Ústavní soud kritizuje nedostatky v oblasti bydlení v Česku. Na základě stížnosti romských nájemníků vyzývá ke změně
Nejistota spojená s bydlením může podle Ústavního soudu (ÚS) ohrozit důvěru lidí v demokratický právní stát. Česku chybí zákon o sociálním bydlení, uvedl soud. Jde prý o dlouhodobě neudržitelný stav, odporující mezinárodním závazkům státu. Soud dnes sice zamítl stížnost nájemníků obecních bytů v Olomouci, avšak v nálezu zároveň zkritizoval systémové nedostatky spojené s bydlením v Česku. Soud upozornil na obchod s chudobou, jde podle něj o nemravné zneužívání lidské tísně.
Soud apeluje na zákonodárce, aby provedl aktivní kroky k přijetí zákona o sociálním bydlení, uvedl soudce zpravodaj David Uhlíř. “Jinak hrozí vyostření krize v oblasti sociálního bydlení. Je přitom dlouhodobě zjevné, že se tyto obtíže budou v budoucnu dotýkat nejen osob ohrožených chudobou, ale s ohledem na inflaci a narůstající ceny energií i střední třídy, seniorů, samoživitelek, studentstva a mladých osob,” stojí v nálezu.
Advokát stěžovatelů Maroš Matiaško věří, že nález může přispět ke zlepšení situace. Na problémy podle něj upozorňují i mezinárodní lidskoprávní organizace.
“Soud zamítl stížnost ve věci samé, což je i pro stěžovatele negativní zpráva, nicméně zdůraznil systémový problém, který lidé ve zranitelné situací pociťují, a to je absence systému sociálního bydlení,” řekl ČTK Matiaško.
Sociální dávky nejsou podle ÚS řešením, pokud chybí faktický a efektivní přístup k důstojnému bydlení. Soud upozornil na obchod s chudobou, kdy dávky čerpají lidé, kteří ve skutečnosti žijí v naprosto nevyhovujícím a nedůstojném bydlení. Příspěvek na bydlení pak končí v rukách pronajímatelů, jejichž skutečným záměrem není poskytovat přiměřené bydlení, ale čerpat státní příspěvek v jeho maximální možné výši.
“Tento jev představuje dle ÚS nemravné zneužívání lidské tísně a překračování mezí slušnosti, lze si přitom bezpochyby představit účelnější směřování veřejného majetku do realizace práva obyvatel na bydlení,” stojí v nálezu. Bohatá společnost, jako je ta česká, nemůže podle ÚS nechat lidi žít na ulici, bez přístřeší nebo v každodenní nejistotě o střechu nad hlavou, pokud to není jejich svobodné rozhodnutí. Nelze také ponechat zranitelné lidi jen v péči charity, dobrovolníků či neziskových organizací.
Situací se soud zabýval na základě stížnosti nájemníků romského původu z Olomouce. U krajského soudu podali žalobu na určení, že se město dopustilo nezákonného zásahu, když neučinilo kroky k segregaci vyloučené lokality a svou bytovou politikou přispívalo k udržování sociálního vyloučení. Neuspěli ani u krajského soudu, ani u Nejvyššího správního soudu.
Aktéři bydleli postupně na více adresách v olomouckých obecních bytech. Poukazovali na špatný technický a hygienický stav bytů. Správní soudy se při projednávání žaloby soustředily hlavně na otázku, zda žalobcům svědčí veřejné subjektivní právo na bydlení. Podle krajského soudu nikoliv, protože zákon žádné takové právo výslovně nezakotvuje.
Podle ÚS lze z Listiny základních práv a svobod vyvodit, že každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Právo bydlet či právo na přiměřené bydlení však nelze před soudy uplatnit přímo. Sociálních práv se lze totiž domáhat pouze v mezích zákonů. Absence vhodného zákona je podle ÚS závažným pochybením českého státu.
“Cesta není v individuální stížnosti nebo individuálním sporu, je zapotřebí, aby ČR přistoupila ke konkrétním krokům k naplnění svého závazku,” řekl Uhlíř.
Tříčlenný senát ÚS nebyl jednotný. Soudce Ludvík David navrhoval stížnosti vyhovět. Soudy podle něj chybovaly, když nevěnovaly dostatečnou pozornost možné diskriminaci romských nájemníků. “Považuji za nepřijatelné, že se obecné soudy otázkou možné diskriminace vůbec nezabývaly,” uvedl David. Právě s jeho odlišným stanoviskem se ztotožňuje také Matiaško, jenž se jménem stěžovatelů ještě nejspíš obrátí na Výbor OSN pro odstranění rasové diskriminace.
