Tomáš Habart: Málokde věří spojení ministr Dobeš a inkluzivní vzdělávání

S Tomášem Habartem z Člověka v tísni o jeho vystoupení z NAPIV

Pracovní skupina k Národnímu akčnímu plánu inkluzívního vzdělávání (NAPIV)
při ministerstvu školství (MŠMT) vznikla v březnu 2010 s jakými konkrétními
cíly?

Cílem bylo zvýšit míru inkluzivnosti českého vzdělávacího systému, tedy
formulovat návrhy změn v jeho jednotlivých oblastech (od předškolního až po
terciární vzdělávání, v přípravě a dalším vzdělávání pedagogických pracovníků, v
diagnostice a poradenství atd.), které by umožnily společné vzdělávání co
největšího počtu dětí ve školách hlavního vzdělávacího proudu. Současný systém
je silně selektivní a rozděluje žáky, mnohdy ve velmi nízkém věku, do různých
druhů a typů škol od speciálních, respektive základních praktických škol až po
elitní základní školy a víceletá gymnázia. Hranice mezi školami, zejména mezi
speciálním školstvím a hlavním vzdělávacím proudem, je však velmi málo
propustná, což zásadně determinuje vzdělávací dráhy i následné uplatnění zejména
žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Mezinárodní studie i zahraniční
zkušenosti přitom jasně ukazují, že inkluzivní školství a otevření systému
představuje cestu k lepšímu vzdělávání těchto žáků i k zefektivnění celého
vzdělávacího systému.

Na konci května z ní vystoupilo více než 50 odborníků, do té doby se sešla
jedinkrát. Co z těchto konkrétních cílů se podařilo naplnit?

V podstatě se nepodařilo naplnit nic. První jednání skupiny proběhlo v červnu
2010, tedy ještě za předchozí vlády, která NAPIV přijala. Členové skupiny se
rozdělili do několika pracovních podskupin, které měly zahájit pracovní činnost
po prázdninách. Nástupem ministra Dobeše se však z „inkluze“ stala pouhá
rétorika zastírající skutečný stav – NAPIV byl zastaven, tým, který se jím a
přípravou dalších materiálů zabýval, byl rozpuštěn, připravené novely vyhlášek o
vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a o činnosti školských
poradenských zařízení byly shozeny ze stolu a posléze přepracovány tak, aby
pokud možno nic nezměnily.

Proč téměř nic?

Další jednání svolalo MŠMT až na konci ledna 2011. Zde byla představena
ministerstvem nově připravená struktura postavená na již opuštěném medicínském
modelu integrace, který se zaměřuje na jednotlivé typy postižení či
znevýhodnění. Toto skupinové dělení vyžaduje i skupinové přístupy řešení,
respektive primární podporu institucí, které vzdělávají žáky vybrané na základě
definovaných „škatulek“. Inkluze naopak předpokládá v první řadě podporu přímo
žáka na základě jeho individuální potřeb. Nová struktura byla kritizována mnoha
členy NAPIV, přesto se některé pracovní podskupiny snažily vyvíjet činnost. Bez
jasného zadání a podpory ze strany MŠMT však nebylo možné pohnout se dál.
Vzhledem k trvající neochotě MŠMT k debatě jsme se rozhodli vystoupit.

Za ministra školství Dobeše odešlo přímo z ministerstva mnoho dalších
odborníků od Kláry Laurenčíkové po Viktora Hartoše. Může vůbec pod ministrem
Dobešem dojít k naplnění (ne formálnímu) Národního akčního plánu inkluzívního
vzdělávání?

NAPIV formálně poběží i nadále (již proto, že jej ministerstvo potřebuje
vykazovat před zahraničními institucemi jako funkční proces), ale naplnění jeho
původního smyslu brání minimálně dvě překážky: za prvé absence skutečného zájmu
o inkluzivní změny a za druhé již popsaná restrukturalizace pracovní skupiny,
která inkluzivní pojetí z principu popírá.

Proč ministru Dobešovi podle vás politika odmítání názorů respektovaných
odborníků ve vládě prochází?

To je politikum. Zároveň chybí tlak veřejnosti – tím, že ministerstvo koncept
inkluze nevysvětluje, veřejnost se o problematiku příliš nezajímá. Mnohem větší
pozornost upoutají spíše témata jako státní maturity, srovnávací zkoušky na
základních školách, čerpání evropských fondů, personální politika ministra apod.

Hrozí ČR konkrétní postihy za ignorování rozsudku Evropského osudu a
mezinárodních úmluv? Jaké?

Sankce hrozí nejen za neplnění závazků vůči rozhodnutí Evropského soudu. ČR
je k podpoře inkluzivního vzdělávání vázána i mezinárodními úmluvami a nejsou
vyloučené další žaloby do Štrasburku ani stížnosti k dalším mezinárodním
institucím. Zdaleka se nemusí jednat jen o děti romské – nerovný přístup ke
vzdělání diskriminuje i například řadu onkologicky nemocných a jiných dětí.

Co by se muselo změnit, aby se padesátka odborníků (včetně vás) ke
spolupráci s MŠMT vrátila?

Stačila by skutečná, nikoli jen deklaratorní, podpora inkluzivního
vzdělávání. Málokdo ze zmíněné skupiny však věří tomu, že se tak stane za
současného ministra.