V domě hrůzy - Jak vypadá past dluhů v českých romských ghettech

Agenti firem specializujících se na rychlé půjčky na to místo dojedou i
poslepu. V Předlicích na okraji Ústí nad Labem jejich byznys jen kvete. Místní
domy obývají z drtivé většiny mimořádně chudí lidé, závislí na sociálních
dávkách, a právě jejich železná pravidelnost tady vždy nabízela dobrou
perspektivu. Nic ale netrvá věčně: dvouapůltisícová komunita předlických Romů
právě teď potvrzuje obavu, že česká romská ghetta, na něž sedí úřední titul
„sociálně vyloučená lokalita“, ovládnou vedle nezaměstnanosti, prostituce a drog
i další problémy. Třeba past beznadějných dluhů, do níž v Předlicích padá stále
více lidí. Předminulé vedení radnice pád místních podpořilo. Současné vedení
slibuje, že problém Předlic bude řešit. Přesto není možné tvrdit, že za zmarem
bývalé měšťanské čtvrti vykukuje kdovíjaká naděje.

Nájem jako v Praze

Do předlického mikrosvěta to z centra Ústí nad Labem trvá slabých deset minut
trolejbusem. Je to ale obrovský skok. Od upravených domů, pestrobarevných výloh
a spěchajících Ústečanů se přes průmyslovou zónu s kouřícími komíny, labyrintem
trubek a chladnými skladišti prosmýkneme do jiného světa. Většina domů v
omlácených ulicích nemá vchodové dveře. Pokud někde zůstaly, je na nich nápis
„Zamykejte“. Na činžáku u místní školy ho střídá věta „Táhněte jinam, drogy
neprodáváme“. Je poledne a nikde není ani živáčka. „Je moc brzo. Děti jsou ve
škole, chlapi na fuškách a ženské vaří. Ožije to tady tak až kolem páté,“
vysvětluje situaci Miroslav Brož z organizace Člověk v tísni, jejíž terénní
pracovníci se v místních ulicích pohybují už dlouhá léta. Na dvorku jednoho domu
si hrají tři asi čtyřletá děvčátka ve vytahaných teplákách. Sedí u velké kaluže
a kelímky od jogurtu přelévají vodu do plastového autíčka. „Žádná kaluž, to
prosakuje žumpa ze sklepa,“ osvětluje Brož zjištění, že v kaluži plavou kromě
nejrůznějších odpadků i fekálie. Malé tmavovlásky neodpovídají na pozdrav –
jejich pozornost právě upoutal asi tříletý chlapeček ve značkové teplákové
soupravě. Přesněji řečeno, vyšperkovaný elektrický džíp, který s potěšením řídí.
Neběží k němu ani se nedožadují zapůjčení té úžasné hračky, jen s touhou v očích
pozorují jeho spanilou jízdu ulicí. „To je dítě Moraváků,“ říká Brož.

Tahle přezdívka se v Předlicích používá od roku 1999 a je klíčem k pochopení
mnoha místních problémů. Právě před devíti lety přišly do Předlic z Moravy první
romské klany, jejichž členové zbohatli podle hlasu ulice na prostituci, drogách
a lichvě, a začaly od firem navázaných na město skupovat místní nemovitosti.
„Nevíme, kolik toho mají, protože domy často píšou na jiné lidi,“ říká Brož. Na
první pohled by se mohlo zdát, že obchodník, který má zájem o padlou lokalitu,
musí být blázen. Ale opak je pravdou. Soukromé firmy, v nichž seděli i lidé z
radnice, se problémových nájemníků rády zbavovaly a domy prodávaly za směšné
částky (v některých případech se cena za činžák pohybovala v řádu desítek
tisíc). Noví majitelé nevzdělaným a chudým nájemníkům pod pohrůžkou vystěhování
vnutili nové smlouvy, které jim několikanásobně zvyšují nájemné. Za
jednopokojový byt v Předlicích bez sociálního zařízení se tak platí i deset
tisíc měsíčně. Byznys jde dobře, protože zbídačelí – a kvůli barvě kůže okamžitě
identifikovatelní – nájemníci mají minimální šanci získat v Ústí jiný byt.
Peníze na předražené nájmy se v Předlicích shánějí různě. K favoritům patří
práce načerno. Nezaměstnanost v Předlicích kolísá okolo 90 procent, ale ve
skutečnosti pracuje téměř každý – načerno. „Člověk, který má vysoký nájem a
dluhy, nemá vůli pracovat legálně za osm tisíc měsíčně. Lepší jsou dávky a práce
načerno,“ objasňuje Brož.

