Vodní peklo

Letošní léto připravilo mnohým rodinám místo pohody horor. Mnozí ztratili při
povodních veškerý majetek i domácí zvířata. Téměř dvě desítky lidí přišly o
život, několik dalších v následujících dnech zemřelo na komplikace spojené s
povodněmi.

Jednou z nejpostiženějších obcí byl Nový Jičín. Povodní bylo zasaženo i několik
romských rodin.

Cesta o tři týdny zpět

Vláček ze Suchdola nad Odrou (není ten název náhodou od slova sucho?) se
vleče příjemně zvlněnou severomoravskou krajinou. Nedávný povodňový horor
prozrazují polámané stromy topící se v rozbahněných potocích. I když dnes
odpoledne praží slunce, vzduch je přesto těžký vlhkem.

Konečná, Nový Jičín, město. Musím říci, že krásné město.

Náměstí obkružuje stinné podloubí a také plot. Na něm visí cedule, že
rekonstrukci dotuje Evropská unie. „Mělo by to být slavnostně otevřené už brzy,
5. září tu budou slavnosti, ale teď jsou starosti s těmi povodněmi,“ informuje
mě mladík, který mě ubytovává v penzionu u Holubů. Kvůli povodním jsem tady.
Vím, že v předměstské části Žilina byli zasaženi i Romové. Ptám se na cestu k
tamní zemědělské škole, mám tam sraz s pracovníkem humanitární organizace ADRA
Petrem Konečným.

Pan Konečný je na místě přesně. Projedeme branou školy, která je výjimečně
otevřená, protože „normální“ cestu kolem vody ta voda vzala. Pár set metrů a
stojíme mezi jednopatrovým domem, snad kdysi statkem a ještě nedávnou chloubou
obce – historickým jezem. Do opravy zbývalo pár týdnů, dnes není co opravovat.
Nesměle nakoukneme do dvorku.

Za vlajícím prádlem pobíhá pár dětí a posedává několik žen.

Nejsem předem ohlášená, ohlašuji se tedy na další den. Okamžité exkurzi po domě
ale neuniknu: Co kdybych nepřišla?

„Koukněte, pani, kolik tu máme plísně, pořád větráme. Teď je to ještě horší, ale
vlhko je tu pořád. Máme nemocné děti.

Slibuji delší rozpravu na další den.

Pan Konečný z ADRY pospíchá, přeci jen je pátek odpoledne a on už víc než tři
neděle skoro nespí. Jako stavební technik posuzuje popovodňový stav domů. Hned
druhý den ráno, po děsivé noci, organizoval a sám pomáhal roznášet postiženým
občanům čistící prostředky a také jídlo. „Teď je další vlna zoufalství: to když
se lidi dozvědí, že od pojišťovny žádné peníze nedostanou. Neměli připojištění
na velkou vodu. Prý to byla pětisetletá voda. Koho by napadlo, že z toho čúrku,
který v létě skoro vyschne, bude takové peklo.“

Strach v „mrtvém“ domě

Za pár minut brzdíme u dalšího „romského baráku“. Všude okna i dveře dokořán,
zdánlivě nikde nikdo. Přízemí je vyklizeno, jen napůl stržený plakát naznačuje,
že tu byl pokoj.

Mapy na zdi zase dokumentují, kam až vystoupila voda. Jako ona stoupáme po
schodech. Na rozdíl od ní až do prvního patra. Ty schody znám už z televize, ze
zpráv 25.června. Romové ještě v šoku ukazovali, jak přenášeli děti.

Pan Konečný zabuší na první dveře. Na „Dále“ otevřeme do útulné a samozřejmě
naklizené kuchyně. Za stolem mezi umělými květinami sedí statná žena, Milada
Gažová. Nechci tak bez ohlášení vpadnout a vytasit se s mikrofonem. „Přijďte
zítra odpoledne,“ určí žena a mě nezbývá než poprosit o dopoledne. Vím, že tím
poruším sobotní rytmus, v tu dobu se přeci vaří. „Já vám řeknu, já se tak bojím,
od té doby nespím.“ Uklidním ji předpovědí (jsem profesí meteoroložka), že
takové bleskové bouřky by už přijít neměly. A rozhodně ne dnes v noci. Děsivé
vyprávění

