V úterý v Praze proběhne vernisáž výstavy o romském koncentračním táboře Hodonín u Kunštátu
V úterý 30. 6. se bude od 18:30 konat vernisáž umělecké výstavy „Jako by nikdy neexistoval“ o romském koncentračním táboře Hodonín u Kunštátu Michaely Pospíšilové-Králové v pražském Café v Lese (Krymská 12, Vršovice). Součástí programu je i přednáška Markuse Papeho, německého novináře žijícího v Praze, který se tematikou romského holocaustu dlouhodobě zabývá.
Výstavu tvoří citlivě domalovávané černo-bílé historické fotografie, texty a koláže. Michaela Pospíšilová-Králová, autorka artefaktů výstavy, svůj záměr vysvětlila takto: „Nešlo mi o vytvořeni dokumentárního souboru, ale spíše o zachycení atmosféry či mého pocitu z Hodonínku.“ V doprovodném textu píše: „Kousek nad Brnem je v lesích schováno místo, o kterém téměř nikdo neví. Nacisty nazvaný Cikánský tábor II se nacházel na malé silničce protínající les mezi Hodonínem a Kunštátem. Není zde šipka, cedule, nic, jako by nikdy neexistoval. Ten, kdo to zde zná, má možnost po neoznačené cestě odbočit a dostat se na místo, kde na louce, obklopené hlubokými lesy, stále stojí jeden z původních baráků tábora. Po celých desetiletích sloužil jako součást rekreačního střediska s bazénem, až se vláda před šesti lety rozhodla zde vybudovat důstojný památník.“
Mezi lety 1942 a 1943 zde bylo koncentrováno přes tisíc tři sta mužů, žen a dětí. Z nichž v důsledku nelidských podmínek, hladu a vysilující práce přes dvě stě zemřelo. Osm set dalších bylo zavlečeno do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Tábory v Hodoníně u Kunštátu i v Letech u Písku byly zakládány na základě německého nacistického výnosu, v obou však táborový personál tvořili výhradně Češi. Nacistický teror v tzv. Protektorátu Čechy a Morava přežila méně než desetina jeho Romů. Dodnes jeho pamětní místa čekají na pietní úpravu.
Přednášející Markus Pape k výstavě řekl: „Příběh hodonínského tábora je dodnes nadále neprávem zapomenutý ve srovnání s letským, o kterém se mezitím už dozvěděl i svět. Právě on však dokáže dovysvětlit důležité souvislosti genocidy českých Romů a Sintů za druhé světové války.“
Na úvod vernisáže František Lacko, romský sanitář z Prahy, který přednáší jako „živá kniha“ na pražských školách, recituje svědectví Františka Daniela, bývalého vězně tábora: Když mladému romskému kováři četníci odvezli otce do tehdy ještě „jen“ koncentračnímu tábora v Osvětimi, vydal se za ním, aby ho osvobodil. Na hranicích byl zatčen, uvězněn, útěkem o vlas unikl trestu smrti, skrýval se, až byl znovu zatčen a se svoji sestrou zavlečen do tábora v Hodonínku. Ve svých vzpomínkách popisuje například, jak tamní táborový personál zabíjel vězenkyni za trest. Ke konci provozování hodonínského tábora tam byla přivezená skupina vězňů z tábora Lety u Písku. S nimi si vězeň promluvil a dokázal tím porovnat životní podmínky v obou táborech.
