V Praze v neděli proběhne mše za Karla Holomka. Celebrovat ji bude Tomáš Halík

Jako ohlédnutí za osobností, životem a dílem Karla Holomka zveřejňujeme při této příležitosti vzpomínku jeho dcery, ředitelky Muzea romské kultury, paní Jany Horváthové, kterou napsala pro zářijové vydání časopisu Romano voďi.  

Zemřel Ing. Karel Holomek (1937–2023)

Dne 27. 8. zemřel zakladatel Muzea romské kultury Karel Holomek. Narodil se do rodiny původních moravských Romů, kteří se na Moravě usazovali od konce 17. století. Praděd Karla Holomka Tomáš se snažil usadit v obci Svatobořice již od 40. let 19. století, ale místní o „cikány“ nestáli, a vždy je s pomocí násilí vyprovodili.

V průběhu dalších čtyř desetiletí, kdy se rodina Holomkova svého snu o usazení stále nevzdávala, jim místní umožnili zakotvit kus za obcí na půdě „nikoho“, totiž na katastru, k němuž se nehlásila ani obec, ani sousední město Kyjov. Posléze zvětšující se osada nesla proto příznačné jméno Hraničky. Tomášův stejnojmenný vnuk a taky otec našeho Karla – JUDr. Tomáš Holomek (1911–1988) se pak stal prvním Romem v Československu, který studoval vysokou školu, v roce 1932 nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy; válka jeho studium přerušila, rodinu na rasovém základu zdecimovala, Tomáš ji přežil a po válce vykonával právnickou praxi.

Karel šel ve stopách svého otce, vystudoval vysokou školu – obor strojní inženýrství na Vojenské akademii v Brně a několik let tam pracoval jako odborný asistent – vědecká naděje. To se však náhle změnilo, když se Karel otevřeně vyjádřil o vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území jako o sprosté agresi. Z fakulty byl vyloučen. Působil v první české romské organizaci: Svazu Cikánů-Romů, ta měla hospodářské a účelové zařízení Nevodrom (Nová cesta), v jeho rámci Karel pracoval jako ředitel brněnského závodu. Podařilo se mu během jediného roku vybudovat kovářskou dílnu a v ní zahájit výuku několika romských učňů v kovářském řemesle.

Na příkaz Krajského výboru KSČ však i odtud musel odejít. Na příštích dvacet let to mělo být jediné kvalifikované místo, které po opuštění armády vykonával. Dál už mu byly určeny jen dělnické profese, i ty však díky vytrvalému úsilí „soudruhů“ hledal jen s velkými obtížemi. Bylo mu nakonec povoleno stát se řidičem těžkých nákladních aut a posléze jako inženýr byl sesazen do role dělníka rozličných často i značně vzdálených staveb socialismu. Mezi takové patřila Sila Ivančice, zakládal stavbu Jaderné elektrárny Dukovany, ropovod ze Šlapákova do Neratovic, Demolice Litvínov v chemických závodech a několik drobnějších staveb, jako rybník v Ivančicích, železniční vlečka v Ivančicích, železniční překladiště Pávov u Jihlavy ad.

Od roku 1977 se Karel připojil k disentu. Byl zařazen do sítě rozšiřovatelů tzv. zakázané literatury, kterou získával od Jiřiny Šiklové, Milana Šimečky a někdy i přímou dodávkou z Rakouska a Německa. Šlo o Svědectví, Listy, Index a hlavně samizdaty. Karel si založil i vlastní vydavatelství samizdatové literatury. 

V polistopadovém období působil jako poslanec České národní rady za Občanské fórum. V roce 1991 byl hlavní činitelem při vzniku Muzea romské kultury, tehdy neziskové organizace pod hlavičkou Společnosti přátel o odborníků MRK, jejíž byl dlouholetým čestným předsedou, a neziskové organizace Společenství Romů na Moravě Romano / Jekhetaniben pre Morava (poskytující sociálně právní poradenství a terénní programy v romských lokalitách), v roce 1999 začal na půdě této organizace vydávat romsko-český čtrnáctidenník Romano Hangos / Romský hlas.

