Učitel tance Vlado Oláh: Každý by si měl jít za svým snem

Vlado je maďarsko-slovenského původu a pochází z muzikantské rodiny – kořeny jeho předků sahají do Maďarska až ke slavnému houslistovi Rinaldovi Oláhovi. „Předkové z máminy strany nebyli tanečníci, ale výborní hudebníci,“ říká. 

Sám nejen tančí, ale i zpívá a je vášnivým kytaristou. „Když jsem byl malý, nechodil jsem na základní uměleckou školu, protože tam učil jen jeden učitel a neměl možnost se poctivě věnovat všem dětem. Proto jsem se učil doma sám a zpívat jsem chodil do sboru,“ vzpomíná Vlado.

Nejprve si proto on sám i jeho rodina mysleli, že se bude věnovat hlavně zpěvu a kytaře.  

„Možná je někdy období, kdy bych raději hrál a zpíval, ale zároveň jsem vděčný za to, že mohu i tancovat,“ přibližuje Vlado. K tanci se dostal díky své účasti ve folklorním souboru, který v té době vedl jeho otec, významný spisovatel Vlado Oláh. 

„Zkoušeli si tam tance, připravovali choreografii a já jsem se k nim přidal. Latinské tance jsem objevil později, v Praze na diskotéce. Absolutně mi učarovaly,“ vypráví. 

V Praze se neocitl náhodou. „Můj otec hájil romské zájmy, což se za komunistů státu moc nelíbilo, měli jsme kvůli tomu různé problémy a otec se rozhodl emigrovat,“ říká Vlado. Při zvažování, kam se z Prešova, odkud rodina pocházela, přestěhovat, byla chvíli ve hře i Austrálie, ale nakonec vyhrála Praha, protože v ní už bydlela velká část jeho rodiny. 

Tančit pro radost

Když se setkal se světem latinsko-amerických tanců, uvědomil si, že je to pro něj to pravé. Snažil se vyhledat kurzy, kde by se je mohl naučit, což tehdy nebylo jednoduché – socialismus tomuto druhu zábavy nepřál. 

„Tehdy to byla úplně jiná situace, než je dnes. Mým snem byla latina, salsa nebo flamenco a pro obyčejného člověka bylo téměř nemožné se k nim dostat. U nás na Slovensku fungoval jenom lidový soubor Šarišan, ale to nebylo něco, čemu bych se chtěl věnovat. Později v Praze jsem si vyhledal soukromé učitele a začal jsem chodit na lekce ke Kubánci Mandymu Valdezovi. Hned jsme si „sedli“, máme podobnou povahu,“ přibližuje Vlado. 

Přestože sám o sobě říká, že mu v mládí nechyběly ambice, trénovat chodil každý den po práci a salsa pro něj byla skoro jako droga – vždycky ji vnímal především jako tanec pro radost, soutěžně se jí ale věnovat nechtěl.  

„Salsa pochází z Kuby, je to lidový tanec a má jen sedm kroků. Když jsem na Kubě byl, tancovali ji tam všichni. Chodil jsem do klubů tancovat s místními a byl to skvělý zážitek. Nejprve byli překvapení, protože si mysleli, že salsu umí tančit jen Kubánci a my, „gringos“, to neumíme,“ vzpomíná Vlado. 

Svůj životní sen se mu podařilo splnit – před více než 15 lety otevřel v Praze nedaleko Mánesa svou vlastní taneční školu. 

„Kurzy mám rozdělené pro začátečníky a pokročilé. Někdo začíná výuku tím, že kroky nejprve teoreticky vysvětlí, já je ale hned ukazuju a rovnou je s klienty zkoušíme. Tancujeme hodinu týdně, chci, aby to bylo co nejefektivnější. Když je potřeba, nabízím i více hodin týdně zadarmo. Do kurzů chodí ženy, muži i páry,“ vysvětluje Vlado.

Jen talent ale nestačí – i tanci je potřeba se poctivě a pravidelně věnovat. „Setkávám se samozřejmě i s lidmi, kterým to drhne a moc se jim nedaří. Důležité je hlavně to, aby chtěli. Na obou stranách je potřeba hodně trpělivosti, času a energie, ale dá se to. Takový klient sice nemůže očekávat, že z něho bude třeba Michael Jackson, ale půjde mu to tak, aby se nemusel stydět a aby měl z tancování radost. Každý člověk by si měl jít za svým snem, protože jen tak se mu může splnit,“ říká Vlado.  

Článek vyšel v časopise Romano voďi. Předplatné si můžete objednat na webu časopisu.