Tradiční romská řemesla – tentokrát ke kovozpracujícím
Nejstarším řemeslem, kterým se Romové živili po staletí a někde je provozují i dodnes, je kovářství – charťaskeri buťi. Romským kovářům a jejich rodinám bylo v minulosti jako prvním dovoleno se usazovat, místní obyvatelstvo si jich vždy vážilo a mnohde byli ještě v padesátých letech jedinými obecními kováři.
Jejich dílna byla dříve přenosná, pracovali na zemi vsedě nebo v kleče – tak, jako dodnes ještě někteří „charťasa“ v Bulharsku, Rumunsku či jinde v balkánských zemích a jako jejich příbuzní v indickém Rádžasthánu. Až v 18.
a 19. století začali naši usedlí Romové pracovat vestoje, v malých dílnách.
Základní vybavení zůstává stejné: kovadlina, nákova (romsky amoňis) již ale není přenosná a je větší, zatímco dříve byla železná tyč s nákovou zaražená do země. Druhou základní součástí je měch (zvaný pišot) – předtím malý přenosný, z beraní nebo kozí kůže, s dvojitou dřevěnou lištou s průvlekem pro palec ruky a v dolní části opatřený dvěmi kovovými rourkami. Při rozevření dlaně měch nabíral vzduch, při zavření se uzavíral a tím proudil do výhně, do ohniště (vigňa).
Měch byl pak často párový.
Pozdější, už trvalé kovářské dílny, z nichž některé se donedávna zachovaly na jižní Moravě a dodnes na Slovensku, byly vydělené části romských obydlí nebo samostatné dřevěné „boudy“ či kryté přístřešky. Kovář zde pracuje vestoje, velký měch (pišot) je zavěšen do dřevěné konstrukce, vedoucí k výhni.
Používané kovářské nástroje se příliš nezměnily: kladivo (sviri,čokanos), kleště (silavis), sekáč (duršlovo, kopiďi), průbojník (dorňikos či čalavkerdo), kropenka (vachtura) a další.
Kováři dlouho používali dřevěné uhlí (kaštune angara), které si dříve mnohdy sami pálili v milířích. Mezi nejčastější výrobky romských kovářů patří hřebíky s větší či dvojitou, rozklepanou hlavičkou, nazývané místním obyvatelstvem „cikánské hřebíky“ (romane karfi na), podkovy (petalos), řetězy, motyky (graca), kramle (šingli, kramĺa), různá kování a další věci potřebné pro domácnost a v zemědělství. Mezi romskými kováři vznikly postupně velké společenské rozdíly, ale vždy byli, spolu s muzikanty, nejvýše postaveni v rámci své komunity i celé obce. Stejně tak i jejich rodiny, včetně dětí, které se na kovářské výrobě vždy podílely.
Zpracování kovu, znalosti a dovednosti, si předkové Romů přinesli už ze své indické pravlasti a tato řemesla provozovali po staletí, ojediněle až dodnes.
Současní, v rámci někdejšího Československa poslední charťasa se snaží v dalších generacích udržovat a rozvíjet tradici tohoto poctivého řemesla, třeba i za pomoci moderní svářečské techniky. Výjimečných kvalit dosáhlo umělecké kovářské družstvo Rigokov v Dunajské Lužné (dnes součásti Bratislavy), které se proslavilo už od roku 1969 jako družstvo tehdejšího Svazu Cikánů-Romů. Již několik generací zde rodiny Rigových a Šarkoziových vyrábějí nejen mříže, kované náhrobní kříže, dveřní kliky a další výrobky, ale i kopie historických zbraní a kovových doplňků pro rekonstrukce památkových objektů a také kovaný nábytek, o který je zájem v západoevropských zemích. Dnes se už dvě zdejší dílny uměleckých kovářů naopak rozrůstají a vychovávají mladé romské kováře. V České republice bohužel obdobné družstvo není.
Kotlářstvím se zabývali především olašští Romové ze skupiny Kalderašů.
Ještě do konce 50. let i u nás mistrně vyráběli měděné kotle a kotlíky, pánve a další výrobky vyklepáváním a vytepáváním. Vyměňovali je pak za potraviny a šatstvo – podobně jako usedlejší kováři – nebo je prodávali na městských trzích. Po násilném usazení těchto skupin v roce 1959 se u nás počet kotlářů výrazně snížil. Svou tradiční řemeslnou výrobu museli zaměnit za opravářské práce, kdy pocínováním a záplatováním opravovali starší kotle pro větší kuchyně, hrnce a další nádobí. Kotlářství, stejně jako kovářství a další tato rukodělná řemesla, byla však postupně vytlačována sériovou výrobou, a to nejen v případě řemesel romských. K tradičním řemeslům a dovednostem, i když méně rozšířeným, patřilo donedávna i zvonkařství. Zajímavými výrobky jsou zvonce a zvonky různých velikostí a tvarů, vyklepávané ze silnějšího plechu nebo z mosazi, používané pak pro krávy, ovce i kozy. Někteří Romové přitom využívají svých kovářských, klempířských či kotlářských zkušeností. Při výrobě plechových zvonků vyznačený tvar vystřihnou, a než dojde k vytepání a zaoblení stěn zvonce, přinýtují dvě ouška do středu ještě nepřestřihnutého plechu, zvenku na zavěšení řemenu a zevnitř na zavěšení „srdíčka“ tenkým koženým páskem. Větší zvonce (kolompo) pro dobytek mají pak hrubší, tzv. plechový hlas a menší zvonečky (čengoro) pro ovce mají hlas vyšší, i když různého zabarvení.
Romští zvonkaři při konečném ladění spojují řemeslnou zručnost se svým hudebním citem.
Zvonky jsou tedy zhotovované buď z plechu, nebo z mosazi a potom vypálené. Zatímco s některými těmito výrobky je možné se setkat ojediněle dodnes, zhotovování zvonů z mědi, vyráběné jednoduchou slévárenskou technikou, už zaniklo začátkem 60. let. V příští, už páté části našeho miniseriálu si připomeneme řemeslné dovednosti Romů, vycházející ze zpracování přírodních materiálů, dřeva a proutí – a řekneme si o korytářích, košikářích, košťatářích, o výrobcích nepálených cihel-valků o a dalších romských dřevozpracujících řemeslech.
