Točkolotoč oslavil 30. narozeniny. Vyrostli jsme na bigbítu, milovali jsme Led Zeppelin a Pink Floyd, říkají bratři Peštové
Kdo by neznal Točkolotoč! Legendární kapelu s nápaditým aranžmá, která se proslavila především na počátku 90. let. Svitavská kapela založena bratry Peštů a jejich strýcem se líbila i ve světě. Jako jediná romská kapela se mimo jiné zúčastnila také koncertu "SOS proti rasismu", kterého se pod záštitou Václava Havla v roce 1990 na Staroměstském náměstí účastnili také Paul Simon nebo Pražský výběr. V následujících letech si Točkolotoč zahrál s fenomenálními R.E.M. Kapela, která i přes značnou pauzu vydala tři alba – Čhave Svitavendar, Kale bala, kale jakha a So has oda has se zapsala do paměti všem, co milují romský folkrock. A právě jejich hudba ožila po letech začátkem prosince v Praze. Členové kapely (Jiří a Gejza Pešta) během této příležitosti zavzpomínali na své začátky.
Pánové, kdy vás vlastně oslovila romská hudba?
Vyrostli jsme na bigbítu, milovali jsme Led Zeppelin a Pink Floyd. Nikdy by nás nenapadlo zakládat čistě romskou kapelu, to byl nápad našeho strýce Bartoloměje Vaška, který nás od bigbítu přivedl k tradiční romské hudbě. Začali jsme tedy poslouchat Bagárovce, Fečovce a Gondolány. Jejich hudba se nám líbila, ale nechtěli jsme hrát nic podobného, žádný čistý folk. Líbilo se nám naopak mísit styly, protože jsme si říkali, že Romové našli domov v různých koutech světa. Můžeme tedy říct, že jsme byli první romskou kapelou, která v roce 84 hrála world music. Nikdo nás v té době neuměl zařadit, ani my jsme netušili, co vlastně hrajeme. Ale náš styl se líbil, proto jsme také vyhráli celonárodní soutěž Porta, do které nás strýc ze srandy přihlásil. Točkolotoč tak od svých začátků experimentují, nechtějí dělat pořád dokola to samé. Ostatně – i každé naše album je svým stylem jiné. Snažíme se o pestrou muziku, v poněkud nevšedním kabátě. Například na desce Kale bala, kale jakha s námi spolupracovala skvělá muzikantka a zpěvačka Iva Bittová, od které jsme se také inspirovali.
Takže čardáše vás nikdy moc nelákaly?
Gejza Pešta: Ani ne, libilo se nám, že s každou deskou nabízíme fanouškům něco jiného. Nejdříve jsme se snažili držet tradičních kořenů, jen do nich mísit různé harmonie. Nechtěli jsme za žádnou cenu hrát tisíckrát ohrané čardáše. Tím pádem se naše hudba stále vyvíjela. Nebáli jsme se zakomponovat do tvorby nápadité aranžmá a muzikantskou přesnost. Kombinovat romskou hudbu s rockovým, jazzrockovým a klasickým stylem. Ti, co znají naše písničky, vědí, že poslední deskou jsme trošku přitvrdili. Naše počáteční snaha o jiný přístup k romskému folklóru se stále více vzdalovala.
Tři desky spatřily světlo světa, můžeme se teď, když nabíráte druhý dech, těšit na čtvrtou?
Gejza Pešta: Na to už se necítíme. Duše je sice mladá, ale tělo už stárne. Vydali bychom čtvrtou desku jedině za předpokladu, že by si to publikum vyžádalo. Kdybychom věděli, že se to bude líbit. Že máme stále své fanoušky a je pro koho hrát. Ale když tak přemýšlím, publikum se mění tím, jak my stárneme. Dřív jsme měli jméno a skalní fanoušky, keří jezdili na všechny naše koncerty, dnes je to jinak. Nové kapely vznikají, mladí lidé poslouchají zase něco jiného, ale uvidíme.
Točkolotoč vznikl jako rodinná kapela, byla tehdy čistě romská. V průběhu let se ale složení změnilo, do kapely jste přibrali i neromské muzikanty.
Jiří Pešta: To je pravda, založili jsme čistě romskou kapelu. Tenkrát s námi totiž hrával Ondřej Polák s Milanem Bendíkem, ti byli dokonce naší vzdálenou rodinou. V třiadevadesátém roce z kapely odešli, rok jsme proto nehráli, ale pak jsme přibrali nové členy a začínali znovu koncertovat. Jako členy kapely jsme si vybrali české muzikanty – Pavla Bolcka, Zdeňka Frýborta a Antonína Janka. Jsme tedy od té doby romsko-českou kapelou. A Tonda zrovna sedí tady s námi. No, Tondo, řekni taky něco.
