Tajemství fotografie s příběhem: Petr Pavel a Jožka Miker mají společnou minulost

„Sloužil jsem původně v Chebu na praporu, ale protože tam neměli letiště, přeložili mě na několik měsíců do Prostějova, kde jsem jako výsadkář mohl společně s dalšími trénovat seskoky,“ vzpomíná na dvouleté období povinné vojenské služby Jožka Miker. Právě tam se poprvé setkal se současným prezidentem Petrem Pavlem. Na tehdy mladého velitele roty vzpomíná jako na lidského, spravedlivého a vysoko kvalifikovaného člověka, který nedával nesmyslné rozkazy jako někteří jeho starší kolegové, kterým vadilo, že i vzrostlé stromy nestojí v řadě a vyčnívají.

„Byl jsem tehdy jediný Rom na celém útvaru. Východoslováci, kteří tam byli se mnou se divili, co tam vůbec dělám, protože výsadková průzkumná rota patřila mezi speciální jednotky. Nadávali, že už je to tam jako u cizinecké legie. Petr Pavel se za mě tehdy postavil. Tomu, co nejvíc nadával řekl, že on je zase „šaleňák“ a taky mu nikdo nenadává. Taková tehdy byla vojenská hantýrka,“ usmívá se při vzpomínce.

Poznámky na svůj původ slyšel tehdy několikrát, a to nejen v Prostějově, ale i v Chebu, kde byl také jediným Romem, který tam sloužil. Jiné to bylo třeba u tankistů, motostřelců, kde Romů bylo o poznání víc.

Po vojenské službě chtěl Miker začít studovat vojenskou školu a nastoupit do vojenských záloh, nemoc jeho maminky mu však změnila plány.

„Byl jsem nejmladší ze šesti sourozenců, svobodný kluk, co se vrátil z vojny, ke všemu u nás v rodině platilo, že nejmladší se postará o nemohoucí a nemocné rodiče. Svému otci, který mi zemřel, když mi bylo 17, jsem na smrtelné posteli slíbil, že se o maminku postarám, a to jsem taky dodržel,“ přibližuje svou tehdejší situaci, která mu nedovolila myslet na sebe.

Miker pak celý život pracoval jako horník a i když se svými bývalými veliteli přerušil kontakt, tak úspěchy Petra Pavla v armádě sledoval. „Dlouho jsem o něm neslyšel, ale pak jsem někde četl, že se stal náčelníkem generálního štábu a později i předsedou vojenského výboru NATO, tak jsem si říkal, že to dotáhl opravdu daleko. Od té doby jsem jeho kariéru v armádě sledoval a sledoval jsem i jeho cestu na Hrad,“ přiznává.

A přestože se mezi voliči sem tam objevovali názory, že voják by neměl být prezidentem demokratické země, Miker je opačného názoru. Připomíná, že nejen Pavel působil v armádě, ale také i Ludvík Svoboda, který byl účastník prvního i druhého odboje a po letech v ústraní byl zvolen do čela státu jako sedmý prezident Československa.

 „Ono se říká, že když je země v krizi, ujímá se velení voják a naše země v krizi byla. Stále tu bylo vysoké procento voličů, kteří chtěli po dvou volebních období Miloše Zemana změnu, a proto nezvolili jeho kandidáta Andreje Babiše,“ připomíná Miker.

Setkání po letech v Letech u Písku

Přestože nejdříve vůbec netušil, že prezident Pavel navštíví pietu v Letech u Písku, kde intenzivně vzniká památník holocaustu Romů a Sintů, ze setkání se svým bývalým velitelem roty se těší. O to víc, že společně s Čeňkem Růžičkou, Markusem Papem a dalšími významnými aktivisty se po celá léta snažili, aby stát odkoupil vepřín v Letech u Písku, na jehož místě stával v době druhé světové války koncentrační tábor pro Romy. Právě po pietní akci, která připomněla výročí 80 let od transportu tamních vězňů do Osvětimi, označil Petr Pavel dohady kolem odkupu za dlouhé a nedůstojné. Tuto část historie bychom podle něj měli popsat a přiznat na ní svůj díl viny. 

Petr Pavel se tak stal od roku 1995 druhým prezidentem, který památník navštívil. Prvním byl Václav Havel, který na místě internačního cikánského tábora a u příležitosti 50. výročí ukončení II. světové války v Evropě památník odhaloval.

„To člověka tak potěší,“ říká upřímně Miker a dodává: „Není to člověk, který sbírá politické body, protože to by do Let nikdy nejel a chtěl by se zalíbit té části voličstva, kterým památník nikdy nebude po chuti. Ale on naopak dal najevo, že je prezidentem všech bez rozdílu a nebude dělit lidi podle barvy pleti nebo vyznání,“ zamýšlí se.

Setkání v tváří v tvář proběhlo spontánně a v dobrosrdečném duchu. Když na Pavla Miker zavolal „veliteli!“ jako by se na chvilku mezi nimi zastavil svět. „Když se na mě otočil, připomněl jsem mu, že mi velel v Prostějově od dubna do září roku 87. Bylo neuvěřitelné, že si i po těch letech vzpomněl,“ prozrazuje Miker, který je nakonec rád, že se povedlo jejich setkání nečekaně zaznamenat na fotografii, která se tak zařadí mezi jeho další vzpomínky.