To další dopoledne dostanu u paní Milady kávu a povídání ještě plné emocí.
„Toho 24.června byla středa, to nikdy nezapomenu,“ upřesňuje den v týdnu dcera
Aneta. Je nejmladší ze čtyř dcer. Ten den měli pár hostů, sousedka navíc slavila
narozeniny. V domě bylo tak dvacet pět dětí, nejmenší čtyřměsíční mimino. Prostě
bylo veselo, puštěná televize… a jako už pár dní sem tam pršelo. Blikání mohlo
být od televize, ale také z bouřky. V tomto kraji zase nic tak neobvyklého. Snad
ani nebylo slyšet, když poprvé někdo z přízemí zakřičel: „Voda!!!“ Ta nějak
rychle stoupala v říčce Jičínce. Jičínka se jindy sotva plouží v korytu jen pár
kroků od domu. Nikdo si nepamatuje, že by vystoupila z břehů.

Na další pokřik: „Voda, voda…“ se oslava změnila v horor. Milada vypráví: „Byl
tu hrozný zmatek, lítali jsme nahoru dolů, nevěděli jsme co dělat.“ V přízemí
Nataše tekla voda oknem do bytu. Byla tak v šoku, že prý jen mlela: „Ale děti
spí, musela bych je probudit.“ Ostatní křičeli:„Ježíš, dělej, ber děti a
utíkej!“ Do baráku vtrhla voda plným proudem, přirazila dveře do bytů, které se
otevíraly ven. Kdo zůstal v místnosti měl smůlu. Skoro. Naštěstí zavládla
solidarita. Přilétl soused a rval dveře proti proudu. Voda už nebyla po kotníky
ale po kolena a stoupala a stoupala. Jeden muž se pral s dveřmi, další tou
škvírou prostrkával vyděšené děti. Těch Kotľárových z přízemí bylo šest,
nejmenší čtyřměsíční. Konečně: Přízemí zachráněno, děti odneseny do bezpečí! Ale
co s těmi v prvním patře? V přízemí je voda už do pasu a pořád stoupá, proud se
žene domem. Únik hlavním vchodem nemožný, rovnal by se sebevraždě v ďábelském
proudu. Dřevěná skříň se odlepuje, dosud těžká obsahem dřepěla u stěny. Teď se
dává do pohybu a navzdory snaze mužů zaplní další – a teď už jediné – dveře,
únik na dvůr. Z chodby se stává past. Musí se výš, do prvního patra, na půdu….
Ale co když voda stoupne i tam? Co když dům nevydrží? Je přece z nepálených
cihel! Lidé šílí, pobíhají po domě nahoru dolů. Zvenku řve neskutečný kravál
podobný startující raketě. Lidé v Jičíně ještě nevědí, že proud přerval plynovod
a obrovský tlak drahocenného plynu se dere vodou do vzduchu za nepřetržitých
salv jako právě vybuchlá sopka. Řeka bere, co se dá, a boří dům za domem. To ti
u mostu ale nevědí.

A romský dům ještě plný lidí – dospělých a dětí – čeká na svůj osud. Pološílená
strachem paní Milada Gažová volá manželovi. „Ten byl ale na „fušce“ v Brně a
nemohl pomoci. Tak jsem volala policajty a hasiče. Řekli mi, že se musíme o sebe
postarat sami. Byla jsem zoufalá a naštvaná. Nějak mi nedošlo, že asi nejsme
sami. Vyžadovala jsem dokonce helikoptéru!“ Nezbylo než se spolehnout na rodinu
a sousedy. Pan Kotľár už svoji rodinu dostal do bezpečí, i ta druhá prý byla
kdesi v autech.

Jediným možným únikem v tom do tmy se potápějícím pekle bylo skočit do po krk
zatopeného dvora. Z něj, z vody pro paní Miladu se napřahují ruce jejích dcer a
zeťů: “Mami, skoč!“ Jen moment zaváhání – já přeci neumím plavat! – a hup! Děti
dovlekly mámu na ulici. I ta byla pod vodou. Co síly stačily běželi všichni do
kopce. Zoufalé Romy uviděla majitelka vily a nabídla jim pomoc. Děti zabalila do
dek a nabídla jídlo. To bylo pohlazení po tom děsu.

