Václav Šneberger: Pokračujeme ve stereotypech minulých generací
„Vždycky jsem měl takovou obsesi vystupovat proti nespravedlnosti. To je
taková moje porucha,“ říká Václav Šneberger, bývalý ředitel organizace Step by
Step, dnes člen Ligy otevřených mužů usilující o početnější zapojení mužů do
českých škol. Před dvěma lety byl jedním z lidí, kteří zažalovali český stát u
Evropského soudu pro lidská práva a hájili práva rodin 18 romských žáků
zařazených v osmdesátých letech do zvláštních škol. Štrasburský soud dal jejich
žalobě zapravdu a označil toto jednání českého státu za diskriminační. V
rozhovoru Václav Šneberger popisuje, jak se na tuto kauzu dívá s odstupem dvou
let a jak vidí současnou práci s romskými žáky na českých školách.
NEPŘEHLÉDNĚTE
České školy dva roky od Štrasburku. Co se změnilo?
* Jak se dnes s odstupem dvou let díváte na celou kauzu D.H. a další vs.
Česká republika? Jste rád, že jste se do něčeho takového pustil?
Ano, jsem rád. Jsem totiž vždycky rád za každé dítě, které může díky školství
dosahovat svého osobního maxima. Smyslem toho případu bylo jasně ukázat na
segregaci romských dětí a na to, že jejich zařazování do zvláštních škol
praktických ničí jejich další vzdělávací příležitosti již v ranném věku. Kromě
právního sporu jsme společně s učiteli a romskými pedagogickými asistenty
dokázali, že přes 70 procent dětí nemá ve zvláštních školách co dělat. Ty děti
dosahovaly stejných výsledků jako děti ze škol základních.
* Jak hodnotíte to, co se v ČR v oblasti segregace romských dětí za dva
roky od rozsudku událo?
Vidím to ve třech rovinách. Zaprvé je pozitivní, že dnešní politiku v oblasti
vzdělávání řídí kompetentní osoby s jasnými vizemi, které prosazují desegregaci
a kvalitu vzdělávání. Tedy systém sám prosazuje změnu. Druhá rovina je ta, že
společnost se polarizovala a namísto hledání řešení hledá důvody, proč to nejde.
Hledáme viníky a problémy na všech stranách. Tudy ale cesta nevede. Ty děti ani
rodiče za nic nemohou, přemalování cedule ze zvláštní na základní taky nepomůže.
Myšlenky a prostředky, jak těm dětem pomoci jsou, chybí jen vůle a taky profesní
vybavenost pedagogů. Samozřejmě, že existují školy, které mají kvalitní programy
a mohou takové děti dostat hodně nahoru. Kolik jich ale je, tři až pět procent?
Třetí rovina je individuální, skrytá, ale o to více společensky nebezpečná.
Segregace je prostě naše cesta, jak se vypořádáváme s vlastním rasismem a
představou, že my bílí jsme něco víc. Nechceme vedle Romů bydlet, nechceme aby s
nimi naše děti chodili do školy. Neprošli jsme si žádnou katarzí, jen
pokračujeme ve stereotypech minulých generací.
* Co by tedy podle vás pomohlo nápravě tohoto stavu?
Řeknu Vám řešení – individualizace pedagogické práce, mentorská podpora
učitelům v získání potřebných kompetencí, osobnostní příprava učitelů a
supervize, spolupráce s komunitou.
* Na problémy sociálně znevýhodněných dětí se dost často pohlíží až jako
na problémy zdravotního nebo duševního rázu (retardace, poruch učení). Přitom
prostředí sociálního vyloučení a vlivy, které všemu předchází, učitelé předem
neřeší. Jak současné i budoucí pedagogy přimět pracovat i s tímto rozměrem?
Dítě je osobnost a ne diagnóza. Musíme se oprostit od paradigmatu, že na
každou nenormálnost vymyslíme nějakou instituci nebo poradce. Učitel nebo
učitelka má kvalitně učit, nic jiného. Kvalita je to v případě, že využívá
všechny své kompetence k tomu, aby všechny děti dosahovaly možného maxima.
* Pobýval jste teď určitou dobu v zahraničí. Přivezl jste si odtamtud
nějakou zkušenost, která by pro Českou republiku a to, jak se snaží řešit
problém vzdělávání romských žáků, mohl být návodem?
Návody nefungují. Co funguje je nestydět se a pojmenovat problém a investovat
do jeho řešení. Výzkumů už bylo dost, teď se musí konat. V Anglii měli problém
se školní zralostí, vymysleli program Get ready for school a je úspěšný. V
Americe je zase program No child left behind a je úspěšný. V České republice je
třeba program Začít spolu a je úspěšný. Všechny tyto programy fungují i
mezinárodně. Návodů je dost, peněz málo, protože je raději dáváme na další
dálnice nebo moderační tabule ve školách.
