Umřel páter František Lízna, který se zastával Romů. Je důležité, aby neztratili svůj romipen, říkával

Ve čtvrtek večer zemřel katolický kněz a někdejší chartista František Lízna (79). Zprávu o jeho úmrtí zveřejnil jezuita Jan Regner. Lízna byl člověkem se srdcem na dlani, dlouho pomáhal Romům a lidem z okraje společnosti vůbec. Dlouhou poutí se vyléčil z rakoviny, v poslední době si stěžoval na plicní embolii, nakonec podlehl koronaviru.

“Ach jo, to mě tak mrzí, nesmírně jsem si ho dlouhá léta vážila. Pokora, skutečná víra projevující se v pomoci těm nejodstrkovanějším a nejocejchovanějším. Odvaha… prostě nejčistší lidství a jeho hledání. Nechť mu svítí věčné světlo a duše najde, co hledá a potřebuje,” řekla Romea.cz k jeho úmrtí novinářka Jarmila Balážová.

Jsem Rom

Lízna se při sčítání obyvatel úmyslně přihlásil k romské národnosti, protože mu vadil pocit nadřazenosti, kterou část společnosti dává Romům dnes a denně najevo. 

“Jako voják v Michalovcích jsem sloužil ve vojenském statku u prasat, v Bílé Hore nad Michalovcami. A moji nejbližší přátelé, kteří u statku byli, pocházeli z romské osady. Na statek mě poslali, protože to byla taková trestná rota, byl jsem na vojně označen za zvlášť politicky nebezpečného. Než mě na tu farmu poslali, dali mi poprvé do ruky zbraň (se slepými náboji), abych v případě, že by přišli do blízkosti statku Romové, střílel do vzduchu, abych je zastrašil. Ale já jsem to vůbec nerealizoval tak, jak si to oni přáli, protože mně se Romové velice líbili a celou dobu jsem s nimi byl v kontaktu a chodil jsem na návštěvy do romské osady. A tak jsem k Romům přilnul už na tom východním Slovensku, a to byly roky 1962 – 1964.”

Kvůli vlastní dikriminaci komunistickým režimem se s Romy setkával stále: “Když mě zavřeli, tak mě dávali často po práci do izolace na cely a usoudili, že bude nejlépe, když mě zavřou mezi Romy, protože je nemůžu politicky ovlivňovat. Řekli si, že je zbytečné, abych vykládal něco Romům. A tak jsem k nim přilnul, protože oni jsou ve vězení také pokládáni za něco, co je obtížné a jsou vždy na posledním stupínku lidského hodnocení a já takovou situaci přijímám jako dar.” Lízna se později stal kaplanem ve věznici na Mírově, kde se duchovně staral o vězně. 

Nenechte se zatlačit do ghett

Co se Vám jako knězi na Romech líbí? optal se jej Český rozhlas. “To, co u Romů oceňuji, je, že oni, ačkoliv nejsou nábožensky vzděláni, mají smysl pro tajemno a pro Boha jako takového. Mám tu zkušenost, že žádný Rom není nepřátelský vůči Bohu jako takovému nebo vůči církvi. Například ve vězení, když jsem byl svými spoluvězni napadán vulgárními slovy, tak Romové ve většině tvořili výjimku a chovali se ke mně uctivě jako ke knězi. Říkali mi rašaj, což znamená romsky kněz, a dokonce mě ochraňovali před fyzickými útoky. A to je právě něco, co nebylo zapřičiněno tím, že já bych se k nim přátelsky choval, ale tím, že oni ke knězi cítí zvláštní úctu. Také není prakticky žádná romská rodina, která by nechtěla pokřtít své dítě. A já si říkám: v době, kdy církev ztrácí kredit, existuje řada lidí, kteří by si v žádném případě nenechali pokřtít dítě. Romové dítě vždy chtějí pokřtít a já se ptám: je tato touha pokřtít dítě od ďábla, nebo od Boha?”

Jak informoval novinář Pavel Pečinka, páter Lízna ve svém kázání v říjnu 2008, v bazilice Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku, povzbuzoval asi 150 přítomných Romů a 50 Neromů k větší aktivitě: “Všichni jste děti boží, i když vám nadávají. Politici, pokud nebudou s chudými, ztratí všechno”. Při srovnávání života sociálně slabých a majetných uvedl, že spíše projde velbloud uchem jehly než boháč branou ráje. “Nenechte se zatlačit do ghett,” vyzval Romy. 