„Mami, ty jsi byla tehdy tak lehká…“, vzpomíná od sporáku Aneta. Aneta ani tehdy
nezapomněla, že maminka má těžkou cukrovku a potřebuje inzulín. Na poslední
chvíli se ještě vrátila a vzala pro mámu potřebné léky. Aneta zaplatila povodni
nejvíce. Stres a také skok do studené vody nepřežilo její ještě nenarozené dítě.
Byla ve třetím měsíci těhotenství.

„Já si stejně myslím, že to je všechno záležitost Boha. Je to trest nebo
výstraha, protože se k sobě nechováme dobře. Závidíme si, děláme podrazy. A týká
se to i Romů. Vedle mají na videu takovou bouřku s romskou písní o Bohu… Já
nevím, jestli tomu mám věřit…“

Stejné patro, podobný příběh

Na stejné chodbě bydlí další dvě rodiny. Zastihuji pouze jednu, ta druhá
netouží být v bytě, z kterého se bezmocně dívali na dravou ničící vodu. Tři z
dětí paní Sylvy Pokutové a Zdeňka Gaži jsou nachystané jít si zaplavat do
místního bazénu. Je dobře, že dokáží na hrůzu zapomenout a bavit se jako ostatní
děti o prázdninách. Jen dvě nejmenší zůstanou se mnou a s rodiči a také se
strejdou, co řve ze „Skypu“ někde v Anglii. Sedím ve vyšperkovaném bytě
provoněném karbanátky. Také bych mohla jeden ulovit, ale s díky odmítám. Děti
hladové po sportu mě jistě rády nahradí.

Strejda z Anglie je umlčen, má zavolat později. Roční Natálka klidně usíná vedla
matky na gauči, druhá dcera Helenka mi během povídání „vyčistí“ igelitku od
čokolád.

„Bylo to děsné, vůbec jsme nevěděli co dělat. Nejdříve jsme zburcovali ty v
přízemí.“ Manžel Zdeněk Gažo vstane od počítače a jde ukázat, jak páčil dveře ve
snaze udržet škvíru, kterou by děcka mohla být protažena. Všechna zachráněna,
ale voda stoupala stejně jako zmatek a strach. Nikdo netušil, co se stane, až
voda stoupne k vypínačům. Rychle pryč. Malou Natálku vynesli jako první vysoko
nad hlavou. Další děti táhla matka za ruce vodou, už nestačily. Čtrnáctiletý
Zdeněk naštěstí umí plavat a postaral se o sebe sám. A vody z nebe i ze spodu
přibývalo. „Chytneme se za ruce i s dětmi, uděláme hada, snad ten proud
překonáme,“ křičela Sylva. Nápad nebyl přijat, snad ani nebyl slyšet. Proud byl
čím dál silnější. Řev prasklého plynovodu přehlušoval všechna slova.

Proud dosahoval k mostu a postupně se začala voda přetékat i přes něj. Paní
Sylva vzala za ruce další dcery – ta nejmladší byla už zachráněná – a běžela k
mostu. Zoufalý manžel křičel: „Nechoď na ten most!!!“ Naštěstí přeběhly. Pak se
všichni shledali u příbuzných za mostem. Elektrika ve městě mezitím zhasla.
Potmě spočítali děti. Byly všechny. Ty, co byly na oslavě jako hosté, i ty
vlastní.

Pan Zdeněk Gaža dosud každý večer odchází spát právě k bratrovi. Na další
podobné dobrodružství nemá nervy. Paní Sylva spí – no spíš nespí – s dětmi v
promočeném baráku. Celé dny, celé noci mají okna otevřená.

Ve vzduchu plném vodních par se líbí spíš plísním a taky představám.

Než odejdu, přehrají mi ještě slíbené video: Bouřka, blesky, mokré střechy, snad
právě ty zde v Žilině… z mraků se vynořuje tvář. Liščí oči, nos…. Dramatická
romská hudba podtrhuje chmurnou obavu.

Jde mi mráz po zádech.

Tak jako sousedka Milada i Zdeněk se Sylvou v tom vidí satana, který chce
upevnit svou vládu, protože lidé jsou k sobě zlí.

Mimo domov

Jako hrdina se zachoval i Milan Kotlár. Právě jeho rodina bydlela v přízemí.
Čítala oněch šest dětí, nejmladší čtyřměsíční. Když se mu je podařilo za pomoci
sousedů dopravit do bezpečí, pomáhal i ostatním. Byt mu voda propláchla tak, že
se zatím nemůže vrátit. Radnice rodině poskytla ubytování v holobytech.

