Státní zástupce vysvětlil pro Romea.cz, proč se v případu smrti Roma v Brně neodvolal: Daný závěr soudu lze v návaznosti na provedené dokazování akceptovat
Podle státního zástupce Petra Bejšovce z Krajského státního zastupitelství v Brně soud v kauze smrti mladého Roma v Brně provedl dokazování umožňující ve věci řádně rozhodnout, vyhodnotil složitou právní otázku nutné obrany a jeho právní hodnocení je v souladu se zásadou in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) a v mezích aktuální judikatury. Uvedl to pro zpravodajský server Romea.cz ve vysvětlení, proč se neodvolal proti zproštění obžaloby Romana Rohozina, který čelil obžalobě z vraždy se sazbou až 18 let vězení.
Krajský soud v Brně zprostil muže původem z Ukrajiny obžaloby 22. března. Podle soudkyně nešlo o trestný čin, byla to nutná obrana.
Státní zástupce Petr Bejšovec uvedl, že v dané věci byla obžaloba podána v pochybnostech, nikoliv o tom, že se skutek stal a dopustil se ho obžalovaný, ale o právním posouzení činu obžalovaného. “Byl shromážděn dostatek důkazů, coby podklad pro důkazní řízení, jehož těžiště, podle zásady přímosti a ústnosti, je v řízení před soudem,” konstatoval pro zpravodajský server Romea.cz žalobce Petr Bejšovec.
“Daný závěr soudu, byť nekoresponduje se závěrečným návrhem státního zástupce, lze v návaznosti na provedené dokazování akceptovat. Není se shromážděnými důkazy v rozporu, pouze soud jinak vyhodnotil míru přiměřenosti nutné obrany, kdy toto své rozhodnutí poměrně přesvědčivě odůvodnil, a to v souladu s aktuální judikaturou,” uvedl v prohlášení, které zpravodajský server Romea.cz zveřejňuje v plném znění, Petr Bejšovec.
Vyjádření dozorového státního zástupce Petra Bejšovce pro Romea.cz
Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně se po prostudování rozsudku Krajského soudu Brně, č. j. 48 T 7/2023, ze dne 22. 3. 2024, kterým bylo rozhodnuto, že se obžalovaný Roman Rohozin zprošťuje podle § 226 písmeno b) trestního řádu obžaloby, neboť dle právního názoru nalézacího jsou zde okolnosti vylučující trestněprávní odpovědnost obžalovaného, a to z důvodu aplikace § 29 trestního zákoníku, tj. že obžalovaný jednal v nutné obraně, rozhodl po pečlivém uvážení tento rozsudek akceptovat a nepodávat odvolání.
V dané věci byla obžaloba podána v pochybnostech, nikoliv zda se skutek stal a dopustil se ho obžalovaný, ale o právním posouzení činu obžalovaného. Byl shromážděn dostatek důkazů, coby podklad pro důkazní řízení, jehož těžiště, podle zásady přímosti a ústnosti, je v řízení před soudem.
Po pečlivě provedeném dokazování nalézací soud zohlednil subjektivní vnímání obžalovaného během stupňované agrese poškozených, a skutečnost, že útok poškozených skončil až aktivní obranou ze strany obžalovaného. Soud shledal, že obžalovaný naplnil všechny znaky nutné obrany, kdy svým jednáním odvracel trvající útok na chráněný zájem trestním zákoníkem a zvolený způsob obrany nebyl zcela zjevně nepřiměřený ve vztahu k útoku.
Daný závěr soudu, byť nekoresponduje se závěrečným návrhem státního zástupce, lze v návaznosti na provedené dokazování akceptovat. Není se shromážděnými důkazy v rozporu, pouze soud jinak vyhodnotil míru přiměřenosti nutné obrany, kdy toto své rozhodnutí poměrně přesvědčivě odůvodnil, a to v souladu s aktuální judikaturou, která se v posledních judikaturních rozhodnutích posouvá a čím dál více preferuje ochranu bránící se osoby a přenáší odpovědnost za případně utrpěná zranění na útočníka, přičemž zároveň ukládá velmi pečlivě hodnotit a zohlednit úsudek a momentální psychický stav obránce, vyvolaný útokem a možnosti jeho úsudku. Právě na úsudek a psychický stav obžalovaného v době útoku se soud zaměřil a z tohoto úhlu pohledu je rozhodnutí nalézacího v souladu se závěry znalkyň z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, které byly v rámci hlavního líčení detailně vyslechnuty a rozvedly své znalecké posudky.
Vzhledem k výše uvedenému tedy podání opravného prostředku nebylo důvodné, neboť nalézací soud provedl dokazování umožňující ve věci řádně rozhodnout, vyhodnotil složitou právní otázku nutné obrany, kterou je třeba posuzovat individuálně v každém konkrétním případě, jím ustálený skutkový děj není v rozporu se shromážděnými důkazy a jeho právní hodnocení je v souladu se zásadou in dubio pro reo a v mezích aktuální judikatury, přičemž bylo shledáno přesvědčivým.
