Věra Duždová Horváthová: I umění se dá dělat s nadsázkou

V dětství chtěla být herečkou a jít z jedné role do druhé. Po čase od své představy herecké kariéry upustila a zatoužila stát se filmovou kritičkou. Místo psaní recenzí se ale Věra Duždová Horváthová začala objevovat za kamerou jako režisérka a její originální videotvorba byla k vidění na výstavách v Maďarsku, Francii nebo v daleké Indii.

„Celý můj život se točí kolem umění,“ začíná své vyprávění Věra Duždová Horváthová a poodhalí střípky ze svého dětství. „Naše rodina byla a je otevřená, poslouchaly se u nás všechny žánry, díky čemuž mám celkem slušný hudební přehled. Pamatuji si, že s mámou jsem se dívala na náročnější filmy a s tátou zase na až poněkud zvláštní animace. Později jsem se dozvěděla, že animace pocházely z dílny Jana Švankmajera, který dodnes patří mezi mé oblíbené tvůrce. Po střední jsem začala chodit i do dramaťáku a jak vždycky v legraci říkám, Oscara jsem ve svých dětských tužbách přebírala hned několikrát,“ prozrazuje.

Při vzpomínce na dětství zalituje, že se u nich doma příliš nemluvilo romsky. Podle Věry tomu, že se romština z generace na generaci přestala předávat, napomohly především válečné a poválečné události. Zejména během období komunistického režimu byli romští rodiče pod tlakem apelů, aby neučili své děti romsky, protože jinak jim to pak nepůjde ve škole. „Máma s tátou se později sami na sebe zlobili, že uposlechli. Několikrát jsem je slyšela, jak toho později litovali,“ vypráví rodačka z Loun a podotýká, že absence romštiny nijak neumenšuje její romství.

„Věřím, že kdyby rozhodnutí, zda naučit své děti romsky bylo na svobodném rozhodnutí každého, a ne pod tlakem hrozby údajné neblahé budoucnosti, hovoříme dnes romsky všichni bez rozdílu,“ říká Věra. S názory, že ten, kdo už plynule nemluví romsky, není Rom, absolutně nesouhlasí. „Pokud se berete za práva Romů nebo šíříte ve společnosti romskou kulturu, a pak přijde někdo, kdo vám řekne: ‚Co ty jsi za Roma, když neumíš svou mateřštinu?‘ v tu chvíli si říkám, co ty jsi to za člověka, že mi tohle dokážeš říct?“

Umění jako komunikační jazyk

„Měla jsem štěstí na lidi,“ pokračuje ve vyprávění Věrka. Díky umění poznala i další romské a neromské umělce, kteří ovlivnili její profesní dráhu. Dnes se i díky nim věnuje převážně art aktivizmu. I proto se rozhodla před několika lety zkusit štěstí na FAMU, přestože vystudovala na střední škole státní správu a nějakou dobu věřila, že právě na úřadě najde jednou své uplatnění.

„Hrdě musím říct, že jsem byla první pod čarou, ale přijata jsem nebyla. Ale na druhou stranu přišla od děkana fakulty skvělá nabídka, která se neodmítá, a tak jsem měla možnost absolvovat roční program FAMU International. O něco později jsem nastoupila na AVU na obor nová média a měla jsem během studia možnost stáže na katedře dokumentární tvorby opět na FAMU. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že láska k příběhu je pro mě přeci jenom víc než nová média, a proto jsem školu nedokončila,“ vysvětluje Věra. Toho, že titul a známosti otevírají dveře do světa umění, si je vědoma, a proto se letos rozhodla vrátit se do školy a studovat na vyšší odborné škole filmových studií. Při studiu je rozhodnutá se i nadále věnovat art aktivizmu, tvořit a vystavovat svá díla pod svým vyvdaným i rodným příjmením Duždová, které je v oblasti umění známější.

Její tvorbu může veřejnost znát také pod umělecko-aktivistickou skupinou Romane Kale Panthera, jejíž členkou je deset let. Skupina prostřednictvím umění bojuje za lidská práva utlačovaných skupin. „S nápadem založit Romane Kale Pantera přišla slovenská umělkyně Tamara Moyzes, se kterou jsem už dříve spolupracovala. Naši základnu tvoří kromě nás dvou i David Tišer, ale na některých projektech jsme měli možnost spolupracovat i s dalšími umělci,“ přibližuje Věra.

„Snažíme se skrze umění reagovat na kauzy nebo témata, které nejsou v České republice nebo na Slovensku, co se týká romské menšiny, v pořádku. Poprvé jsme upozorňovali na vůbec první narozená paterčata v Česku, což bylo a je stále probírané téma. Zaujala nás i kauza slovenských policistů, kteří zadrželi děti a v uzavřené místnosti pod dohledem kamer je nutili, aby se navzájem fackovaly. Bohužel soudní proces dopadl ve prospěch policistů a žádný trest za to tehdy nepadl,“ neskrývá své rozčarování.