Podobně je na tom i další rodina z přízemí, rodina Jarky Poláčkové, neromky.
Jarka má tři děti od tří do jedenácti let. Stejně jako ostatním jim zbýval pouze
riskantní skok z okna schodiště. Jarka doufá, že by v srpnu mohli dostat
náhradní bydlení.

U jezu, tedy bývalého…

Z dalšího nárůstu plísní má strach i devět romských rodin „u jezu“. Někteří
na mě čekají s povídáním a s balíkem vuřtů. Evidentně místní „frajer – macho“
jménem Josef Rusnyak předvádí novou motorovou pilu. Salámuje jí kmeny stromů, co
se ještě před čtyřmi týdny hrdě tyčily k nebi. Voda z nich udělala topení na
další zimu. Vybaluji pití a cukrovinky, aby děcka měla něco z mojí návštěvy.
Jenže nebe se zatahuje a až příliš známý zvuk kapek ruší povídání. Sprostě prší.
Déšť buší do bílé stanové stříšky, co tu mají místo pergoly. Ten balík vuřtů v
igelitce dnes kouř ohně asi neprovoní. „Kdybyste tu nebyla, tak už tu nesedíme,“
vysvětlí mi čtyřicátnice Jana a zažene zvědavé děti do domu. Z původního asi
tuctu obyvatel, co si se mnou chtěli povídat o děsu červnové povodně zbyly jen
dvě ženy a z odpolední prosluněné selanky několik prázdných sklenic a krabička
cigaret v kaluži limonády. Ženy nervózně posedávají, pokukují směrem k říčce.
Prý to dnes tak strašné nebude.

Strašné jako toho středečního večera. Také pršelo. Naštěstí někdo zahlédl v
překvapivě rozvodné Jičínce plavat gauče a křesla. Nejdříve se vzájemně
uklidňovali… Ale přesto: Je tu přeci jen jedenáct dětí, co kdyby…. Když už byla
voda na zahradě po kotníky, naložili auta dětmi, pejsky… a hurá pryč. Jen onen
Pepa Rusnyak se svojí ženou odmítl barák opustit. Bylo jim úzko, voda stále
stoupala, vyrvané stromy vršily hráz nad jezem. Najednou jez prasknul a proud se
hnal o to větší silou k Jičínu. A za pár vteřin zastihl ty „u mostu“.

Debata „u jezu“ i ta „u mostu“ končí podobnými úvahami. I zde ten strašný
zážitek vnímají jako zdvižený prst Pana Boha.

S deštěm v zádech

Celou další noc pršelo. O šesté se jdu podívat k mostu. Hladina stoupla
alespoň o metr. Během hodiny ale déšť ustává. Vlak mě veze do Prahy. V přestupní
stanici Suchdol nad Ohří je na původně šedivé zdi obrovský nápis s dětskými
malůvkami stromů a říček: „Příroda a Poodří vždy nás udobří.“

Pár poznámek…

V Novém Jičíně a správně přičleněných obcích zemřelo přímo v souvislosti s
povodněmi osm lidí, několik dalších pak na následky povodně.

Radnice v Novém Jičíně uspořádala několik sbírek. Na kontě se shromáždilo přes
tři miliony korun. „Rada města rozhodla, že každá rodina, jejíž byt byl přímo
poničen vodou, dostane dvacet tisíc korun,“ říká starosta města Ivan Týle.

Pro radnici stejně jako pro humanitární organizace, zejména Adra, Člověk v tísni
a Červený kříž, práce nekončí. V obci a okolí pracovalo dohromady kromě stovek
hasičů, vojáků a policie i několik stovek dobrovolníku. Adra udává kolem dvou
set jen jimi registrovaných.

„Všem těmto složkám bude věnován koncert při příležitosti otevření
rekonstruovaného náměstí koncem srpna,“ říká novojičínský starosta.

Podobně byla postižena například i nedaleká samostatná obec Šenov u Nového
Jičína. Starosta Vladimír Demeter se odmítl se mnou sejít. Médiím nevěří. „Ty
obce, které byly mediálně zviditelněné, dostaly spoustu peněz. My si musíme
pomoci sami.“ Pan Vladimír Demeter je jediný romský starosta v republice.