Takový normální festival

Festival z poloviny prázdnin, na který přijely stovky neonacistů, byl pro
ultrapravicovou scénu přelomový. Zapadlá vesnička Ochoz u Brna posloužila druhý
srpnový den jako kulisa dramatu, ve kterém se odehrává novodobá historie
neonacistického hnutí v Čechách. A že je na co se dívat. Místní náckové se
nechtěli nechat zahanbit svými německými vzory, které podobné festivaly již
několik let pořádají. V Čechách však zatím byly pořádány vždy jen utajené
koncerty v zaplivaných venkovských sálech, nikdy velký open air festival.

Do Ochozu u Brna přijíždíme po poledni. Cestou pozorujeme situaci na
parkovišti Velká Klajdovka, kde mají neonacisté navigační bod, ze kterého jsou
směrováni dále na místo akce. Na parkovišti posedává skupinka mladíků a
ostražitě sleduje okolí. Společnost jim dělají policisté v civilu a uniformovaní
dopraváci. V Ochoze nic nenasvědčuje tomu, že nejde jen o běžný ospalý letní
víkend. Pouze cedule na hospodě „odpoledne z technických důvodů zavřeno“ a
několik stolů plných policistů v kombinézách dávají znát, že se něco děje.
Naproti hospodě stojí na dvorku sokolovny vyskládané policejní mikrobusy a
antony, kolem kterých posedávají policisté. „Nefoťte kluky, když spí, pak to
vypadá, že nic neděláme. Vy novináři to vždycky tak dokážete podat, že na
všechno kašlem,“ mračí se důstojník stálé pořádkové jednotky zvané „robocopové“.
Přesto několikrát zmáčknu spoušť i navzdory nevrlé uniformě. Při cestě k
místnímu rybníku, kde se chystá festival, potkáváme několik hlídek dopravní
policie, která odchytává „podezřelá“ auta. Mají rozkazy zastavovat všechny lidi
s tetováním a krátkými vlasy. Parkoviště neonacistů má své vlastní hlídače,
kteří se snaží působit profesionálně. Na místo navigují i novinářská auta,
jejichž posádky považují za své smrtelné nepřátele. Po krátké cestě lesní
pěšinou se dostáváme ke vchodu, který hlídají nabušenci z Národního odporu z
Jižní Moravy. Na místě již má rozbaleno své „nádobíčko“ dvacítka novinářů. Jsou
zde štáby všech hlavních televizí a zástupci větších i menších periodik. Chvilku
po našem příchodu začíná první konfl ikt. Pořadatelé u vchodu roztahují velkou
plachtu, kterou chtějí zakrýt objektivům pohled dovnitř zábavního areálu. V
nastalém chaosu polévají kameru České televize pivem. Situaci se snaží
uklidňovat právnička neonacistů Klára Slámová, která však svým jednáním konfl
ikt ještě vyhrocuje. Nakonec přichází mezi novináře a s vážnou tváří jim
sděluje: „Jste to vy – média, kdo vyvolává konflikty. Štvete proti normálním
lidem, kteří přišli za hudbou. Tohle nejsou žádní neonacisté, ty z nich děláte
vy.“ Smích i znechucení novinářů jsou odpovědí na lži právničky, která si z
obhajoby neonacistů udělala za poslední rok výnosný byznys. Obdivné pohledy
chlapců hlídajících vchod dávají najevo, že Slámovou považují vskutku za svého
člověka.

Kolem čtvrté odpoledne, kdy už měla hrát druhá kapela, se stále nic neděje.
Přicházejí další desítky neonacistů. Z malých vesnic Moravy i z velkých
metropolí Evropy. Všichni vypadají velice podobně. Krátké vlasy, oblečení značek
Thor Steinar (ti zabržděnější Lonsdale), potetované paže a ostražitý, i když pro
dnešek uvolněný pohled. Odvážnější strkají při průchodu okolo do novinářů, nebo
se s nimi hádají.

