Marie Podlahová Bořkovcová: Děti se zpočátku zdráhají psát v romštině

Marie Podlahová Bořkovcová (43) pochází z částečně židovské rodiny. Její babička byla během války jako Židovka odvlečena do koncentračního tábora v Terezíně, odkud ji transportovali přímo do Osvětimi. Po válce vštěpovala svým potomkům, že na svůj původ musí být hrdí.

„Babička se po válce vdala za Čecha a konvertovala ke katolicismu, ale na své kořeny nezapomněla a ani my jsme na ně nezapomněli, i když jsme v židovské víře vychováváni nebyli. Hrdě jsme se ke své národnosti hlásili i v době, kdy v Česku sílila antisemitská nálada,“ vypráví Marie.

„Ze všech sourozenců a příbuzných jsem byla ta nejtmavší a zažívala kvůli tomu na základní škole situace, se kterými se běžně Romové potýkají i dnes. Spolužáci mě mezi sebe nevzali, protože si mysleli, že jsem Romka. Dokonce se situace natolik vyhrotila, že jsem byla obviňována z krádeží, které jsem nespáchala. Po několika takových incidentech, které hraničily se šikanou, mě máma přeložila na jinou školu,“ vypráví Marie a prozrazuje, že její maminka cíleně vybrala školu, kam docházeli i romští žáci. Tam si Marie našla první kamarády a s předsudky nebo šikanou se už nepotýkala.

Setkání s Milenou Hübschmannovou

Po základní škole vedly Mariiny kroky na gymnázium, kde ještě netušila, čemu by se ráda v budoucnu věnovala. Jasno měla až během romského skautského tábora, kam každoročně jezdívala jako vedoucí. Tam se také seznámila se svými budoucími kolegy a dnes už zesnulou lingvistkou a romistkou Milenou Hübschmannovou. „Tehdy jsem měla po prázdninách nastoupit do čtvrtého ročníku gymnázia, když jsem se poprvé setkala s paní Hübschmannovou. Setkání mě nakonec ovlivnilo na celý život. Vzpomínám si, jak jsem se zaujetím hltala její vyprávění o romském jazyce a historii Romů, a to nejen proto, že jsem měla mezi Romy dobré přátele. Díky tomu jsem totiž našla, co chci studovat,“ vypráví Marie, která tehdy ani na vteřinu nepřemýšlela, zda a jak se s romistikou v životě uplatní.

Během studia na Semináři romistiky na Univerzitě Karlově začala vyučovat romštinu na Romské střední škole sociální v Kolíně. V rámci studia začala jezdit do romských osad na Slovensku, kde natáčela vzpomínky starých Romů z války nebo zpracovávala nářeční dotazníky.

Ferko, Keva, Albína…

Krátce po státnicích začala působit jako přednášející Semináře romistiky. Se svou kamarádkou Markétou Hajskou, antropoložkou, jezdily dál do romských osad. Tam si díky výzkumu Monitoring situace romských osad na Slovensku našly přátele a vydávaly se i do jiných převážně romských lokalit, kde naslouchaly místním lidem a zaznamenávaly neuvěřitelné příběhy, které by byla škoda nechat si jen tak pro sebe. Začaly přemýšlet, jak se o příběhy podělit i s ostatními. „Markétu napadlo, že bychom mohly udělat komiksovou knihu příběhů. Zpočátku jsem k tomu nápadu byla rezervovaná, protože jsem nikdy komiksy nečetla a neuměla jsem si to ani představit, ale pak jsem si jich pár pořídila domů a změnila názor,“ vzpomíná Marie.

Ze všech příběhů vybraly nakonec tři, které svým obsahem považovaly za výjimečné a daly se zpracovat i komiksovou formou. „Keva byla má kamarádka, kterou jsem doučovala, když jsem studovala ještě na gymplu. Znala jsem ji jako holku ze Smíchova, která z tehdejší zvláštní školy přestoupila na běžnou základku. Vždy mě fascinovalo, jak dokázala ve zkratce popsat, co se kolem ní děje, takže ona byla jasná volba. Ferko byl kamarád Markéty Hajské, olašský Rom, který nás zavedl do dvou světů. Jeden byl ten, kde byl Ferko invalidní důchodce, který si přivydělával sběrem železa. A ten druhý byl Ferko jako hrdina s vysokými morálními zásadami, který se těšil velké autoritě. Třetí byla Albína, tehdy pětačtyřicetiletá matka sedmi dětí, která většinu života prožila v romských osadách na Slovensku. Byla to moje i Markétina společná kamarádka. Její manžel byl náš spolužák z romistiky, který nás s Albínou seznámil,“ přibližuje postavy hlavních hrdinů. 