Black Lives Matter

Výstava Bílá místa, která byla zahájena v září v ústecké Galerii Hraničář, obsahuje ve svém názvu i písmenka BLM, což je zkratka aktivistického mezinárodního hnutí Black Lives Matter. Vzniklo ve Spojených státech v roce 2013 a upozorňuje na případy zvýšeného policejního násilí, rasové nerovnosti a systematického rasismu vůči černochům. „A i my jako umělci začínáme nahlížet na historii z kritického úhlu pohledu,“ říká Věra, která se na výstavě podílela autorsky i kurátorsky.

„Překvapilo mě, že na zahájení výstavy padaly ze strany přítomných návštěvníků a novinářů i takové dotazy, zda se my Romové v Evropě můžeme přidávat k hnutí Black Lives Matter a vyjadřovat k tomu, co Afroameričané v minulosti zažili,“ podivuje se Věra Duždová Horváthová a dodává, že osud Romů byl v ledasčem podobný, protože i oni stále zažívají rasismus a na některých místech Evropy v minulosti dokonce poznali otroctví, asimilaci nebo perzekuce a segregaci, která ve čtyřicátých letech vedla k holokaustu Romů.

Během výstavy Bílá místa se vedle aktivistické skupiny Romane Kale Panthera představila veřejnosti i celá řada romských a proromských umělců, kteří tak upozornili na stereotypizaci v umění a neviditelnost menšin v majoritní kultuře. „Rozhodli jsme se intervenovat do kapitoly známé pohádky Josefa Lady nazvané „Mikeš ukraden“ s cílem poukázat na možné negativní dopady děl, která jsou všeobecně milována a považována za součást národního kulturního bohatství,“ vysvětluje záměr vystavovaného díla a dodává, že přepsaná pohádka „Mifeš ukraden“ pracuje také se stereotypem, ovšem na rozdíl od původního textu, kdy autor zmiňuje, že „cikáni ublížili kocourkovi“, používá stereotypní představu zcela záměrně.

„Ladu mám ráda, také jsem ho v dětství četla, ale když si představím, jak musí být romskému dítěti, když se čte: ‚Milé děti, ti lidé byli cikáni,‘ tak si musíme uvědomit, že tento stereotyp může v některých lidech zůstávat a ovlivnit jejich vnímání tak, že všichni Romové kradou nebo ubližují němým tvářím,“ říká umělkyně a podotýká, že pohádka od Josefa Lady je krásná, ale měli bychom k ní přistupovat i tak, že někomu může ublížit. „A proto pohádka v naší přepsané podobě končí větou ‚každá mince má dvě strany‘, která vybízí dětské čtenáře, aby se nedali ovlivňovat stereotypem a naopak se nebáli mít vlastní názor,“ vysvětluje a zároveň se podělí o nedávný zážitek, kdy výstavu, která byla věnovaná romskému holokaustu narušil návštěvník, který uprostřed galerie vykřikoval, že je úplně jedno, zda „cikáni“ prožili holokaust, protože v jejich případě o nic nejde a vlastně si ho i zasloužili, protože ukradli kocourka Mikeše.

Příběh mého života

„Ptala jsem se sama sebe, zda nechám veřejnost nahlédnout do svého života, a rozhodla jsem se, že to udělám, protože takových životních příběhů je a ještě daleko horších. Neviděla jsem důvod to tajit,“ vzpomíná na těžké chvíle, kdy jí propukla vážná nemoc a zároveň její maminka umírala na rakovinu. „Když jsem ležela v nemocnici, máma mi umřela. Mrzí mě, že jsem nemohla jít ani na pohřeb, v tu dobu jsem se učila znovu chodit, ale tohle mě nikdy nepřestane mrzet. Bylo to jedno z mých nejtěžších období,“ svěří se Věra. Krátký video gif a časosběrnou sbírku fotografií, které pořizovala jak v průběhu hospitalizace, tak třeba i během své svatební cesty, vystavila během Světového romského festivalu Khamoro. Výstava dostala název Baví mě být VHL syndrom! a Věra skrze ni nechala diváky nahlédnout do nejniternějších okamžiků svého života.

Kromě videí a fotografií se s veřejností dělí o své životní zážitky i prostřednictvím povídek. „Moje psaní vždycky patřilo do šuplíku, ale když se tehdy ozvala moje nemoc, tak jsem si řekla, že je potřeba se tomu věnovat víc, protože nějaký čas nestrávím natáčením v exteriéru, zatímco příběhy mohu psát i doma. A po letech se mi podařilo povídky vydat ve sborníku romistických studií Romano džaniben,“ prozrazuje Věra, která nedávno jednu ze svých povídek přečetla během autorského čtení na festivalu malých nakladatelů Tabook, kde se mimo ní představily i další romské autorky publikující pod hlavičkou nakladatelství Kher.

„A možná, že si někdo, kdo zrovna teď čte můj příběh, uvědomí, že se svého snu nemá vzdávat. Začněte se mu věnovat pokud možno hned a je jedno, zda budete fotit nebo malovat krajinky. A pokud se chcete vyjadřovat směrem ke společnosti, máte jako umělec šanci ukázat veřejnosti ožahavé téma z druhé strany, s nadsázkou a nadhledem, a přimět ji tak o něm přemýšlet jinak,“ uzavírá své vyprávění Věra Duždová Horváthová.

Článek vyšel v časopise Romano voďi. Objednávejte pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.