V areálu se stále nic neděje, a tak zoufalé agentury vydávají zprávy o tom, že
na chystaném koncertě byla zdražena kofola. Čekající štáby jsou střídány a
atmosféra očekávání se rozplývá v nudě, která sálá i ze stále stejných živých
vstupů televizí. K večeru se pódium konečně rozezvučí a vystupuje první kapela.
Pohanský metal opěvuje pohádkové legendy, ale ani hudba, ani texty nedokáží
postávající neonacisty dostatečně rozpálit. Aby ne, všichni jsou zklamaní
odřeknutím poloviny kapel, které měly původně vystoupit, kvůli čemuž je začátek
posunut o čtyři hodiny. Hlavní hvězda, švédská zpěvačka Saga, je bezkonkurenčním
lákadlem, které přivábilo neonacistické fanoušky ze všech koutů Evropy. Tato
blonďatá sexbomba přitom nezpívá typickou tvrdou white power hudbu, její melodie
jsou měkce popové, ne nadarmo je přezdívaná jako neonacistická Madona. Její
nebezpečí je právě v tom, že na první pohled působí jako uhlazená popová
hvězdička, ale ve svých textech opěvuje neonacistické modly a jsou plné
patetických výzev k obraně Evropy a bílé rasy. Brněnský koncert však byl ze
všech stran pečlivě hlídaný, a tak si Saga i ostatní kapely dávaly dobrý pozor,
aby v textech nezaznělo nic „závadného“, co by mohlo být důvodem rozpuštění
festivalu. Těsně před jejím vystoupením stojíme s fotografy v zadní straně
areálu, která je páskou oddělená a hlídaná. Náhle k nám přibíhá dvacítka
mladíků, staví se do řady a vystrkuje na nás holé zadky a přirození. Chápeme to
jako starý zvyk před bitvou, kdy se tak snažily navzájem vyprovokovat válčící
strany, a klidíme se z pole. Přes varování ostatních se vracím k hlavnímu
vchodu. Na pódium nastupuje všemi očekávaná Saga a zahajuje první z líbezných
popových melodií. Tvrdí neonacisté stojí zasněně kolem svém modly a do pomalého
rytmu pokyvují vyholenými hlavami. Náhle vypadává proud a organizátoři zmateně
pobíhají kolem agregátů. Saga se nenechává vyvést z míry a dřepne si blíže ke
svým fanouškům a nechává se s nimi fotografovat. V tu chvíli se nechávám unést a
přicházím příliš blízko bráně. Trestem je mi kofola vylitá do objektivu. Balím
nářadí a chystám se k odchodu. Po cestě zpět však potkávám nepříliš dobře
naladěnou skupinku neonacistů a končím v příkopu spálený od kopřiv a s naraženým
bokem. Chlapci se nezapřeli.

Nevidím již Sagu a její jistě zasloužené ovace, ani následné hvězdy Vérszerzödés
z Maďarska, kteří však stihli odehrát pouze tři písně. V deset hodin končí
nekompromisně uprostřed jejich písničky produkce a diváci se hrnou ven z areálu.
Na závěr festivalu jsou zklamány dvě strany – novináři kvůli tomu, že se nic
nestalo a řadoví neonacité za organizačně zbabranou akci. Ne tak jejich vůdci,
pro které bylo uspořádání podobného festivalu bez problémů s policií
jednoznačným vítězstvím. Jediný, kdo měl z průběhu akce radost, byla právě
policie, která sice byla kritizována za to, že nedělá nic, ale ve skutečnosti
neměla žádné zákonné důvody akci rozehnat.

Analýza:

Čeští neonacisté se po srpnovém koncertu posunuli o stupínek výš. Ukázali, že
jsou na stejné úrovni s evropským trendem a jsou schopni se stát plnohodnotným
článkem západní neonacistické scény. Hlavně svým německým kamaraden, vůči kterým
trpí komplexem mladšího (a ještě k tomu méněcenného – slovanského – bratra).
Německo z pochopitelných důvodů ukazuje směr, kterým se hnutí vyvíjí. Snaží se
být moderní, přitažlivé a sexy pro mladé lidi. Pro ty lidi, kteří již neslyší
jenom na rasové a velkoněmecké teorie z třicátých let. Neonacistické hnutí ušlo
za posledních deset let kus cesty. Jeho němečtí ideologové již nehlásají
pangermanistickou nadřazenost. Snaží se sjednotit všechny národy pod jednu
myšlenku, ve které (alespoň na první pohled) nebude hrát Německo hlavní roli.
Neříkají si (neo)nacisté, ale autonomní nacionalisté. Snaha klást všechny
národnosti na stejnou úroveň však naráží na staré historické křivdy a neochotu
šovinistů a nacionalistů z různých zemí se sjednotit pod vyšší celek. Znovu se
tak projevují konflikty mezi neonacisty z Polska a německými, mezi slovenskými a
maďarskými, a obecně postoj německých radikálů vůči slovanským zemím. Tyto
historické rozepře se snaží utlumovat jednotliví národní vůdci, kteří spolu na
vyšší úrovni většinou dobře spolupracují. Není divu. Jejich hlavní motivací je
touha po moci, uznání a zisku a dobře vědí, že bez mezinárodní spolupráce v
dnešním globalizovaném světě neuspějí.

