Účastník demonstrace proti uprchlíkům mě ohrožoval. Policie mi nepomohla
Přestože už dávno nemám žádné velké iluze o tom, jak někdy v praxi funguje notoricky známý slogan české policie „Pomáhat a chránit“, na sobotních demonstracích na Václavském náměstí jsem se zase jednou nestačila divit. Všechna čest policistům, kteří večer udrželi zfanatizované a rozvzteklené neonacisty od lidí, kteří přišli vyjádřit solidaritu s uprchlíky – ostatně, je to jejich práce. Ráda bych se ale podělila o zážitek s jejich kolegy, kteří na mou přímou prosbu o pomoc nehnuli ani brvou.
Když se od sochy svatého Václava vydal průvod odpůrců přijímání uprchlíků v čele s Janem Jiskrou na pochod Prahou směrem na Hradčanskou, přidala jsem se k nim, abych si pořídila nějaké fotky. Účastníci průvodu pořvávali nacionalistická hesla a někteří z nich tu a tam ukázali prostředníček cizincům, které zrovna míjeli, nebo důrazným pokřikem doporučili paní v burce „sundej si ten šátek!“ Když procházeli Vítěznou ulicí, přimotal se ke mně muž a zeptal se, co budu dělat s obrázky, které fotím. „Stáhnu si je do počítače a prohlídnu si je,“ odpovídám v klidu.
„A proč fotíte mě?“ zajímá ho. Vysvětluji mu, že jde o veřejnou akci a že jeho konkrétně nefotím. Trvá na tom, že chce fotografie vidět, protože tam někde může být. Vyjdu mu vstříc a ukážu mu posledních pár záběrů. Když se „najde“, dost mě pobaví, protože ukáže na hlavičku menší než ta od špendlíku a navíc zabranou zezadu, na které nelze rozeznat nic jiného než to, že je to asi lidská hlava. Chci ukončit debatu s tím, že na fotce není poznat a smazat ji mě nepřinutí, ani nemůže. Jdu dál. Jde se mnou. Zatímco mi nařizuje, že si chce prohlídnout úplně všechny fotky, co jsem vyfotila, tiskne se ke mně ramenem a snaží se mě přinutit jít na stranu od ostatních z davu. Snaží se naši chůzi zpomalit a začne mi v ní bránit. Tak dost, kamaráde, říkám si a jdu se zeptat nejbližších policistů, jestli by situaci pánovi nevysvětlili. Chvilku se o nás zajímají, jeden z nich pánovi vysvětlí, že nemá právo chtít vidět moje fotky a jestli má problém, ať se obrátí na policejní mluvčí. Pak pokračují s průvodem.
„Tak jste to slyšela, jdeme za policejní mluvčí,“ trvá si na svém muž. Vysvětlím mu, že problém má on a ne já a slušně ho požádám, ať si jde po svém, že tuhle nesmyslnou debatu ukončíme. Přitvrzuje na svém naléhání a aniž bychom spolu měli rande, tiskne se na mě a tlačí mě stranou ještě vehementněji, než prve. Před námi v protisměru tramvaj, před kterou směřuje naše kroky, za námi policejní dodávka. To už se naštvu a začínáme se hádat, on přechází k tykání, já ho nazvu velmi neslušně, strkáme se a policajti v autě za námi zůstávají neochvějně v klidu. Podaří se mi vyhnout tramvaji, chci tuhle šaškárnu ukončit a jít si po svém.
Chlapík mě dohání, jde mi v patách, mačká se a směřuje nás do vedlejší ulice na druhou stranu od průvodu. Ten mezitím pomalu mizí, ale kousek od nás jsou mu v patách hned čtyři policisté. Dohoním je a poprosím o pomoc, vysvětlím, že pán otravuje kvůli fotkám, ale hlavně že jde o to, že se na mě nalepil, sleduje mě a snaží se mě fyzicky odtlačit někam stranou. Strážníci sice jakžtakž poslouchají, ale ani se nezastaví. Běžím za nimi jak ratlík a udýchaně na ně mluvím, ptám se, co mám dělat, ale zachovávají stoický klid. Otrava se ode mě odlepí a jakoby nic se snaží dohnat průvod.
„Takže pán je před vámi, já teď půjdu pryč, na druhou stranu, a vy dáte pozor, jestli za mnou zase nepůjde?“ navrhuji si sama v bezhlasé přítomnosti čtyř mužů zákona řešení a taky se podle něj zachovám. Nic. Ani slovo. Ani pohled. Zůstávám nevěřícně stát.
Provokatér a otrapa se najde všude, na akcích podobného typu se dá očekávat vlastně cokoliv. Ale že se v průvodu plném policistů od nich po přímé prosbě nedočkáte pozornosti, natož pomoci, když vás někdo fyzicky ohrožuje, to mi hlava nebere. Jak je to tedy s tím policejním sloganem? Odjel na prázdniny?
