lidská práva stal Jan Jařab, který v
té době již pracoval na Úřadě, kam později ještě v době „uhlování“ agendu
zmocněnce přesunuli. Funkci zastával v letech 2001 až 2004. Stejně jako Uhl, tak
i zástupci romské komunity si Jařaba vážili pro jeho erudovanost a právnický
vhled dokonce mezinárodního charakteru, který do funkce přinesl. A byl to po
Uhlovi další člověk, který o minoritách nejen mluvil, ale běžně s lidmi k nim
patřícím hovořil, přátelil se. Jeho osobní příklad byl opět velmi silný. Vzrostl
náhodným činem, který nikdy sám nijak mediálně výrazně neprezentoval. Když jel
náhodou metrem a viděl, jak neonacisté bijí bezdůvodně černošského mladíka, jako
jeden z mála lidí, pravděpodobně zcela jediný, se postavil na jeho obranu. Kdo
zná Jana Jařaba, ví, že jde o subtilního intelektuála, který brilantně ovládá
několik jazyků, vystudoval medicínu a posilování rozhodně neholduje. On a Petr
Uhl svými celoživotními postoji a morálkou vštípili funkci vládního zmocněnce
neuvěřitelný respekt, který bohužel pak s příchodem dalších, byť rovněž
disidentů, ovšem méně výrazných a schopných v této oblasti, výrazně klesal.
Svatopluk Karásek, evangelický duchovní a undergroundový písničkář a signatář
Charty, se stal vládním zmocněncem pro lidská práva v listopadu 2004 do té doby
jako jediný poslanec. Nakonec se potvrdily obavy, že nebude mít na funkci čas.
Ačkoliv tvrdil, že je rád, že od vlády úkol hájit lidská práva dostal a že se
ale i přesto obává, zda jsou vůbec v Česku, Evropě i celém světě prosaditelná.
Jejich dodržování však považuje za zkvalitnění demokracie. Jemu samotnému se
však bohužel v této oblasti nic zkvalitnit nepodařilo.
V září 2006 jej vláda Mirka Topolánka odvolala a do funkce jmenovala Jana
Litomiského, nejméně výrazného vládního zmocněnce ze všech. Disidentská minulost
není vždy zárukou toho, že prosadíte, co chcete. A možná že to nebylo ani tak
jednoduché, protože současně vzniká pozice ministryně pro lidská práva, jíž se
stává Džamila Stehlíková. Vláda nemá jasnou představu o přesné náplni ministryně
a současně vládního zmocněnce a času na to, aby se práce dokonaleji přerozdělila
není mnoho. V době, kdy je ministrem pro lidská práva Michael Kocáb, kterého
mnozí hodnotí za nejviditelnějšího a ochotného jít po boku Romů a dalších
aktivistů bojovat proti neonacistům a říkat věci, které mu nepřinesou politické
body, totiž Litomiského ústy svého nového premiéra odvolává a do funkce po
zrušení postu ministra pro lidská práva 19. dubna 2010 jmenuje právě Michaela
Kocába. Ten je ovšem po několika měsících znechucen a stěžuje si, že se vláda v
čele s dalším premiérem Petrem Nečasem o agendu lidských práv vůbec nezajímá. V
tu dobu si předseda vlády za svého poradce pro oblast lidských práv volí Romana
Jocha považovaného za křesťanského konzervativce a šokujícího hlavně ty, o které
se má v oblasti lidských práv „starat“, svými ostrými výroky. Mezi ním a Kocábem
dochází k ostré názorové výměně i prostřednictvím médií, v nichž mu (v diskusním
pořadu Studio Stop Českého rozhlasu 6) Kocáb nabízí návštěvu jeho úřadu a Joch
přijímá. Situace mezi nimi se alespoň na pohled zklidňuje, ovšem Kocáb je i
přesto vládou 15. září 2010 odvolán. Vláda jmenuje novou vládní zmocněnkyni
Moniku Šimůnkovou, i přes protesty lidsko-právních aktivistů, včetně Anny
Šabatové, která odchází z Rady vlády pro lidská práva na protest proti stále
trvající absenci tohoto postu, až za několik měsíců, přesně 16. února tohoto
roku.