S modernizací jde ruku v ruce i přejímání nových myšlenek. Před deseti lety by
neonacisté těžko hledali témata, jako je ochrana přírody, vegetariánství,
protiválečný aktivismus, abstinenci, či boj za svobodu slova. Když se však
podaří jejich nové myšlenky rozšifrovat, zůstává v nich stále stejný program
likvidace všech nepohodlných lidí z rasových, politických či jiných důvodů.
Zkrátka touhu vystavět nové koncentrační tábory a v nich masově vyvražďovat
svoje nepřátele maskují balastem nových frází.

Stejně jako se změnila forma prezentace myšlenek, změnil se i vzhled neonacistů
a jejich hudba. Před deseti lety by málokdo hledal na demonstracích Hitlerových
pohrobků lidi v černém oblečení s palestinskými šátky a s „plackami“ na oblečení
a černých čepicích. Také délka vlasů a vousů se prodloužila.

Ve výsledku nemůžeme dnes nazývat neonacisty ultrapravicí, i když je tento pojem
pro mediální zjednodušení nadále používán. Namícháním sociálních – levicových –
témat, jakými jsou boj proti americkému radaru a americké expanzivní politice,
upozorňování na omezování osobních svobod jednotlivce, kritika konzumního stylu
života, ochrany životního prostředí s vyhroceným rasismem, antisemitismem a
otevřenou touhou nastolit diktaturu vzniká politologicky nezařaditelný mix, se
kterým si nikdo neví rady.

Aby byl zmatek dokonalý, neonacisté ukradli svému úhlavnímu nepříteli,
Antifašistické akci (AFA), její logo a drze je prezentují na svých
transparentech jako své vlastní společně s hesly proti kapitalismu, stejně jako
používají graffiti coby formu své propagandy.

Snad nejparadoxněji působí jejich argumentace svobodou. Ta se stala jejich
hlavním zaklínadlem posledních let. Svoboda slova, názoru i shromažďování, to
jsou fráze, které neonacisté rádi používají ve chvílích, kdy se stát snaží
jejich aktivity omezit. Oni sami však nenechají nikoho na pochybách, nakolik
„svobodný“ systém si představují. Za všechno mluví věta jednoho z jejich
ideologů: „Holocaust nebyl, ale bude.“ Čeští neonacisté se od druhé poloviny
devadesátých let pokoušeli vytvořit vlastní politickou platformu, která by
legalizovala jejich názory. Po rozporech ve Vlastenecké frontě (kterou zakládal
bývalý anarchista David Macháček) se pokoušeli založit v roce 2001 Národně
sociální blok, později přejmenovaný na Pravou alternativu. Tlakem policie i
vnitřními spory však tyto aktivity k ničemu nevedly. Část aktivistů se pokusila
působit v rámci Sládkových republikánů a jejich Republikánské mládeže, ale po
rozpadu strany a zákazu mládeže se rozhodli, že politická angažovanost nemá cenu
a dávali přednost pouličnímu násilí. Nadějí pro neonacisty se stal Národní
korporativismus založený v roce 2006, který v sobě kombinoval prvky
prvorepublikového fašismu a nacionalismu s neonacismem. Pod hlavičkou tohoto
sdružení proběhlo množství demonstrací a jiných propagačních akcí, až do jeho
začlenění do Dělnické strany v letošním roce.

Dělnická strana se tak stala v současnosti pro neonacisty jedinou politickou
alternativou. Strana, která byla založena odpadlíky od Miroslava Sládka, se tak
v podstatě zařadila na pomezí krajní pravice a levice, na kterém vždy
balancovala.

(Většinou však měla blíže k populistické levici). Nevýrazní Sládkovi levobočci
Martin Zbela, Jiří Štěpánek a Tomáš Vandas tak dali neonacistům to, co si
vždycky přáli. Ofi ciální politickou stranu, která jim poskytne zázemí a
zkušenosti.

Je to právě Tomáš Vandas, který se ve své touze pomoci nebojí politicky
lavírovat. Člověk, který ještě před několika lety měl projev na akci Klubu
českého pohraničí, napojeného na KSČM, kde horlil proti „sudeťáckému revanšismu“
měl letos jiný projev. Na celoevropském neonacistickém festivalu Fest Der
Völkler řečnil k evropským neonacistům a sklidil velké ovace.

Čeští neonacisté si uvědomili, že když zůstanou zaseknuti ve třicátých letech,
mnoho dalších sympatizantů nezískají.

Jejich „nové“ myšlenky ukradené z témat levice však vytvářejí nebezpečnou
populistickou skupinu, která si vzala novou masku. Pod maskou je však stále
ukryta stejná hrozba diktatury, nenávisti, válek, koncentračních táborů a
kastování lidí podle jejich původu…