Je mi to fuk

A když to nestačí, je tady ještě nová možnost -služby nebankovních
společností, jejichž agenti rádi půjčí každému bez zbytečných formalit. Místní
neumí odolat lákadlu rychle získaných peněz a zároveň díky fintám ve smlouvách
nejsou schopni pochopit, jak nevýhodná jejich půjčka ve skutečnosti je. „Když se
opozdí se splátkou, velmi je překvapí, že jim dluh naroste o desítky, někdy i
stovky procent,“ vysvětluje Brož. Z desetitisícové půjčky se rychle stává
stotisícová záležitost, která dále bují. Firemní exekutoři berou i sociální
dávky a dlužníky může spasit jen výhra v loterii nebo smrt. S dluhy se nikdo
nechlubí, ale na Člověka v tísni se každopádně v roce 2006 obrátilo 45 klientů,
kteří se ocitli v dluhové pasti, v následujícím roce jich bylo už 119. A jen za
leden a únor letošního roku žádalo o pomoc s financemi 125 lidí. Padesátnice
Helena Féčová je výjimkou, která je ochotná o své mizerii mluvit. Celé hodiny
sedí shrbeně na válendě ve svém jednopokojovém bytě. Kromě dřezu bez odpadu,
sporáku na plynovou bombu, skříně a stolku zde není nic. Na otázku, kolik má
dluhů, jen krčí rameny. Její třináctiletá dcera Marie, poslední z jejích čtyř
dětí, které ještě nevyletělo z rodinného hnízda, při našem příchodu stydlivě
mizí. „Asi sto tisíc i s penále dlužím na zdravotním pojištění. 20 tisíc
Providentu, ale to už dlouho nesplácím, takže to určitě naskočilo. Kontokorent u
Komerční banky možná osm a ještě dopravní podnik a Maxkarta. Dohromady možná dvě
stě tisíc,“ rozpomíná se Féčová. Její příjem složený z podpory v
nezaměstnanosti, příspěvku na dítě a dalších dávek činí 7300 korun, 4500 spolkne
bydlení (dům, ve kterém žije, nepatří Moravákům, takže nájem je nižší).
Nebankovní společnost Provident ji netíží, protože se zatím neozvala. „Ať
přijdou, uvidí, že stejně nic nemám,“ říká tiše. Pohled do místnosti jí dává za
pravdu. Paní Féčovou, choulící se do černobílého velkého svetru, momentálně
nejvíc trápí první splátka na dluh za zdravotní pojištění. „Musím zaplatit do
čtrnácti dnů sedm tisíc. Kde na to vezmu, to nevím. Asi si půjčím,“ přemítá. „A
když ne, vezmou mi dávky, nebo půjdu do vězení. Je to jedno. Tady dluží každý
první,“ dodává laxně žena a sbírá neviditelné drobky z oranžové dečky na stolku.

Nově zavedený osobní bankrot Heleně Féčové nepomůže: stejně jako spousta jejích
sousedů nepracuje a nemá žádný majetek, jímž by se dala pokrýt alespoň část
dluhu.

Lidé z terénu přiznávají, že pokud jejich klient dorazí až ve chvíli, kdy už je
v pasti a blíží se exekuce sociálních dávek, je velice obtížné mu pomoci. Proto
teď všichni věří v prevenci. „Chceme usilovat o to, aby zákon jasně defi noval
možnou výši úroků a nastolil pravidla, za jakých můžou nebankovní společnosti
půjčovat,“ vysvětluje Josef Brož. Jeho kolegové navíc vytvořili jednoduchý
komiks, jenž popisuje metody agentů, a rozdávají ho v krizových oblastech.
Rozjela se i billboardová kampaň a vznikla stránka s názvem
www.spotrebitelskyudel.cz, která má šťastnější zbytek české populace upozornit
na fakt, že nebankovní společnosti bohatnou z našich daní.

Opravdu složité

Půjčce ještě člověk může odolat. Ale jak na klan Moraváků? Po Předlicích
jezdí v drahých autech, jejich „pomoc“ ve formě lichvy jednou za čas potřebují
všichni, o každém nezvaném hostovi v revíru jsou rychle informováni a pro ránu
nejdou daleko. Takže svědčit proti nim pokládají místní za čiré šílenství a
změna často leží na aktivitě místních úředníků. Ústecký stavební úřad například
loni v prosinci navštívil asi nejhorší dům v Předlicích, tzv. prasečák, a
chystal se jeho majiteli Vladimíru Jonimu (členovi klanu Moraváků) udělit
pokutu, která se mohla vyšplhat až na jeden milion korun. Šlo o to, že Joni z
bývalé tiskárny udělal nezkolaudované bydlení pro dvacet rodin. Přibližně stovku
svých nájemníků přilákal nabídkou, že jim zajistí ochranu před věřiteli a
lichváři. „A tak šli,“ říká Jakub Michal z Člověka v tísni. Jednopodlažní
„prasečák“se nachází na začátku Předlic vedle kamionového parkoviště, přímo za
šipkou na plechovém plotě „DŮM HRUZI“. Po chvíli vychází zdejší domovnice paní
Gombošová, ale s novináři se odmítá bavit. Na otázku, jaké jsou zde nájmy,
odpovídá: „Nevím, nezajímám se, jako domovnice neplatím.“ Podle neoficiálních
informací se tady cena za jednopokojový byt bez toalety pohybuje mezi osmi až
deseti tisíci korunami.

To zní šíleně. Podle města se ale tato situace už brzy zlepší. „Majitel slíbil,
že vše uvede do pořádku, proto mu nebyla udělena pokuta. Věříme mu,“ říká Milan
Knotek z ústeckého magistrátu. Kdy ale ke změně na standardní ubytovnu s běžnými
cenami dojde, město neví. „Ze zákona žádná určená lhůta není. Budeme to
sledovat,“ dodává Knotek.

To je samozřejmě málo. Zrovna před pár dny „Moraváci“ koupili v Předlicích další
dům. Získali ho od pražské společnosti 1595, která jich vlastní ještě dvanáct, a
už stihli vystěhovat rodinu, která nechtěla přijmout novou smlouvu. Ostatní mají
měsíc na to najít si jiné bydlení nebo přijmout nový vysoký nájem. „Je to
složitý problém,“ komentuje šlamastyku, kterou kdysi spustilo samo město,
primátor Ústí nad Labem Jan Kubata (ODS). „Do konce roku chceme vybudovat přímo
v Předlicích akční centrum, ve kterém by sídlili zástupci policie, sociálního
odboru, Člověka v tísni a Agentury pro začleňování vyloučených lokalit. Primátor
doufá, že spojené síly předlické problémy překonají. „Doufejme, že se tenhle
projekt stane skutečností,“ říká Jakub Michal.