Věřili, že není-li něco absolutně nemožné, musí existovat cesta, jak toho dosáhnout. Komiks Winton nebyl sám přibližuje další zachránce “Wintonových dětí”

„Nicky! Nicky! Tady! Ahoj!“ volá na Nicholase Wintona v kinosále paláce BBC jeho kamarád Rudi. Nicholas poprosí dámu, která sedí vedle něj, jestli by sis s Rudim nevyměnila místo, aby mohli sedět spolu, ale ta ho odmítne. Požádá o to ještě druhou paní, ale ani ta mu nevyjde vstříc. „Ženský protivný! Taky by jich neubylo,“ pomyslí si Nicholas Winton. 

Příhoda z 27. února 1988 vykresluje začátek známého příběhu – dámy, které odmítly pustit na své místo Rudiho, Věra Diamantová, později Gissingová a Milena Fleischmannová, dostaly tento pokyn přímo z produkce pořadu That’s Life (To je život) populární moderátorky Esther Rantzenové. Byly mezi 669 dětmi, které Nicholas Winton v roce 1939 zachránil z okupovaného území Československa před transportem do koncentračních táborů tím, že jim zajistil odjezd vlakem do Velké Británie.  Na dotaz Esther, zda je přítomen ještě někdo, kdo vděčí za svůj život Nicholasi Wintonovi, pak v dojemné scéně povstane celé publikum.

„Nicholas nebyl úplně komfortní s tou rolí, jakou dostal ve filmech, nemyslel si, že on je ten pravý hrdina. Stále poukazoval na to, že nebyl jediný, kdo se o to zasloužil, že to byl tým lidí, kteří se dohodli a vytvořili tuto úžasnou misi. Nechtěl, aby ta sláva padla jenom na něj,“ přiblížil během večera Tomáš Kraus z Institutu Terezínské iniciativy, který byl při procesu tvorby komiksu poradcem, snahu zdůraznit úsilí dalších lidí okolo samotného Nicholase Wintona. 

Autoři proto do příběhu zakomponovali další čtyři osobnosti, které se na záchraně dětí významně podílely – Doreen Warrinerovou, Trevora Chadwicka, Beatrice Wellingtonovou a Marii Schmolkovou. 

„Nicholas přišel do Prahy, viděl, domluvil a pak seděl v Londýně a vyplňoval víza, psal dopisy, telefonoval a jako makléř to uměl s penězi, ale kromě toho uměl dávat do pohybu ostatní lidi, a to byli často ti vykonavatelé, kteří byli blíž nejen nějakému nebezpečí, ale i samotnému jednání. V knize je pět hlavních postav, ale potíž je v tom, že jsou desítky dalších, které se tam už nevešly,“ uvedla Verecká. 

Impulsem k tvorbě komiksu pro ni bylo seznámení s dcerou Nicholase Wintona Barbarou, která o svém otci napsala životopisnou knihu Není-li to nemožné: Životní příběh sira Nicholase Wintona. Bádání a sbírání informací potřebné k tomu, aby knihu mohla napsat, trvalo čtyři roky. Každou stránku pak s výtvarníkem tvořili společně. 

Komiks zachycuje i některé méně známé situace. „Prvních třicet dětí, o kterých se příliš neví a nemluví, odletělo z Prahy letadlem. Byl to jediný let, protože letadlo je samozřejmě nákladnější než vlak, a všem dětem se při cestě udělalo špatně – kromě jediného, které měl na klíně Trevor Chadwick a snažil se ho rozptýlit, aby si nevšimlo, že ostatní zvracejí,“ popisuje autorka. 

Příběh Wintonových dětí se stal známým díky náhodě – sešit s jejich jmény objevila Wintonova žena Greta, jejíž kamarádka, žena mediálního magnáta Roberta Maxwella, původním jménem Ludvíka Hocha pocházejícího ze Slatinských Dolů, ho představila redaktorům BBC. 

„Nebylo to tak, že by Winton chtěl ty události tajit, aby se o nich nikdo nikdy nedozvěděl, jednou je dokonce použil při své kandidatuře do představenstva ve svém městě. Ale nepovažoval za potřebné o tom mluvit, protože se soustředil spíše na věci, které mohl ještě udělat, než na ty, které už se staly,“ přiblížila Verecká. 

Vizuálně i textově poutavý komiks vyprávějící o tom, „jak mladý bezdětný makléř k 669 „Wintonvým dětem“ přišel“, na 224 stránkách komfortního formátu vydalo nakladatelství Argo. 

Článek vyšel v časopise Romano voďi.