Karel Holomek získal celou řadu významných ocenění včetně Medaile za zásluhy z rukou prezidenta Václava Havla (2002), Prix Iréne (2007), v roce 2010 cenu Roma Spirit v kategorii, v roce 2011 Cenu Muzea romské kultury za dlouholetou neúnavnou práci ve prospěch romského etnika a za významnou roli, kterou sehrál při zakládání a budování MRK, z rukou Karla Schwarzenberga převzal v roce 2014 Cenu Ferdinanda Dobrotivého. V roce 2005 natočil režisér brněnského studia ČT Karel Fuksa o Karlovi dokument z cyklu Portréty s názvem Ing. Karel Holomek, ochránce slabých. A v roce 2017 vznikl první dokument z cyklu Galerie elity národa (GEN) o člověku romské národnosti – Karlu Holomkovi, a to pod taktovkou režiséra Břetislava Rychlíka.

Své vzpomínky na dětství a osud rodiny Holomkových Karel sepsal v roce 2010 pod svým pseudonymem Karel Oswald v knize Dávné vzpomínky. Marnost nad marnost, ale jak krásná… . Byl ale především publicistou, který léta publikoval své příspěvky a eseje v novinách, poslední roky zejména v Lidových novinách. Od září 2017 po těžkém ataku mrtvice ochrnul a byl až do své smrti upoután na lůžko, veřejného života se od té doby již neúčastnil.

Poslední rozloučení proběhlo v brněnském krematoriu 1. 9. za početné účasti lidí ze všech koutů Česka ale i Slovenska. Na pohřbu zazněl nekrolog režiséra Břetislava Rychlíka a spisovatele Martina Milana Šimečky. Karel Holomek bude mít pomník na hrobu rodiny Holomkovy na brněnském Ústředním hřbitově, na přelomu září a října by měla za Karla proběhnout také zádušní mše v Praze. Ale popel z jeho tělesných ostatků bude dle jeho přání rozprášen na vrcholu Kralického Sněžníku přesně za rok od jeho úmrtí. Budeme rádi, když se přidají všichni, co měli Karla rádi, ocenil by veselý happening. Videozáznam z pohřbu lze zhlédnout na Romea.cz. 

Můj táta, malý velký muž

Táta Karel měl křestní jméno Oswald, používal ho i jako svůj pseudonym. Vždyť svoji knihu Dávné vzpomínky. Marnost nad marnost, ale jak krásná…  vydal pod tímto pseudonymem: Karel Oswald. Ale byl taky Aladin (představovala jsem si jej, jak jako malý chlapec létával na kouzelném koberci, což byla jedna z jeho historek) neboli Ali, což bylo jeho jméno ze skautu, asi proto, že měl orientální vzhled. Ale jako děti, se sestrou, jsme mu říkali Tatare, protože byl kudrnatý, černý a zarostlý černýma vousama jako Tatar. A když ne Tatar, tak jenom tata – po moravsku, nikdy táta, to nám přišlo trapné. Vždy býval dost rtuťovitý, věci prožíval a taky u toho mnohdy „holomkovsky“ koulel široce otevřenýma černýma očima, prostě Tatar. Nejen skaut, který jako chlapec absolvoval důsledně všechny ty tvrdé bobříky celodenního nemluvení, hladu a podobně, ale byl to i nadaný sportovec, reprezentant republiky ve sportovní gymnastice.

Taky neuvěřitelně bravurně řídil auta, jen tak mimochodem byl i instruktor autoškoly, při jízdě do hor nám na ledu ukazoval „školu smyku v praxi“, takže jsem se v autě často bála. Ale byl taky zarytým milovníkem dějin, obzvláště českých, miloval heraldiku, sbíral staré zbraně a vozil nás po všech známých i neznámých památkách tehdejšího Československa. Geny a výchovu ale nepřečůráš. Brilantní mozek svého otce – strojního inženýra ani jeho smysl pro orientaci či nadání na jazyky nemám, lásku k dějinám, umění a kultuře mi však jeho vliv hluboce vryl a taky inklinaci k tomu všechno řešit s plným nasazením a s otevřeným hledím, jak on rád říkával. Někteří posměváčci o něm na to konto tvrdili, že je neřízená střela. Všechno lze vykládat různě. Dneska vím, že to byl ryzí člověk s obrovským pochopením zejména pro všechny slabé, postižené a přehlížené. Malý velký muž… Jenže on nebyl malý jen vzrůstem, duše malého kluka v něm byla zakletá i ve stáří. A to je možná jeden z důvodů, proč ho lidi měli tak rádi.

Dcera Jana