Tady jsou fakta, jak se žilo Romům během komunismu, pane Zemane! Nucená asimilace, děti ve zvláštních školách, sterilizace romských žen
Prezident Miloš Zeman v pátek v rozhovoru s redaktorem České televize
Richardem Samkem tvrdil, že Romové během komunistické minulosti na rozdíl od
jiných tolik netrpěli.
“Co je to za národnost, která se ani nedokáže přihlásit k vlastní národnosti
a místo toho se hlásí Slovák, Čech, Maďar, já nevím, kdo všechno ještě,“ řekl v
rozhovoru Zeman. Na námitku redaktora, že to je dáno historickou zkušeností a
obavou především z nacistické ale také komunistické minulosti, Zeman uvedl: “Ale
to už je strašně dávno. A pokud jde o komunistickou, tak na rozdíl od jiných
Romové za komunismu zase tak moc netrpěli.“
Zpravodajský server Romea.cz zveřejňuje přehled informací o životě Romů v
Československu v době komunistické diktatury.
Holocaust a pak za kočování vězení
Romové mají v českých zemích nejméně osmisetletou tradici, první známé
písemné zmínky pocházejí z poloviny 13. století. V novodobé historii se kromě
Němci organizovaného holokaustu na českých Romech (během války zahynulo téměř 90
procent českých a moravských Romů) nejvíce podepsala nucená asimilace za
komunistického režimu. Zahájil ji zákon o trvalém usídlení kočujících osob,
platný od 11. listopadu 1958. Diskriminační zákon až do roku 1990 vyhrožoval za
kočování ještě vězením. Z platného právního řádu zmizel v roce 1998.
Zákon z roku 1958 znamenal drastický zásah do životních podmínek a
zvyklostí Romů, a to nejen do té doby ještě kočujících skupin, především
olašských Romů. Soupis v roce 1959 postihl i řadu Romů již usedlých, kteří
cestovali mezi rodinou a prací a byli tehdy jen mimo své bydliště. Trvalé
usídlení znamenalo tehdy nastěhovat Romy do určeného bytu a určit jim práci. Kdo
“pomoc” neakceptoval, ocitl se ve vězení.
Nucená asimilace, popření etnické identity
Řešením, komunistickou rétorikou řečeno, tzv. romského problému byla pro
tehdejší režim asimilace, tedy přizpůsobení Romů obrazu “řádného pracujícího
občana” a popření jejich etnické identity. Důsledky zákona, spolu s romskou
politikou socialistického státu, jsou patrné dodnes. Právě z násilného
přesídlování Romů po republice a segregace v uzavřených čtvrtích měst vznikla
dnešní ghetta.
Od počátku 60. let zaváděly tehdejší národní výbory zvláštní seznamy Romů
bydlících v jednotlivých místech. V roce 1965 bylo na základě usnesení vlády
rozhodnuto o „rozptylu“ romského obyvatelstva. Byl zřízen Vládní výbor pro otázky cikánského obyvatelstva, jehož
cílem mělo být vyrovnání sociálně ekonomické úrovně romského obyvatelstva a
dosažení jeho integrace. Součástí plánů byla likvidace (především
východoslovenských) romských osad, ulic a čtvrtí a přesídlení s cílem romskou
populaci rovnoměrně rozptýlit po celém Československu, především však do
průmyslových oblastí severní Moravy a severních Čech.
Asi 3 000 rodin bylo přesídleno v rámci Slovenska a 494 rodin do Čech. Do
roku 1970 se 109 rodin přesídlených do českých zemí vrátilo na Slovensko. Uvnitř
českých zemí se likvidace dotkla 49 „nežádoucích cikánských soustředění“, což
znamenalo přesídlení 435 rodin.
Podřadná práce pro Romy
Tento plán se prováděl do roku 1968. Na jedné straně došlo k likvidaci
hygienicky a sociálně nejhorších romských osad, na druhé straně se narušily
tradiční sociální vazby uvnitř romské komunity. Přesídlením zanikal také
tradiční hodnotový řád platný uvnitř romských komunit. Tradiční romská kultura a
romský jazyk byly označeny za přežitek a Romové byli nabádáni k tomu, aby
neučili své děti romsky.
Romům většinou chyběla kvalifikace, a proto získávali jen nejpodřadnější
práce, často pracovali nesoustavně či jako sezónní dělníci a mnohdy ani
nechápali povinnost chodit denně do práce. V oblastech osídlených Romy rostla
kriminalita, jak majetková a násilná, tak případů příživnictví, tedy případů
souzených Romů, kteří porušovali povinnost pracovat.
Romské děti do zvláštních škol
Romské děti byly přesouvány na zvláštní školy, jejichž absolventi byli
vyloučeni z dalšího vzdělávání, a často také odebírány do dětských domovů.
Politika stěhování Romů a snahy o jejich integraci pokračovala i 70. v 80.
letech (často proti vůli Romů a bez ohledu na rodinné či klanové vazby) a v
důsledku vedla k segregaci romské menšiny. Ve snaze pozvednou sociální úroveň
Romů stát začal s vyplácením podpor, které však Romy naučily spoléhat se v
mnohém na stát.
Romů se zastala Charta 77
K přetrvávajícím problémům Romů a jejich soustavné dehonestaci se vyjádřila
nedlouho po svém založení i Charta 77: “Tak zvaná řešení cikánské otázky se
převážně omezují na represivní opatření, která mají často ráz celostátních
kampaní, o nichž se většinová populace vůbec nedoví”, uvedla ve svém dokumentu z
prosince 1978 s tím, že “hlavní překážkou řešení tzv. cikánské problematiky v
Československu jsou dnes poruchy většinové společnosti”.
Nucené sterilizace
Až teprve před 14 lety se začalo mluvit o nucené sterilizaci romských žen. V
září 2004 Evropské středisko pro práva Romů (ERRC) zveřejnilo informaci o
podezření na nucené sterilizace Romek v ČR. Centrum uvedlo, že se vyskytly
případy, kdy ženy nedaly k zákroku souhlas nebo k němu kývly v mezní situaci či
pod pohrůžkou odebrání sociálních dávek. Romské ženy byly podle studií
sterilizovány od roku 1959.
Ombudsman Otakar Motejl v roce 2005 řekl, že sterilizace romských žen v ČR v
minulých letech byla jen ojedinělým jevem. Letos v březnu řekl Vysoký komisař
OSN pro lidská práva Zajd Raad Husajn řekl: “V Česku jsem hluboce znepokojen
diskriminací Romů a dlouhodobou segregací romských dětí ve školách, což se podle
EU nezměnilo od roku 2011. Připojuji se k výzvám k nápravě a odškodnění tisíců
žen – většinou Romek spolu s dalšími, včetně žen s postižením – které byly
násilně sterilizovány od 60. let minulého století do roku 2004.”