Antonín Janko: V kapele hraju dvacet let a musím říct, že za tu dobu jsem se romsky nenaučil. Zpívat romsky umím, romština mi jako jazyk zní velmi libozvučně, stejně jako angličtina. Oba jazyky jsou měkké, čeština naopak tvrdá. Ale některá romská slovíčka jsem pochytil – pohříchu spíš ta nepříliš slušná.
Jiří Pešta: Ale on rozumí, jen dělá, že nerozumí.
Antonín Janko: Rozumím především, když se tady bratři Peštové mezi sebou z legrace pošťuchují. Ale to, že plně nemluvím, mi nebrání v ničem a už vůbec ne, abych hudbu dělal srdcem.
Romská hudba je pro mě velmi energická, emotivní. Jsou v ní city, hrajeme všichni duší i srdcem.
Ale vy jste dřív hrával v metalové kapele, je to tak? Jak jste se potom dostal do Točkolotočů?
Tonda Janko: Točkolotoč měli zrovna dvouletou pauzu a byla tam snaha ze strany Jirky dát se znovu dohromady. Já jsem původně hrál a zpíval v metalové kapele, to je pravda, ale pocítil jsem hroznou ponorku a musel pryč. Když jsem se dozvěděl, že Jirka Pešta shání pro novou bigbítovou kapelu muzikanty, přihlásil jsem se na konkurz. Uspěl, ale netušil, že chce nově nabrané muzikanty jenom odzkoušet a zjistit, jestli jsme schopni zahrát úplně jiný styl, který nás do budoucna čeká. Půl roku nás takhle různě testoval, pak se přiznal a nahradil námi ty, kteří předtím odešli. No a s klukama hraju dodnes.
Těch pauz, které jste zmiňoval, bylo přeci jenom více.
Jiří Pešta: Bylo, všechno se to točilo kolem rodiny. To víte, potkalo nás úmrtí v rodině, nemoci a další rodinné strasti, hudba musela chtě nechtě stranou. Ale rádi bychom koncertování znovu obnovili.
Vím, že kapela Terne Čhave jsou vaším snad největším fanouškem. Točkolotoč se stali jejím hudebním vzorem. Kde jste se poprvé potkali?
Gejza Pešta: Ve Svitavách na soutěži, která se jmenovala Porta. Oni tam hráli jako nováčci, my již jako ostřílení muzikanti. Náš osobitý styl jsme posunuli z tradičních kořenů dál a jim se to zalíbilo. Máme velmi podobný styl hraní, a právě proto si s námi také dnes zahrají na společném pódiu.
Jak vzpomínáte na kapelu R. E. M., se kterou jste si společně zahráli?
Jiří Pešta: To bylo naprosto perfektní. Vzpomínám si, jak jsme byli společně na večeři, měli jsme rezervovaný takový bar, tam jsme spolu jamovali. Oni se pokoušeli hrát naše písničky, my zase ty jejich. Byl to každopádně zážitek, na který se nezapomíná.
Kde jste zažili úplně to nejlepší publikum?
Gejza Pešta: Asi v Polsku nebo ve Washingtonu. Tam si dokonce o nás mysleli, že jsme jednou z místních kapel, když se dozvěděli, že pocházíme z Čech, nechtěli nám to věřit. Ale všeobecně je vždy dobré publikum ve všech větších městech. Díky muzice jsme se mohli podívat všude možně po světě. Tím se nám pojí spousta zážitků, ale nejen těch veselých samozřejmě.
Kde všude vás mohou čtenáři serveru Romea.cz vidět?
Jiří Pešta: Narozeninovou oslavu budeme mít také v lednu v Brně a únoru ve Svitavách. Máme na fFcebooku page (Gypsy Bohemians – Točkolotoč), kde se fanoušci mohou dozvědět informace o koncertech a novinkách.
Kapela hraje v romsko-neromském složení: Jiří Pešta (elektrická a akustická kytara), Gejza Pešta (sólový zpěv, akustická kytara), Milan Pešta (bicí, zpěv), Miroslav Pešta (mandolína, zpěv), Antonín Janko (sólový zpěv, akustická kytara), Pavel Bolcek (kontrabas, baskytara) a Zdeněk Sam Frýbort (bicí).