Na vytvoření tří komiksových knih spolupracovali s výtvarníkem Vojtěchem Maškem, který už byl v té době zavedený autor komiksů a scénářů. „Vojtův přínos byl pro nás velmi důležitý. Ani já, ani Markéta jsme s psaním komiksů neměly zkušenosti. Věděly jsme, že máme hrdiny, kteří mají co říct, ale s převáděním příběhů do komiksové podoby jsme neměly zkušenost. Pod Vojtovým vedením jsme se naučily psát komiksové scénáře a to nás posunulo blíž k uskutečnění našeho snu,“ popisuje průběh vzniku komiksů, které vydalo nakladatelství Lipnik v roce 2010.

Marie a Markéta také shromáždily podklady pro výtvarné zpracování. „Nejenže jsem naše hrdiny fotila, ale zároveň jsem je i nahrávala, takže v knihách byly použity reálné dialogy a jejich přirozený jazyk,“ vysvětluje. „Vtipné je, že když jsme Vojtovi poprvé o našem nápadu zkomiksovat životní vyprávění několika našich známých říkaly, myslel si nejdříve, že se bude jednat jen o ilustrace literárně zpracovaných životních vyprávění. Až později si uvědomil, že po něm chceme komiks,“ líčí s úsměvem. Společně pak také spolupracovali i na několika dalších projektech, například na kampani pro ohrožené děti.

V edici Nejisté domovy nakladatelství Ašta šmé vytvořili čtyři komiksy pojednávající o dětech, které z různých důvodů nemohly vyrůstat ve své biologické rodině. „Vlastně jsme pokračovali stejnou metodou. Našli jsme čtyři dospívající děti, jejichž životní příběhy byly pro nás zajímavé. Natočili jsme s nimi rozhovory a připravili podklady pro komiksy. Měli jsme tam dva chlapce z dětského domova, adoptovanou dívku nebo slečnu, která vyrůstala v pěstounské péči,“ prozrazuje.

I když se původně nejednalo o romský projekt, tři ze čtyř respondentů byli Romové. „My jsme nechtěli spojovat dětské domovy především s romskými dětmi, protože dětské domovy nejsou pouze romské téma, vyrůstají v nich i děti z  majoritních nefunkčních rodin. Byla vlastně náhoda, že to tak dopadlo,“ říká Marie.

Romano suno

Do pořádání literární a výtvarné soutěže v romštině Romano suno se zapojila před sedmi lety. Od té doby se vedle obrázků a příběhů na daná témata začaly objevovat i příspěvky do audiovizuální kategorie. „Zúčastňují se nejen základní, ale i střední školy. Romano suno má dlouholetou tradici. Proto nikoho nepřekvapilo, že v posledních letech se přidala i kategorie pro dospělé autory. Ti se letos také hodně zapojili do naší výzvy napsat povídku pro děti,“ prozrazuje Marie, podle které je hlavním záměrem projektu dát autorům možnost psát v romském jazyce.

„Mnohé děti, které umí mluvit romsky, se zdráhají ve svém jazyce psát. Spolužáci nebo i učitelé ani netuší, že by se jejich žáci mohli veřejně prezentovat psanou romštinou, a to je jeden z důvodů, proč Romano suno vzniklo. Pro soutěžící je to mnohdy poprvé, co něco ve své mateřštině napsali,“ přibližuje. Z literárních a výtvarných děl pak každý rok vychází sborník oceněných textů a výkresů.

Marie je zastáncem toho, aby romské děti, jejichž mateřským jazykem je romština, ji používaly i mimo domov. „V Romano suno se setkáváme s tím, že jsou pedagogové překvapeni, jak širokou slovní zásobu a vyjadřovací schopnosti mají v romštině někteří jejich žáci. A to platí i u audiovizuální tvorby, kde je reakce okamžitá. Mnoho pedagogů je po zhlédnutí překvapeno, že žáci, které do té doby považovali za pasivnější nebo i hloupější, jsou naopak bystří a pohotoví ve svém rodném jazyce,“ vysvětluje.

Přínosem by podle ní bylo, kdyby děti, které umí oba jazyky, měly ve školách možnost předvést se nejen v češtině, ale také v romštině. Při své práci se totiž setkává se dvěma extrémy. Tím prvním je, že děti, které romsky umí, se stydí za to, že jazyk ovládají, a snaží se ho potlačit. Druhým extrémem jsou děti, které absenci romského jazyka naopak vnímají jako hendikep. „Obě krajnosti jsou vlastně špatně,“ říká závěrem Marie Podlahová Bořkovcová.

Článek vyšel v časopise Romano voďi – objednejte si pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.