Tisíce kilometrů pěšky

Lízna absolvoval několik sáhodlouhých poutí, například do španělského Santiaga de Compostelo, při nichž pěšky ušel dohromady přes 7 tisíc kilometrů, denně ušel kolem třiceti kilometrů. Vyrážel bez mobilu a nejradši byl sám, po cestě se modlil každý den za druhé lidi. Před výpravou na poutní místo v Chersonu na Ukrajině mu lékaři diagnostikovali rakovinu prostaty. “Lékaři mi tu cestu nedoporučili, ale po návratu zjistili, že mi rakovina ustoupila a krev se zlepšila.”

Pouť do Chersonu měřila 1600 kilometrů. “Pomohla mi tam Romka, i když sama měla málo, přitom z jedné fary na Ukrajině mě vyhnali. Spal jsem taky pod širákem v krymské vesnici zvané Traktorovka. Když jsem uslyšel v noci z minaretu pod tmavou oblohou zpěv muezzina, bylo to něco nádherného.”

Daniela Cincibusová vedla s Líznou rozhovor o duchovních věcech, ale položila mu i otázku na chování církve vůči Romům po listopadu 89: Za bývalého režimu byly romské děti odebírány z rodin v důsledku asimilační politiky někdy i z banálních důvodů. Dnes jsou odebírány opět. Tentokrát z důvodů sociální nedostatečnosti. Mnohé rodiny se propadly až na sociální dno. Co by měla církev v této situaci dělat?

Lízna odpověděl: Otevřít kláštery, které mnohde zejí prázdnotou a zřídit tam internátní bydlení pro děti, které žijí v nevyhovujících hygienických podmínkách. Na víkend by mohly jezdit domů, aby se nepřetrhala rodinná pouta. Je do velice důležité, aby neztratily své romipen. Alfréd Fuchs napsal v jedné své knize: ,Je zajímavé, že v prostoru evropské kotliny žijí dva národy, které se během své krvavé historie neasimilovaly. Židé a Romové. Bůh jim dal sílu, aby si uchovali svou národní identitu.´ To není jenom tak. Kdo jiný by to vydržel?”

Je autorem iniciativy o ustavení svátku prvního blahoslaveného Roma, Zefiryna Jiménese Mally. O Romech řekl mimo jiné, že obdivuje jejich “lehkost žití a nelpění na majetku”. V minulosti vyjádřil i své přesvědčení, že církev má u Romů historický dluh: “Kdybych například já jako kněz mohl zemřít při obraně Romů před neonacisty – tím by Romové najednou viděli, že církvi nejsou lhostejní.”

Účastnil se blokády neonacistického pochodu v Brně, 1. května 2011. Napřed byl na ekumenické bohoslužbě a poté přešel mezi blokující na Cejl, kde vydržel až do konce – stál tam s ostatními několik hodin.

Jako duchovní kritizoval konzumní podobu vánoc. Pro časopis Romano Voďi o tom napsal: “A měli bychom se právě o Vánocích, kdy je na to nejvhodnější čas, zamýšlet nad podobou současného světa a nad tím, kam vlastně směřujeme. Místo bezuzdného nakupování bychom měli věnovat čas rozjímání a tomu, že budeme se svými blízkými, ale nebudeme zapomínat ani na ty nejchudší, zapomenuté, opuštěné a nešťastné. Myslím na děti žijící v chudých osadách a v hrozivých ghettech. Na děti, které všude po světě strádají hlady. Na děti, které žijí v nuzných podmínkách, v oblastech, kde jsou války.”

Politický vězeň komunistického režimu

Lízna patřil k lidem, s nimiž komunistický režim neměl slitování. V letech 1960 až 1987 byl tento rodák z Jevíčka z politických důvodů několikrát souzen a vězněn, dohormady si odseděl čtyři roky, veřejnou kněžskou činnost nemohl nikdy vykonávat.

V roce 1968 byl přijat do noviciátu jezuitského řádu po šesti letech jej vysvětili na kněze. Působení v duchovní správě mu ale režim ihned zakázal a zákaz platil až do zhroucení režimu v roce 1989. Po celou tuto dobu Lízna pracoval převážně v dělnických profesích a ve zdravotnictví jako sanitář. V roce 1978 podepsal Chartu 77. Jakmile se mohl vrátit ke svému poslání, začal působit jako vězeňský duchovní v Kuřimi nebo na Mírově. Kromě vězňů se ve své pastoraci zaměřil i na Romy, bezdomovce či jinak sociálně vyloučené lidi.

Za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva byl Líznovi v roce 2001 propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka. V roce 2003 mu nadace Charty 77 udělila Cenu Františka Kriegla. V roce 2017 obdržel i cenu Paměti národa od sdružení Post Bellum.